Praha - Ironie a vzdor vůči pánům, ale také lyričnost a bezstarostnost lze vyčíst z díla Fráni Šrámka. Autor, který patřil k buřičům, básníkům života a vzdoru, zemřel 1. července 1952.
Šrámek se narodil 19. ledna 1877 v Sobotce, která si autora připomíná každoročně festivalem, jež nese jeho jméno. Městem, které si oblíbil a v němž se odehrává mnoho jeho divadelních her a románů, byl ale Písek, kam se přestěhoval v roce 1885. Zasadil do něj hru Měsíc nad řekou či román Stříbrný vítr (oba zfilmoval Václav Krška a v obou filmech si zahrál Eduard Cupák).
Mládí má zápasit, snad má i krvácet z ran, padne-li, znova se vztyčovat, musí i leccos ztratit - jen dokud stále slyší z dálek svůj stříbrný vítr, píše Šrámek v příběhu citového a názorového dospívání gymnazisty Jana Ratkina, který pociťuje omezenost otcovského domu, školy i maloměsta. Stříbrný vítr se stal symbolem věčně se probouzející naděje, radosti ze života a víry v něj.
Píšou mi psaní
Píšou mi psaní
vojanští páni,
a tam stojí psáno
dvanáctého ráno
že já musím rukovat,
oh, rukovat.
Voják je voják,
musí bojovat -
vloží k líci pušku,
vezme si na mušku
třeba vlastní srdce své,
oh, srdce své.
Zdrávi vzkázali,
zdrávi napsali,
já jsem rezervista,
básník, anarchista,
zpívám si a proklínám,
oh, proklínám.
Pomašíruju,
zpívat si budu:
modrý rezervista,
rudý anarchista,
v modré dálce rudý květ,
oh, rudý květ….!
Významným pro Šrámkovo dílo bylo také přestěhování do Prahy, kde se připojil ke skupině kolem S. K. Neumanna. Sám redigoval časopis Práce, kde také zvřejnil v roce 1905 své protimilitaristické prohlášení. Básník povolaný na vojenské cvičení v něm sliboval: „Po celé čtyři neděle budu sloužiti věrně svému přesvědčení, všechny své smysly otevřu, aby novými zkušenostmi posílil se můj odpor k militarismu, a vše, čím tam ve mně bude raněn a urážen člověk, povím potom svým kamarádům v písničkách, povídkách a propagačních článcích. To slibuji a protestuji: Pryč s militarismem!“
K textu připojil báseň Píšou mi psaní, která pak kolovala a zpívala se mezi anarchisty a socialisty. Jeho prohlášení nezůstalo bez odezvy, byl za něj odsouzen ke čtyřem týdnům vojenského vězení a degradován. Antimilitaristické postoje Šrámek nikdy neopustil, odrazily se i v jeho tvorbě. Ve sbírce Života bído, přec tě mám rád z roku 1905 i v o rok později vydané sbírce Modrý a rudý s podtitulem „verše o vojáčcích“.
Splav
Trápím se, trápím, myslím si,
kde bych tě nejraděj potkal.
Ulice střídám, parky a nábřeží,
bojím se krásných lží.
Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje, srdce své neunese.
Na můj práh kdyby jsi vstoupila,
snad bys mne tím zabila.
Chtěl bych tě potkati v lukách.
V lukách je vlání
na všechny strany, pokorné odevzdávání.
V lukách je nejprostší života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl,
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,
až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí,
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín,
muž má touhu rozsévače,
žena má úrodný klín…
Chtěl bych tě potkati v lukách. šel bych ti vstříc.
A až bys mi odešla, ach, zvečera již,
bys na mne nemyslila víc,
jen na prosebný a děkovný můj hlas,
jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas…
Narukování do první světové války ho v jeho názorech jen utvrdilo. V pozdějších básních válku vyobrazil jako vrchol nepřirozenosti, proti ní stojí čistota přírody a touha vrátit se domů. V roce 1916 (rozšířené vydání v roce 1922) vydal sbírku Splav, písňovou, lyrickou oslavu přírody a lidské tělesnosti, v níž ale nechybí melancholie.
I když po válce vydal ještě román Tělo (1919), v němž se opět objevily motivy války a smyslné tělesnosti, a později pak sbírky Ještě zní (1933) a Rány, růže (1945), kterou reaguje na druhou světovou válku, prakticky se stáhl do ústraní. Zemřel v Praze 1. července 1952 na plicní chorobu.
