Sázava - Sázavský klášter, který byl posledním a nejvýznamnějším střediskem staroslověnského písemnictví v přemyslovských Čechách, se stal vloni místem unikátního nálezu, když restaurátoři na stěnách a stropech objevili vzácné barokní a gotické fresky. Jenže celkově je klášter ve velmi špatném stavu a stát odmítá financovat opravy, neboť zatím chybí zákon o církevních restitucích.
„Pro nás je poněkud obtížné vkládat vlastní prostředky do budov, kde není jisté, jestli nám v nejbližších letech zůstanou,“ říká k tomu Petr Svoboda z Národního památkového ústavu. Finance na restaurátorské práce, které už 10 let probíhají na nedostavěném gotickém kostele, zatím proudí ze speciálního fondu ministerstva kultury. Letos se zpevňuje jižní stěna a zbývá ještě opravit vrchní část věže.
Národní památkový ústav chce ještě začít s opravou krovů napadených dřevomorkou, na což bude potřeba přes 20 milionů. Rozpočet Sázavského kláštera je přitom pouze 2 miliony na rok a památkáři jsou ochotni vyčlenit na rekonstrukci více peněz až po vyřešení církevních restitucích.
K areálu totiž patří kostel a fara, o které se stará pražské arcibiskupství. O svá práva se také hlásí mniši z benediktínského řádu a chtějí zpět svůj díl majetku. Prelatura, kde není kanalizace, voda, ani plyn, je ale v dezolátním stavu. Pokud se mniši chtějí na místo vrátit, je třeba rekonstrukce v hodnotě alespoň 30 milionů korun.
Od svatého Prokopa k restitucím
Restaurátoři ve stěnách loni objevili vzácné barokní a gotické výmalby ze života svatého Prokopa. „Bezpochyby jde o unikátní nález vzhledem k tomu, že se jedná o celistvý příběh svatoprokopské legendy,“ vysvětluje kastelánka Slávka Matoušová.
Svatý Prokop založil v Sázavě na začátku 11. století družinu, se kterou v roce 1032 postavil první klášterní budovy. Sázava tehdy představovala jedinečné středisko staroslověnského písemnictví a liturgie. V roce 1096 se v klášteře usídlili pražští latinští mniši, klášter ovšem zůstal centrem duchovní i literární vzdělanosti a rozvoje uměleckých řemesel. Osud kláštera se uzavřel v roce 1785, kdy z něj Josef II. učinil světský zámeček.
Mezi světovými válkami se zde emauzští benediktíni rozhodli obnovit duchovní život a v roce 1938 odkoupili několik budov i pozemků. V 50. letech byl ale klášter znárodněn a připadl státu, aby byla roku 2000 část kláštera vrácena potomkům rodiny Schwarzových. Ve správě Národního památkového ústavu je klášter znovu poté, co restituentka předloni prodala svůj podíl státu.
