Praha - Filmový režisér Vojtěch Jasný v sobotu 1. března převezme ocenění Český lev za dlouholetý umělecký přínos. Dvaaosmdesátiletý tvůrce snímků Až přijde kocour a Všichni dobří rodáci přiletí do Prahy ze svého bydliště v USA.
Českého lva za umělecký přínos dostane režisér Jasný
„Film, to je krása, to je světlo,“ vyznal se před několika lety Jasný, který i v pokročilém věku stále natáčí, píše scénáře a knihy. V posledních letech se například podílel dokumentem Peklo na zemi na projektu Stevena Spielberga o holokaustu, v dokumentárním snímku Návrat do neobyčejných let se zase ohlédl až k počátkům své práce a době před 50 lety.
Vrcholem Jasného domácí tvorby zůstávají Všichni dobří rodáci (1968), na které se autor připravoval více než 20 let. Film, který byl oceněný například Zlatou palmou na festivalu v Cannes, je lyrickou kronikou poválečné moravské vesnice, včetně trpké etapy kolektivizace venkova. Jasný do snímku promítl skutečné osudy obyvatel rodné Kelče, malého městečka na Vsetínsku.
Řadu ocenění ale získal už za film Až přijde kocour (1963), ve kterém propojil poetickou a pohádkovou náladu s ostrou společenskou satirou. Důležitou roli ve filmu s Janem Werichem hrály barvy odlišující charaktery jednotlivých postav.
Jasný, narozený 30. listopadu 1925, po válce jako jeden z prvních absolvoval Filmovou fakultu AMU. Začínal s natáčením dokumentárních filmů ve dvojici s Karlem Kachyňou. Z poválečného poblouznění komunismem „vyléčila“ člena odboje, jehož otec zahynul v koncentračním táboře, až cesta přes Sibiř do Číny. Oba začínající režiséry tam počátkem 50. let vyslal tehdejší Armádní film, aby kamerou zachytili tamní „výdobytky socialismu“.
Poprvé na sebe Jasný výrazně upozornil povídkovým snímkem Touha z roku 1958. Film vznikl v době, kdy mladý tvůrce prožíval po úmrtí nejbližších jednu z nelehkých životních etap. „Touha je kus mé duše,“ říká Jasný, „kus mého života a předznamenává mé další filmy Až přijde kocour i Rodáky.“
Spoluzakladatel české nové filmové vlny 60. let sice sklízel vavříny na zahraničních festivalech, doma jej však už začaly omezovat režimní zákazy. Poslední kapkou, kterou režimu došla trpělivost, byla Česká rapsodie z roku 1969 - dvacetiminutová poema beze slov o obsazené zemi. Rok nato se Jasný odhodlal k emigraci a jeho díla se rázem ocitla na 20 let v trezoru.
Další etapa Jasného uměleckého života se odehrávala již v zahraničí. S druhou manželkou a adoptovaným synem se načas usadil v Rakousku, kde také získal státní občanství. Na pozvání vídeňského Burgtheatru režíroval hry Václava Havla a v roce 1975 podle románu Heinricha Bölla vytvořil Klaunovy názory nominované na Oscara. Spolupráce s Böllem mu otevřela cestu k filmu a také k divadlu v Německu i v Rakousku.
V roce 1984 zakotvil Jasný jako univerzitní pedagog ve Spojených státech, kde žije dodnes. Místo přednášejícího na newyorské Kolumbijské univerzitě převzal po Miloši Formanovi a New York přijal za svůj nový domov. Nikdy se však netajil názorem, že se považuje za světoobčana: „Jsem moravský rodák, československý patriot a občan New Yorku…,“ říká.
Zvrat politických poměrů uvítal hned po listopadu dokumentem Proč Havel?, na plátna českých kin se však vrátil až v roce 1999 filmem Návrat ztraceného ráje. Ve snímku o vině a odpuštění, volně navazujícím na někdejší Rodáky, dal příležitost i herecké hvězdě 60. let, kanadskému lékaři Vladimíru Pucholtovi. Diváky ani kritiku ale Jasný tímto snímkem příliš neoslovil.
V dobré kondici Jasného udržuje jóga, zelený čaj a projížďky na kole newyorským Central Parkem. Zestárnout mu nedovolí ani jeho studenti, přednáší v New Yorku a externě i na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze.