Praha – Dokumentární film Ondřeje Havelky Poslední mohykán o hudebníkovi Jiřím Traxlerovi získal na 61. mezinárodním festivalu Prix Italia v Turíně zvláštní uznání. „Vyjadřujeme zvláštní uznání tomuto filmu, který ukazuje českou historii 20. století z neobvyklého pohledu jazzového hudebníka. Film přináší výrazovou lehkost i do těch nejtemnějších momentů historie, a přitom velmi přesvědčivě revokuje dobový swingový styl,“ uvedla festivalová porota ke snímku, na němž se podílelo Televizní studio Brno.
Festival Prix Italia ocenil Havelkovu poctu Jiřímu Traxlerovi
Ondřej Havelka chtěl filmem, s podtitulem Osm chorusů životního boogie-woogie Jiřího Traxlera, vzdát hold legendě hudby, která patří k tomu nejlepšímu z odkazu československé kultury. „Jiří Traxler není pouze slavný a úspěšný skladatel a klavírista, ale je to hlavně chlap, který si umí užívat života a radovat se z něj, který dokázal zúročit své talenty s vášní i nadhledem. A který, když přišly trable, postavil se k nim čelem, jako správný český nebojsa,“ říká Havelka.
Jiří Traxler je jedním z posledních žijících pamětníků předválečné československé éry. V době natáčení mu bylo 96 let. Ve třicátých letech působil v Praze v jazzovém Orchestru Gramoklubu, skládal, aranžoval a hrál pro Jaroslava Ježka i R. A. Dvorského. V roce 1949 odešel do Kanady, která se pro něj stala druhým domovem, dnes žije v Edmontonu. Traxlerovy paměti Já nic, já muzikant vyšly v nakladatelství manželů Škvoreckých 68 Publishers.
„Dobrých muzikantů může být spousta, ale takoví, kteří mají pokoru i humor, charakter i trochu bláznovství, kteří se nikam moc neženou a dělají věci tak, aby je bavily, takoví jsou vzácní,“ domnívá se Havelka.
Jeho kapela Melody Makers Traxlerovy skladby pravidelně hraje. Ve filmu Poslední mohykán kromě ní zpívají, hrají a tančí také Sestry Havelkovy, Christina Wrobelová a Fabian Schünke. Na scénáři se společně s Havelkou podílel Martin Vačkář, za kamerou stál Kristián Hynek. Televizní premiéru měl film 12. září 2009.