České ženy jsou náruživými čtenářkami a bezmála třetina z nich během jednoho roku zvládne přečíst minimálně deset knih, zatímco u mužů se tento počet týká jen patnácti procent čtenářů. Vyplývá to z údajů Českého statistického úřadu. Genderové rozdíly jsou běžné v celé Evropě, v Česku jsou ale ještě výraznější.
„Rčení Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, kdo jsi, je pravdou značně neúplnou,“ píše ve své publikaci Česká čtenářská republika věnované fenoménu tuzemského čtenářství literární teoretik Jiří Trávníček a dodává: „Určující je až znát k onomu ‚co‘ také důvod – ‚proč‘ se to čte a z jakých pohnutek.“
Motivace k tomu otevřít knižní svazek a ponořit oči i mysl mezi řádky jsou přitom rozdílné sociálně, generačně, regionálně… a dělicí čára vede i mezi muži a ženami. Psycholog Milan Nakonečný uvádí, že dívky upřednostňují při četbě únik, kdežto hoši realitu, což jsou preference, které podle Trávníčka přetrvávají až do dospělého věku.
Zatímco ženy v šesti až sedmi případech z deseti sáhnou po beletrii (a knihy také častěji dočítají do konce), muži se do beletrie začtou jen ve čtyřech případech z deseti – a ve větší míře volí faktografickou literaturu. „U čtení žen převládá relaxační, zábavní funkce, pro muže je určující funkce poznávací,“ vysvětluje rozdílné čtenářské preference. „Je ale třeba říct, že poslední patnáct až dvacet let se vzorce vyrovnávají a že i ženy čtou věcnější, faktografickou literaturu, než četly dříve.“
Čeští čtenáři? Omyl, české čtenářky
Klíčem ke čtenářství je přitom vzdělání – a právě vzdělání pomáhá pochopit i údaje o tuzemském vztahu ke knihám, které zveřejnil Český statistický úřad (ČSÚ).
Na genderové ose totiž probíhá vůbec to nejvýraznější dělení české čtenářské obce. Zatímco dvě pětiny českých mužů za rok nepřečtou jedinou knihu, u žen taková situace nastane jen v patnácti procentech případů, a pokud bychom v souvislosti s Českou republikou měli mluvit o knižním publiku, bylo by žádoucí mluvit spíš o čtenářkách než o čtenářích.
Bezmála každá třetí Češka totiž dokáže během jednoho kalendářního roku přečíst deset a více titulů, kdežto v případě českých mužů jde jen o čtrnáct procent populace. „Vzorec, kdy muži čtou méně než ženy, se opakuje víceméně v celé Evropě už od šedesátých let, kdy se začaly dělat solidní statistické výzkumy, a u nás je genderový rozdíl ještě o něco větší,“ konstatuje Trávníček.
„Je zlaté pravidlo, že čtení jde za vzděláním, výhybka ke čtenářství je v České republice maturita a mezi ženami je víc žen s maturitou než mezi muži,“ vysvětluje genderový nepoměr literární teoretik, který tuzemskou čtenářskou kulturu mapoval v publikacích Čteme? (2008), Čtenáři a internauti (2010), Překnížkováno (2013) a Česká čtenářská republika (2017).
Změnit ne-čtenáře ve čtenáře? Důležitý je rodinný vklad
Dosažené vzdělání se ve statistice ČSÚ do čtenářství ostatně zřetelně promítá i bez ohledu na gender. Lidé, kteří zakončili studium základní školou, za celý rok neotevřou knížku hned ve čtyřiceti procentech případů. A víc než deset knížek přečte jen šestnáct procent z nich. U absolventů vysokých škol naopak po knize během roku nesáhne jen devět procent lidí – a minimálně deset knih přečtou bezmála dvě pětiny Čechů s titulem (37 procent).
