Když dojde k teroristickém útoku, myslím na to, jak asi budu moct vyjít ráno ven z domu, říká o svých obavách studentka gymnázia a muslimka Eman Ghaleb. O zkušenostech žen s uprchlictvím a migrací se mluvilo na třetím Kongresu žen.
Debata v Česku za poslední roky zhrubla a terčem se stali cizinci, kteří vypadají jinak, shodly se ženy s uprchlickou zkušeností. Nejhůře jsou na tom muslimky, na kterých je jinakost vidět na první pohled, ostatní ženy prozradí třeba přízvuk nebo rodný jazyk. Šuškání na ulici se změnilo ve fyzické útoky.
„Kdykoliv se stane teroristický útok, tak si říkám, můj bože, co budu dělat, nemůžu vyjít z domu. I můj táta mi řekl, ať si raději šátek sundám,“ popisuje svou zkušenost studentka teplického gymnázia Eman Ghaleb, která pochází z Jemenu a rozhodla se nosit hidžáb.
Dnes se považuje za Češku. „Ale nevypadám tak. Lidi mi nevěří, že jsem hrdá Češka, a to kvůli látce. Sundala bych si ji, kdyby tu platil zákon, který nošení šátků zakazuje, protože tu žiju a chci dodržovat zákony,“ říká Ghaleb. A dodává: „Máme svobodu a ta není o tom, že se musím svlékat. Když se vzdám svých svobod dnes já, zítra to můžete být vy.“
Čekáme vděk, ne aktivitu
Podle Ekateriny Kokkalou, která pracuje jako manažerka, se stává, že Češi nemají vůči cizincům respekt. „V podnikání zažívám, že se na něčem domluvíme a pak to český protějšek nedodrží. Začne mě přesvědčovat, že jsme se dohodli na něčem jiném a že jsem to v češtině nepochopila,“ tvrdí Kokkalou.
Kokkalou pochází z Ruska a je ráda, že jejím pracovním jazykem je angličtina, protože pak nenaráží na předsudky kvůli svému přízvuku. Do české společnosti se zařadila tím, že začala pomáhat rodinám dalších migrantů. „Žije tu hodně migrantů, kteří jsou připraveni české společnosti vrátit to, že jim dala šanci. Ale neví, jak na to, nebo na jejich aktivity nejsou peníze,“ tvrdí Kokkalou s tím, že podporu a granty získávají spíše česká sdružení, která pomáhají příchozím.
Češi totiž nečekají, že budou migranti sami občansky aktivní. Uprchlíky si představují jako traumatizované lidi, kteří dávají najevo ze všeho nejvíce vděk. A český azylový systém navíc k tvorbě traumat sám přispívá tím, že není podle Evy Čech Valentové ze Sdružení pro integraci a migraci na příchod většího počtu lidí připravený. „Situace se zlepšuje, ale přijímací střediska stále vypadají jako vězení,“ tvrdí Valentová.
Nejhorší je bezmoc
O tom, jak dlouho trvalo, než se mohly zapojit do společnosti, mluvily na Kongresu žen Anna Darašenka z Běloruska a Sagar Rain z Afghánistánu.
Darašenka přišla do Česka před několika lety s dvouletým dítětem v době, kdy tu její manžel dostal politický azyl. „Ve středisku jsem strávila tři týdny. Měla jsem malý slovníček, ale ještě jsem všemu nerozuměla. Cítila jsem, že není v pořádku, jak se mnou lékař mluví. Až později jsem zjistila, že je na mě sprostý a považuje mě za prostitutku,“ vzpomíná Darašenka.
Podle Rakin, která do Česka dorazila jako desetiletá, bylo nejhorší vidět bezmoc svých rodičů, v Afghánistánu úspěšných lidí, kteří se ocitli na nule a tři roky čekali na to, než jim stát povolil zapojit se do společnosti. Dnes provozují vlastní restauraci.
„Středisko byla spíš ubytovna v lese a za mřížemi. My děti jsme naštěstí chodili do školy a jednou za čas přijeli dobrovolníci a vzali nás třeba plavat. Rodiče ale promarnili tři roky. Stává se, že po takové době se lidé dostanou do depresí a to je klinický stav, kdy už nemůžou ani pracovat,“ myslí si Rakin. Podle Valentové přitom právě zaměstnání a pocit soběstačnosti pomáhá migrantům překonat psychické problémy.
Lidé z východu vedle toho nejsou zvyklí navštěvovat s problémy psychology či psychiatry, kterých navíc v Česku v cizím jazyce pracuje jen málo. Migranti proto na své problémy zůstávají sami. „Stačila by sounáležitost, kterou by dal najevo někdo z jejich země. I proto uvažuji, že bych vystudovala psychologii,“ dodává Rakin.
