Kompilace Art Rock Line 1971–1985 přináší na dvou discích šestatřicet nahrávek tuzemských kapel z této doby. A zároveň vybízí k zamyšlení nad jednou etapou rockových dějin.
S tím, jak rostla instrumentální a také kompoziční zdatnost rockových muzikantů, rostlo i jejich umělecké sebevědomí – a s ním šla ruku v ruce snaha o „něco víc“, o povýšení rocku, do té doby někdy vysmívaného za jeho jednoduchost, na umění.
Ono povýšení by mělo být vlastně v uvozovkách, na prostotě či jednoduchosti rokenrolu nebo blues nebylo vůbec nic špatného. Nemluvě o tom, že se často (harmonicky i textově) jednalo o docela složité záležitosti.
Přibližně na přelomu 60. a 70. let se především v Anglii začaly objevovat kapely snažící se skloubit dravost rocku s odkazem vážné hudby a také s výdobytky moderní poezie. Ovšem mluvíme-li o vážné hudbě, v naprosté většině se hudebníci odkazovali na její skutečně klasickou podobu, ne na soudobé experimenty. Takže než John Cage spíše Richard Wagner.
Slušní hoši z dobrých škol
Důležité jsou i další faktory. Artrockoví muzikanti pocházeli především ze středních tříd, nezřídka měli kvalitní hudební vzdělání, studovali na uměleckých školách, humanitních univerzitách – tedy žádná dělnická třída, ale bohémská inteligence. Zkrátka vzdělaní a spíše slušní hoši, kteří bořit, z logiky věci, nechtěli.
Nepřekvapí ani, že nahrávky získaly na délce, byly prokomponovanější, hudebníci si hráli s různými tématy, někdy až jakoby v malých symfoniích – což ovšem někdy vedlo až k nekritickým, bombastickým excesům.
Tím se ovšem neříká, že by období art rocku nebylo podnětné či že po něm nezůstaly velice kvalitní nahrávky. Naopak, kapely jako například Genesis, King Crimson, Emerson, Lake & Palmer, Soft Machine, Van der Graaf Generator či Roxy Music mohou dodnes sloužit jako důkaz oprávněného místa art rocku v dějinách rockové hudby.
Útočiště před normalizační komisí
Jak je problematické přesně vymezit, co je ještě art rock a co již ne, krásně předvádí aktuální kompilace. Vybírat jistě bylo z čeho, v inkriminované době, tedy především 70. letech, s art rockem koketovala řada kapel.
Jednak to bylo trendy, v „umění“ navíc nacházely útočiště před normalizačními komisemi, jejich produkce byla totiž často především instrumentální, a pokud se již zpívalo, byly to rádoby pokusy o poezii. Tedy nic závadného, žádný underground. Nebylo tudíž co vytýkat, proč – primárně – zakazovat. Ale ať chceme, nebo nechceme, vlastně se tak do jisté míry jednalo o nepřiznaný eskapismus.
Collegium Musicum, Blue Effect i nepřesvědčivý Olympic
Jasně „klasičtí“ jsou na dvojalbu pouze bratislavští Collegium Musicum, vedení varhaníkem a skladatelem, konzervatoristou Mariánem Vargou; na jejich albech najdeme adaptace kompozic Rimského-Korsakova, Haydna či Prokofjeva, a klasické vlivy byly u skupiny vždy patrné. Další vyloženě klasickou nahrávkou, úpravou Rumunské rapsodie č. 1 George Enescua přispěla také bratislavská Fermata, to je ale asi tak vše.
Ostatní skupiny se držely spíše onoho „artového“ přístupu, ať již to byl Blue Effect / M. Efekt, zcela jistě Ota Petřina & Super-Robot, Barnodaj/Progres 2, Jan Spálený zhudebňující Nezvala nebo s trochou dobré vůle Abraxas. Slyšíme i koketování s jazzem (Fermáta, Collegium Musicum, vlivy písničkářství – Dežo Ursiny, C&K Vocal).
Přičemž například u Synkop 61 / Synkop či Petra Nováka by se o oné „artovosti“ dalo diskutovat, ale budiž. Ovšem třeba Olympic a jeho řemeslně umné uchopení artrockového instrumentáře nezní ani dnes příliš přesvědčivě, příliš z toho ční snaha o šikovnost a místy i pompéznost. A proč nedodat, že – možná právě proto – byla tato alba Olympicu velice populární a dodnes je na ně přísaháno.
Takže byť lze mít k některým nahrávkám z hlediska zařazení výhrady, celkově lze ohlédnutí uvítat – byť se ukazuje, že v naprosté většině se naše domácí verze té zahraniční prostě nevyrovná. Ale i to je dobré si přiznat.
