Praha – Stát se to může každému z nás. Nastoupíme do autobusu nebo do tramvaje, přemýšlíme ještě třeba nad nějakými nejasnostmi, které nás zastihli v zaměstnání, a z roztržitosti zapomene označit jízdenku. Co čert nechtěl, do vozu nastoupí revizor a my musíme chtě nechtě zaplatit pokutu. V takových případech je sankce na místě. Jenže co když jsme žádný přestupek neudělali a dopravní podnik, nebo dokonce policie po nás přesto vymáhá uhrazení dlužné pokuty? I to se může stát a bohužel se to podle zjištění Černých ovcí děje docela často.
Paní F., úřednice jedné pražské organizace, obdržela letos na jaře výzvu, aby uhradila pokutu za jízdu načerno v dopravním prostředku městské hromadné dopravy. Pro člověka, který je zvyklý žít řádným a spořádaným životem, každoročně zaplatit nemalou sumu za permanentní jízdenku, je takové nařčení absurdní, nemyslitelné a pobuřující. Paní F. si byla jistá, že se přestupku nedopustila, a tak se začala bránit. Udělala to, co by asi udělal každý z nás. Místo zaplacení pokuty odepsala dopravnímu podniku, že v uvedený den a v uvedenou hodinu tramvají nejela, protože byla někde úplně jinde. Tím pádem měla věc za vyřízenou. Žila v bláhové naději, že pokud by byla kontrolována, tak by o tom musela něco vědět. Domnívala se, že tím se trapné nedorozumění vysvětlí.
Jenže netrvalo dlouho a paní F. obdržela odpověď, ve které ji pan vedoucí odboru dopravní kontroly napsal, že její totožnost byla ověřená příslušníkem městské policie. Dále paní F. osvětlil, že má možnost si Zápis o přepravní kontrole vyzvednout na centrálním dispečinku. Spravedlivě rozhořčená paní F. okamžitě napsala odpověď, ve které kromě jiného požadovala informaci, jakým způsobem byla v tramvaji identifikovaná. Nikdy totiž občanský průkaz neztratila, a proto byla přesvědčená, že došlo k nějakému omylu, dopravní podnik se chytne za nos a za způsobené nepříjemnosti se omluví.
Odpověď přišla z pera dopravního ředitele bryskně. Poučil ji, že pokud cestující nemá u sebe osobní doklady, zajistí přepravní kontrolor ztotožnění cestujícího pověřenou osobou, tj. policistou. Osobní údaje cestujícího poté policista předá přepravnímu kontrolorovi za účelem vymáhání dlužné částky. Dopravní ředitel paní. F. v dopise poučil, že její domněnka, že pokud nemá cestující u sebe doklady, nemá také přepravní kontrolor právo vypsat Zápis o kontrole, je mylná. Závěrem ji ujistil, že na základě jejího tvrzení o tom, že nebyla kontrolovanou osobou, není možné od vymáhání dlužné částky upustit.
Kde se stala chyba?
Za to, že dopravní podnik může po paní F. vymáhat dlužnou pokutu za přestupek, kterého se nedopustila, může paragraf 12 odst. 4 zákona č. 553/1991 Sb. o obecní policii. Podle tohoto paragrafu je možné v případě, že oslovená osoba nemá u sebe žádný průkaz totožnosti, provést ověření totožnosti s mírou spolehlivosti stanovenou jmenovaným paragrafem. Jinak řečeno, pokud se policista dotyčné osoby zeptá na jméno, příjmení, datum narození, rodné číslo a bydliště, a ona odpoví tak, že všechny údaje souhlasí, pak může dotyčnou osobu ztotožnit s tou, jejíž údaje ztotožňovaná osoba uvedla. Pokud tedy taková osoba zná vaše osobní údaje, může se s vámi klidně ztotožnit.
Revizor pak provede zápis o provedené přepravní kontrole, kde uvede v kolonce dlužník jméno, příjmení a osobní údaje nadiktované kontrolovanou osobou. Že to nemusí být pravda, to nikoho netrápí. Rozjede se úřední mašinérie a dluh se může vymáhat.
Jak se neoprávněné pokutě bránit?
Lidí, kteří se kvůli tomuto podivnému paragrafu dostali do svízelné situace, je docela dost. Metody vymáhání jsou někdy hodně nevybíravé a citlivější jedinci nebo lidé pracovně vytížení raději zaplatí, než aby kvůli několika stokorunám „riskovali“ těžkosti. Dopravní podniky tím mohou přijít každý rok k docela slušné sumičce. Smutné na tom je, že takový postup dopravních podniků, kdy ačkoli jejich právníci musí vědět, co za úskalí popsaná metoda ztotožňování může přinášet, se přesto tváří jakoby nic a zkoušejí do poslední chvíle výhrůžnými dopisy své zákazníky přimět k zaplacení pokuty.
„Paní v tomto případě udělala vše, co měla, a udělala to správně. Reagovala na výzvu, sdělila, že tam nebyla, protože byla někde jinde,“ komentoval případ paní F. právník Pavel Říčka. „V každém případě je ovšem vhodné si v podobné situaci obstarat důkazy, kterými v případném sporu bude člověk schopen prokázat, že na místě spáchání přestupku být nemohl, a to buď formou sepsání prohlášení podepsaného svědky nebo potvrzením z práce, že dotyčná osoba byla tu dobu v zaměstnání a podobně,“ dodal.
Fatální otázkou zůstává, co si počít v případě, kdy třeba dopravní podnik podá žalobu k soudu a žalovaná osoba nemůže doložit, že dopravní přestupek nemohla spáchat? Může se totiž stát, že přestupek byl spáchán v noci nebo o víkendu a „ztotožněná“ osoba byla sama a relaxovala po těžké práci. Co potom? Potom už bude vše záležet na soudu. A lehce se může stát, že budeme muset zaplatit pokutu za někoho, kdo se za nás úspěšně vydává. Vše legitimně a v souladu s platnými zákony.
