Nábytek se k ní většinou dostane v zuboženém stavu a některé kusy se po odstranění staré látky úplně rozpadnou. Šumavská čalounice Bedřiška Staňková se pak dává do trpělivé práce, o kterou je značný zájem; diář má plný na celý příští rok.
Staňková podniká přes dvacet let a poslední čtyři roky provozuje dílnu v šumavském Vimperku. Vyučila se přitom kuchařkou – a do nábytkářské firmy Jitona se dostala přes kuchyň. „Do půl roku si mě vyžádal pan ředitel a šla jsem na čalounickou dílnu. Tenkrát to byl monotónní nábytek a vývoz do Ruska,“ vzpomíná.
Práci s nábytkem ovšem propadla a už v 90. letech minulého století si založila vlastní firmu. Od té doby své tempo prakticky nemění: pracuje sedm dní v týdnu a volno si bere jen kvůli malé vnučce.
„Nikdy jsem neměla období, že by to nešlo. Naopak je toho tolik, že jsem od toho chtěla utéct,“ hodnotí množství zakázek. Dokonce se stalo, že dílnu zavřela, ale pak se k práci zase vrátila.
Do Švýcarska
Zákazníci, kteří jí neřeknou jinak než čalounice Beďula, za ní jezdí i ze zahraničí a v příštím roce ji čeká velká zakázka ze Švýcarska. „Mají pro mě připravených asi sedmdesát křesel. Vesměs repliky historického nábytku, hodně retro,“ vypočítá věcně.
Čalounice nábytek nejen opravuje, ale dodnes i vyrábí. V minulosti měla také několik zaměstnanců, ale její pracovní tempo nevydrželi. „Vydrží maximálně dva tři měsíce. Řeknou, že to je hrozně těžké a že je bolí klouby,“ říká Staňková – a nezastírá, že i jí práce způsobila celou řadu zdravotních problémů. Přesto se jí nedokáže vzdát. Rozebírání starého křesla je pro ni pořád velkým adrenalinem.
