Praha - Psal se 25. únor 1948. Komunisté již od ranních hodin připravovali velkou demonstraci na Václavském náměstí s tím, že v případě, že by prezident Edvard Beneš odmítl Gottwaldův návrh nové vlády, stoupenci komunistů se přesunou na Hradčany. V pražských závodech navíc více než šest tisíc ozbrojených členů Lidových milicí čekalo na rozkaz k pochodu do středu města a v pohotovosti byly také „Svobodovy“ tanky kolem Prahy. Prezident Beneš ale nakonec podlehl tlaku a přijal nejen demise, ale i všechny další Gotwaldovy návrhy. A osud Československa byl zpečetěn na dlouhých 41 let.
Setkání předsedy vlády Klementa Gottwalda a prezidenta Edvarda Beneše bylo nakonec velmi krátké – Gottwald strávil u Beneše pouhých 10 minut a bylo rozhodnuto: „Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal,“ ozvalo se z Gottwaldových úst na Václavském náměstí a stotisícový dav bouřil.
Známý výrok sice vešel do povědomí veřejnosti, ovšem málokdo ví, kde přesně tato slova opravdu zazněla. Podle některých to byl balkon budovy Melantrichu, rampa před Národním muzeem anebo prostranství na Můstku. Podle Jiřího Pernesa z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Gottwald mluvil z nákladního vozu na Václavském náměstí. „Bylo to na korbě nákladního vozu na Václavském náměstí,“ uvedl Jiří Pernes pro iDNES.
Podle historika však záměna nebyla dílem propagandy, které třeba korba náklaďáku nepřipadala dostatečně důstojná. „Mne by ani nenapadlo, že by to byl úmysl vládní propagandy. Podle mne šlo jen o nějaké nedorozumění nebo komunikační zkreslení. Žádný úmysl v tom nebyl a ani k tomu nebyl důvod,“ tvrdí Pernes.
Právě Václavské náměstí bylo centrem mnoha různých historických událostí v Československu. V paměti starší generace jsou davy hajlujících na Václavském náměstí za druhé světové války, na Václaváku se oslavovalo i osvobození v květnu 1945. Nelze vynechat ani sovětské tanky, které v srpnu 1968 promluvily také na tomto náměstí v centru Prahy. Stejně tak se u Národního muzea v lednu 1969 upálil Jan Palach a místo pod sochou svatého Václava si vyhlídli i stoupenci protikomunistických sil na konci 80. let. A balkon budovy Melantrich byl svědkem nejen začátku totality v únoru 1948, ale i jejího konce v listopadu 1989… Více najdete zde.
Nejen demonstrace na Václaváku, ale i protest proti komunistům
Studenti měli pocit, že je potřeba prezidenta Beneše podpořit, proto již 23. února uskutečnili první pochod na Pražský hrad. Tehdy se k prezidentovi dostala pětičlenná delegace, kterou vedl student a poslanec Josef Lesák. Beneš je přijal a ujistil studenty, že má situaci pevně v rukou. Proti této demonstraci ještě policie nezasáhla, podle historiků proto, že prezident se díval z okna a studenty pozoroval - pod hradním oknem tehdy znělo „Ať žije Beneš!“.
Ještě v den konečného zúčtování se pražští vysokoškoláci rozhodli zajít za prezidentem Benešem znovu, aby mu opět vyjádřili podporu v jednání s komunisty. Policie o chystaném pochodu ale už věděla a snažila se mu zabránit. Nicméně studenti, jejichž počet se podle historiků odhaduje až na 25 tisíc, se přes zábrany dostali a postupovali dál směrem na Hrad. Policie tak znovu aktivizovala své jednotky a valnou část studentů brutálně zastavila v Nerudově ulici. Části se sice podařilo dostat až na Hrad, ale to už bylo po všem.
Tato demonstrace se přesto stala jediným veřejným a masovým projevem odporu proti nastolování komunistické diktatury a na obranu demokracie. Tento čin však zůstal zcela ojedinělým a pro mnoho studentů měl tragickou dohru v podobě uvěznění v komunistických kriminálech.
Revoluce, anebo puč
Průběh oněch únorových dnů byl nesčetněkrát popsán jejich účastníky či pamětníky a rekonstruován historiky. Přesto existovalo a existuje pro události v únoru 1948 několik charakteristik. Vítězové je často nazývali revolucí a poražení většinou pučem. S odstupem více než poloviny století se stále více uplatňuje označení státní převrat, což zřejmě nejvíce odpovídá skutečnému obsahu tehdejšího vnitropolitického dění, které bylo ovlivněno i mezinárodními poměry.
Samotný 25. únor byl pouze vyvrcholením celé řady událostí. Ačkoli KSČ zvítězila v parlamentních volbách na jaře 1946, již od léta 1947 sílily snahy komunistů o úplné převzetí moci v Československu. Z těchto důvodů začali Gottwaldovi lidé od počátku roku 1948 stupňovat kampaně za znárodňování průmyslu a posilovali své pozice v bezpečnostních složkách.
Boj o uchvácení moci vrcholil v polovině února, kdy ministr vnitra Václav Nosek (KSČ) odvolal z funkce nekomunistické policejní ředitele a nahradil je komunisty. Po prudké debatě vláda rozhodla, že propuštění ředitelé se musejí vrátit na svá místa, Nosek to však odmítl.
Ministři strany národně socialistické, slovenské demokratické a lidové se rozhodli podat demisi, pokud se Nosek vládnímu rozhodnutí nepodřídí. Tímto krokem chtěli buď donutit komunisty, aby se podřídili vládě, anebo vyvolat vládní krizi, kterou by řešilo jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných voleb. Vysoká hra jim ale nevyšla. Komunisté se rozhodnutí vlády nepodřídili, Beneš nakonec demisi přijal a Klement Gottwald tak mohl oznámit „porážku reakce a vítězství pracujícího lidu“.