Třebaže ale vazba mezi mírou čtenářství a dosaženým vzděláním není překvapivá, Trávníček upozorňuje na to, že úlohu samotného vzdělávacího systému nelze přeceňovat. Učitel totiž sice může sloužit jako uvaděč do světa literatury a případně i distributor kvalitního čtení, stejně tak ale dovede sehrát roli vymahače – například v podobě požadovaného přehledu povinné četby u dnešní střední generace. Určující je ale v první řadě rodinné zázemí.
„Od školy se očekává, že je schopná zvrátit trend a z ne-čtenáře vytvořit čtenáře, ale ukazuje se, že to není pravda. Důležitý je vztah mezi školou a rodinou. Když do školy přijde člověk, pro kterého je kniha samozřejmá, nenarazí na práh. Když ale naopak přijde někdo, komu se nepředčítalo, má lehkou disfunkci a škola po něm ještě začne čtení vymáhat, tak zanevře na čtení, literaturu, školu… a dost možná i na vzdělání.“
Co prozradí prostor
Vzdělanost knižního publika se navíc projevuje i v prostoru. Jak vyplývá z informací statistiků, čím hustěji je oblast osídlená, tím více její obyvatelé čtou. V řídce osídlených oblastech, kde na jednom čtverečním kilometru žije méně než sto obyvatel (těmto podmínkám odpovídají například části pomezních regionů Plzeňského kraje), nepřečte za celý rok jedinou knihu každý třetí člověk a náruživí čtenáři s deseti a více tituly zde dosahují osmnácti procent.
V hustě zabydlených regionech, kde počet obyvatel na čtvereční kilometr přesahuje pětistovku (vzorově ve velkých městech), se situace obrací. Žádnou knihu zde během roku nepřečte jen každý pátý, a víc než čtvrtina naopak knihy náruživě hltá a za rok přečte minimálně desítku titulů.
„Lidé dost často čtou proto, že knížku někde viděli… a na Šumavě tolik příležitostí nemáte,“ konstatuje Trávníček. „Nejhustěji zabydlená místa jsou velkoměsta a nejzákladnější je, že čím hustěji je oblast zabydlená, tím vyšší eviduje vzdělanost. A vzdělanost je pro čtenářství základ.“
Úsměv čtenářské křivky
Populace tuzemských čtenářů si pak nese i jedno lokální specifikum, a sice „návraty“. Největší sílu tuzemského čtenářstva představují studenti – jen každý desátý během dvanácti měsíců po knize nesáhne a naopak čtyřicet procent z nich to udělá minimálně desetkrát – a mladí obecně. Věková kategorie mezi osmnácti a čtyřiadvaceti je vůbec nejsilnější v množství přečtených knih (devětadvacet procent mladých jich za rok zvládne deset a více).
S postupujícím věkem ale prostor pro čtení upadá, což se dá logicky vysvětlit budováním a rozvíjením kariéry, zařizováním bydlení a zakládáním rodiny. Pokud člověk u čtení vydrží, stává se z něj podle Trávníčka mnohdy jen „usínací rituál“ a několik stránek přečtených v posteli.
V pozdním věku se ale čeští čtenáři ke knížkám zase vrací, třetina populace nad pětašedesát let přečte za rok jeden až čtyři tituly, bezmála čtvrtina pak patří k náruživým čtenářům. „Když máte vztah ke knize z ranějších fází pozitivně fixovaný, může se ve středním věku ztratit, ale nemizí – a vracíte se k němu,“ vysvětluje Trávníček a upozorňuje, že tuzemské poměry nejsou samozřejmost.
Zatímco křivka českého čtenářství po propadu v produktivním věku začne s penzí znovu růst, v případě sousedního Polska křivka trvale padá. „Oproti České republice je zde mezi staršími a mladšími i městem a venkovem daleko větší rozdíl ve vzdělání. Vzdělání s sebou přitom nese i styl způsobu práce a vztahu k volnému času. A netýká se to jen Polska – ve větší míře jde i o Rusko, ale také o Německo. Byť ne tak markantně,“ uzavírá Trávníček.
