Jak se žije Romům v postkomunistické Evropě? Reportérka polského listu Gazeta Wyborcza Lidia Ostałowska se za nimi vydala do bulharských věznic, rumunských ghett i do severních Čech. Její reportáže vyšly souhrnně pod názvem Cikán je cikán. Český překlad, který doprovází černobílé fotografie Karla Cudlína, přijela autorka představit osobně. „Utrpení, navzdory představám, nedělá lidi lepšími,“ svěřila se mimo jiné se svým postřehem v rozhovoru pro Českou televizi.
Rozhovor s Lidiou Ostałowskou
Svou knihu reportáží jste nazvala Cikán je cikán. Co vlastně toto konstatování znamená?
Tuto větu jsem opakovaně slyšela od lidí, s nimiž jsem mluvila, ale pokaždé s jiným významem. Staří Romové s autoritou ji říkali s určitou hrdostí: takoví jsme, máme určitá pravidla a budeme se jich držet. V ústech zástupců většinové společnosti měla dost často nádech pohrdání: cikán rovná se zloděj a někdo, kdo nepracuje. Mnohoznačná věta se skvěle hodila jako název knihy.
Když knihu vidíte, je něco, co si v souvislosti se svými reportážemi hned vybavíte?
Určitě první příběh v knize, který celý cyklus začal. Tématem jsou Romové z Rumunska, kteří přicházeli do Polska a živili se žebráním. Z příběhů jsem si odnesla, že utrpení, navzdory romantickým představám, nedělá lidi lepšími a šlechetnějšími, naopak často ubližují jiným. Příběh žebrajících Romů, kteří svou mysl upínají k penězům, pro mě byl nejsilnějším zážitkem.
Popisujete také příběh Romů v Česku. Jak vychází Česko ve srovnání s ostatními zeměmi?
Mohu mluvit jen o tom, co jsem sama viděla na vlastní oči. Popisuju příběh městečka Bečov nad Teplou, kde žila už usedlá, zakořeněná komunita, dobře vycházela se svými sousedy. A v jednom okamžiku došlo k malé demografické katastrofě – přišlo mnoho rodin ze Slovenska, až příliš mnoho. Vedlo to k vyostření konfliktu nejen s většinovou společností, ale byly zátěží i pro místní Romy. Nemyslím, že by mým úkolem bylo nějak zobecňovat nebo hodnotit situaci v jiných státech, mohu říci jen to, že jsem nikde neviděla dramatičtější obrazy, než jaké člověk potká v osadách na východním Slovensku nebo v Srbsku.
Dá se říct, že jste se od lidí, které popisujete, i něco naučila?
Schopnost radovat se z každodenních věcí. Radost z putování. Pocit, že se společenství dokáže postarat o děti, že umí být ohleduplné vůči starým. Zaujalo mě, jak jsou Romové nadaní na jazyky. Ideální občané sjednocené Evropy. Snadno se asimilují, adaptují se na měnící se podmínky, jsou flexibilní.
