Praha – O filmu Michaela Hanekeho Bílá stuha by bylo nejlepší říct to, co prohlásili tvůrci před premiérou hry Čekání na Godota v Národním divadle – Bílá stuha je filmem, o němž se nesmí předem mluvit, protože všechny významy, které jsou v něm skryty, si musí každý najít sám. Haneke prý uvažoval původně o jiném názvu pro svůj snímek – Pravá ruka boží, ale Bílá stuha se ukazuje jako správná volba. Těžko hledat v tomto filmu (nejen) o zlu a pokrytectví lepší symbol než bílou stužku, kterou pastor uvazuje na ruku svým dětem, aby jim celý den připomínala jejich nevinnost.
Nejnovější film Michaela Hanekeho (např. Funny Games nebo Pianistka) sbírá festivalová ocenění všude, kam jen zamíří. Po Zlaté palmě z Cannes a Evropské filmové ceně pro nejlepší film, režii a scénář vyslalo Německo Hanekeho snímek do oscarového klání.
Bílá stuha je německy „pünktlich und ordentlich“. Snímek bez jediné podkreslující noty (včetně titulků) svírá diváky tichem, stále více tísnivým. Obrazy, černobílé jako fotografie z počátku 20. století, kdy se příběh odehrává, a nezaujatý hlas vypravěče navozují dojem dokumentu udržujícího si odstup. Chladná zpráva o krutosti vyvolává ale jojo efekt – o co víc je podána odosobněně, o to víc pak zasáhne.
Vypravěčem je bývalý venkovský učitel, přímý svědek podivných událostí v jedné severoněmecké vesnici, kde jako třicetiletý působil těsně před začátkem první světové války. Obyvatele rozruší série nevyjasněných násilných činů, kterých se zřejmě dopouští někdo z místních. Napětí a podezíravost mezi lidmi se s každou další „nehodou“ stupňuje a pod jejich vlivem se objevují konflikty narušující hierarchii mezi vrchností a „poddanými“ i přísná pravidla, na jejichž železné dodržování dohlíží všemi uznávaný pastor.
Postavy svého filmu využívá Haneke jako pokusná morčata ve střetu pravidel a individuality, která jakoukoli pravidelnost postrádá. Najde si lidská osobnost vždycky cestu, jak narušit pravidla, která ji omezují a stavěním mantinelů z ní formují sériový výrobek? ptá se Haneke. Jsou tato pravidla kontraproduktivně půdou pro kořeny zla? Systém versus jednotlivec musí vést ke vzniku třecích ploch, k odporu, který – i když třeba ne viditelný – je vždy v nějaké formě přítomný. A není třeba, aby šel čelem proti zdi, může tuto „zeď“ využít jako mimikry.
„Mým hlavním cílem bylo sledovat skupinu dětí, kterým jsou hodnoty vštěpovány jako zcela nezpochybnitelné a postupně se jim stávají vlastními. Vyrůstáme-li ale obklopeni svrchovanými politickými nebo náboženskými pravidly a ideály, vede to k nelidskosti a terorismu,“ říká Haneke. Temný příběh se odehrává těsně před vypuknutím první světové války, ale podle režiséra by bylo zjednodušující tvrdit, že jeho film je jen o fašismu. „Popisuje přesný model univerzálního problému překroucených idejí,“ upřesňuje.
Pod naškrobenou zástěrkou spořádaných rodin se odehrávají věci, které jsou v rozporu s pravidly, jejichž dodržování se přísně vyžaduje. Bigotnost a autoritářství pravidla degraduje na prostředky teroru – uplatňované přísně především na ženách a dětech –, který ovšem plodí zase teror. Haneke se přesto - postavou učitelovy dívky - nevzdává naděje na výjimku, která na zlo nereaguje zlem, na nevinnost, která nemusí být připomínána potupně bílou stuhou.
Hanekova Bílá stuha vyvolává více otázek než odpovědí. „Není co vysvětlovat,“ říká ale režisér, „mým pravidlem vždy bylo otázky pokládat na základě jasných situací a vyprávět příběh, v němž budou diváci hledat odpovědi sami. Opačný přístup je podle mého kontraproduktivní a diváci v něm přestávají být režisérovi partnery. Věřím, že umění by mělo klást otázky, a nikoli nabízet odpovědi.“
Bílá stuha (Das weisse Band – Eine deutsche Kindergeschichte) – v kinech: od 14. ledna; režie a scénář: Michael Haneke; kamera: Christian Berger; hrají: Christian Friedel, Leonie Benesch, Ulrich Tukur, Ursina Lardi, Burghart Klaußner, Maria-Victoria Dragus, Rainer Bock.
