Crossoverová kapela Cocotte Minute se drží na české klubové scéně už více než dvě dekády. To vydrží jen blázni, vysvětluje frontman Martin Zeller, proč Cocotte Minute podle něho nemají v tuzemském měřítku zaznamenání hodnou konkurenci. S přibývajícím věkem se mění témata písní. Ty nejnovější mají být o lásce, prozradil Zeller v rozhovoru pro Týden v kultuře.
Být do osmdesáti pankáč není ideální, říká Zeller z Cocotte Minute
Rozhovor s Martinem Zellerem (zdroj: ČT24)
Od určujícího alba Czeko dělí Cocotte Minute bezmála dvacet let. Z členů kapely jsou čtyřicátníci, věk se odráží i v tématech skladeb a ve zdrojích inspirace.
„Nemůže každý autor psát jen o sobě. To by se většina třeba ruských autorů pověsila, ještě než by něco napsala. Když člověk začíná s kapelou jako mladý, tak témata samozřejmě souvisí s revoltou, vnímáním sebe vůči okolí, agrese, sebedestrukce. Někdo to vrazí do fetu, někdo do laděných žigulíků, někdo do muziky nebo jiného umění, což je, myslím, ta nejlepší varianta,“ míní Zeller.
Změna témat pro písně přichází se změnou věcí, které se člověka dotýkají, „pokud za každou cenu nechceš být do osmdesáti pankáč a hardcorista a být proti všemu,“ poznamenává frontman. „Nemyslím si, že je to ideální cesta, ty věci patří do určitého věku. Mladý jsou n*****ý, starý mají nadhled a ty úplně starý jsou mrtvý,“ shrnuje.
Cocotte Minute naposledy vydali v roce 2018 EP Veď mě!, další chystají na konec tohoto roku. Zllá láska má obsahovat tři písně. První z nich – Řeku – kapela vypustila už loni. „Písnička o lásce je v našem případě překvapivá aktivita,“ říká Zeller. Dodává, že Cocotte Minute dělají jen songy o tragické lásce, co dopadne vždycky špatně.
Chybí tu kapely, které nás smetou ze stage
Špatná, pokud vůbec nějaká, je podle Zellera i tuzemská konkurence v jejich žánru. Přitom by ji prý uvítal. „Přál bych si, aby nám za krkem šlapalo deset kapel, u kterých se bojíme, že nás smetou ze stage, ale bohužel to tak není,“ tvrdí.
Důvodů vidí vícero: „I proto, že je to strašná rychta, ten žánr je okrajový, takže dostat se na úroveň, kde jsme my, kde už se aspoň trošku dá pracovat, trvá dvacet let tvrdé dřiny. To nikdo nevydrží. To udělají jenom pacienti a blázni – to jsme my.“