Ústavní soud se musí zabývat letos zavedenou úhradovou vyhláškou ve zdravotnictví. Od dvou skupin senátorů dostal návrhy na zrušení části vyhlášky, která regulaci úhrad rozšířila také na ošetřovatelskou péči poskytovanou v zařízeních pobytových sociálních služeb. Zatím řeší soud oba návrhy samostatně, může je však sloučit do jednoho řízení.
Úhradová vyhláška stanovuje hodnoty bodu, výši úhrad a regulační omezení. Podle ní pak platí pojišťovny nemocnicím a lékařům. Za první skupinu senátorů jedná Jiří Čunek z KDU-ČSL, za druhou Přemysl Sobotka z ODS.
Podle senátorů reprezentovaných Přemyslem Sobotkou ministerstvo zdravotnictví vůbec nemá zákonné zmocnění regulovat vyhláškou úhradu za péči poskytovanou v zařízeních sociálních služeb. Předpis prý porušuje právo poskytovatelů na podnikání. Dosud jim zdravotní pojišťovny proplácely služby na základě individuálně uzavřených smluv. Výše úhrad se tak lišila případ od případu.
Poskytovatelé služeb nemají garanci
Podle senátorského návrhu existují mezi jednotlivými poskytovateli služeb značné rozdíly, liší se i rozsah poskytované péče a neexistuje referenční období, z něhož by bylo možné při stanovení hodnot bodu vycházet.
„V důsledku toho není poskytovatelům sociálních služeb nijak zajištěna či alespoň garantována návratnost prostředků vynakládaných na poskytování příslušných služeb,“ stojí v návrhu.
Skupina reprezentovaná Čunkem v závěru svého návrhu zdůraznila, že úhradová vyhláška v minulosti na tento druh péče nedopadala. „Zcela neočekávaným zařazením ošetřovatelské péče poskytované klientům v pobytových zařízeních sociálních služeb do Úhradové vyhlášky pro rok 2016 je tedy překročením zákonného zmocnění a porušením zákazu libovůle a principu předvídatelnosti práva,“ argumentují senátoři.
Ústavní soud už řešil také loňskou úhradovou vyhlášku. Výhrady proti předpisu měly i tehdy dvě skupiny senátorů. Vadily jim například rozdíly v úhradách v různých částech Česka. Poukazovali na porušení práva podnikat, práva na spravedlivou odměnu za práci a bezplatnou zdravotní péči.
Soud ale rozhodl, že vyhláška žádným základním právům neodporovala. Podle rozhodnutí navazovala na starší předpisy a pravidla byla předvídatelná a plošná, byť v důsledku mohla vyvolávat některé rozdíly a nerovnosti.
