Osmaosmdesátý kilometr dálnice D1. Nehody se tady stávají často, i když už ne tak často jako v 90. letech. Žádná z nich však již nejspíše nepřebije svými dopady tu, která se stala počátkem září 1992. Kritická zranění při ní utrpěl Alexander Dubček. Zemřel o dva měsíce později – 7. listopadu 1992. Takřka současně s ním umíralo Československo a Dubčekova nečekaná smrt vztahy Čechů a Slováků jen vyostřila.
Všechny ústupky, bezvýhradná spolupráce se Sovětským svazem, podpis moskevského protokolu ani pendrekového zákona nepomohly. Alexander Dubček, hlavní postava Pražského jara 1968, byl na podzim 1969 vyobcován z vrcholné politiky. Již v dubnu skončil v čele KSČ – a v následujícím roce byl vyloučen ze strany.
Zdálo se, že tím jednou provždy skončila jeho nejslavnější éra, jenže o dvacet let později mu revoluce umožnila vrátit se a dala naději, aby se dostal ještě do vyšších pozic, než zastával v 60. letech. Mohl se stát dokonce prezidentem.
Z balkonu do čela parlamentu
Koncem listopadu 1989 se Alexander Dubček stal hvězdou demonstrací v Bratislavě i Praze. Bouřlivě ho lidé přivítali, když se objevil na balkonu Melantrichu stejně tak o dva dny později na Letné.
V prosinci se hovořilo o tom, že by se mohl Dubček stát novým československým prezidentem. Nebyl ale jediným potenciálním kandidátem. Václav Havel se stal nejvýznamnějším hybatelem revoluce, měl v zádech Občanské fórum (objevily se i další nominace – expremiér Ladislav Adamec za KSČ a Čestmír Císař za Socialistický svaz mládeže).
Dubček měl velkou podporu na Slovensku, kde se již pozvolna začal vzdouvat nacionalismus, jenž v očích Občanského fóra hrozil přehlušit moskevský protokol, pendrekový zákon i dvacet let, kdy Dubček důsledně mlčel a v poklidu pracoval ve státních lesích, aniž by jakkoli vystoupil proti normalizačnímu režimu.
Prosincová jednání vyústila v to, že Václav Havel zůstal jediným prezidentským kandidátem – přičemž Slovák Marian Čalfa byl v té době předsedou federální vlády – a Dubčekovi byla nabídnuta jiná vysoká funkce, tj. předseda Federálního shromáždění. Do něj byl Dubček po dvacetileté pauze kooptován a 28. prosince 1989 se vrátil tam, odkud jej na podzim 1969 vyhodili, tedy na nejvyšší židli. Předsedou FS zůstal i po volbách v roce 1990.
Co se týče Dubčekova porevolučního politického vystupování, působil ve Veřejnosti proti násilí a poté ve slovenské sociální demokracii (SDSS). I po volbách v roce 1992 zůstal poslancem FS, byť v předsednické funkci jej vystřídal Michal Kováč a Dubček se stal místopředsedou federálního parlamentu. V jednáních o rozdělení federace nesehrál Alexander Dubček významnější roli, ale poté se o něm začalo hovořit jako o možném prvním slovenském prezidentovi.
Ještě v říjnu, kdy se již jeho osud nachyloval, byl v průzkumu Institutu pro výzkum veřejného mínění, který se ptal, koho by Slováci chtěli za prezidenta, druhý za Vladimirem Mečiarem, přičemž ovšem Mečiar deklaroval, že hlavou státu být nechce. Zatímco v roce 1989 jej o nejvyšší funkci připravila politická dohoda s Občanským fórem, přičemž dostal „cenu útěchy“, tentokrát se stalo něco horšího.
U Humpolce v příkrém kopci
Bylo před půl desátou dopoledne 1. září, když z dálnice D1 na 88. kilometru ve směru na Prahu vyletělo BMW. I když hustě pršelo, auto jelo vysokou rychlostí, protože Alexander Dubček pospíchal na zasedání parlamentu.
Jestliže se blížila půl desátá, zbývalo do zahájení schůze Federálního shromáždění už jen půl hodiny. Dubček seděl na zadním sedadle, po dopadu na pole vedle dálnice vypadl z auta a utrpěl těžká zranění. Do nemocnice jej přivezli v kritickém stavu. Žil ještě dva měsíce, zemřel 7. listopadu.
Nehoda a především Dubčekovo úmrtí rozpoutalo hned několik bouří. Především ještě více vyostřilo česko-slovenské vztahy. Po pohřbu ve Slovenském národním divadle čelili čeští politici kritice, že při obřadu mlčeli. I německá agentura DPA si všimla, že na pohřbu vůbec nebyl předseda české vlády Václav Klaus a žádný z přítomných českých politiků nevyslovil slova uznání. Václav Havel (který v té době neměl žádnou politickou funkci) či předseda ČSSD Jiří Horák řekli, že to byla chyba.
Předseda FS Michal Kováč konstatoval, že česká strana možnost vystoupit měla a nevyužila ji. Podle něj se „čeští představitelé spokojili s tím, že se předseda Federálního shromáždění bude loučit za Čechy i Slováky“. Podotkl, že slovenská strana počítala například s vystoupením Milana Uhdeho, který tehdy byl předsedou České národní rady. Ten vysvětlil v Československé televizi mlčení tím, že nepovažoval za dobré mluvit.
Množily se také konspirační teorie, z nichž některé žijí dodnes. V napjatém období konce Československa se hovořilo například o snaze zbavit se Dubčeka jako zastánce společného státu. To však odmítl Vladimír Mečiar, který několik týdnů po jeho smrti řekl: „Jako člověk, který s ním o těchto věcech velmi upřímně mluvil, mohu říci, že Dubček byl pro vznik slovenského státu, a to za čtyři roky.“ Další politici však potvrzovali Dubčekovu československou orientaci.
Zatímco obvinění, že si Dubčekovu smrt objednali čeští či slovenští politici, jsou již vesměs zapomenuta, dodnes se občas ozývá názor, že na Dubčekově smrti měly zájem bývalé mocenské kruhy v Rusku, protože měl vypovídat o činnosti KGB. Nehodu na D1 dávají do souvislosti s neobjasněnou vraždou polského expremiéra Piotra Jaroszewicze.
Příznivci paranormálních jevů zase začali hovořit o prokletí nebo zlém vyzařování, které ovlivňuje dopravu v úseku mezi 81. a 90. kilometrem, jak ale poukázal dokument o Dubčekově nehodě z cyklu Osudové okamžiky, takové úvahy se objevily až po havárii a zesílily zejména po hromadné nehodě, která se stala v roce 1995 na 84. kilometru.
Policie však o vlivu nadpřirozených sil neuvažovala, nešlo podle ní ani o vraždu, nýbrž o běžnou dopravní nehodu. Vliv na ni měla vysoká rychlost a počasí, respektive rychle se měnící podmínky. Převýšení je zde výrazné, momentální stav vozovky se za špatného počasí mění takřka z metru na metr.
Kováč versus Mečiar. Byly by za Dubčeka vztahy tak vyhrocené?
Úmrtí Alexandera Dubčeka postavilo Slovensko do nové politické situace. Premiérem po rozdělení společného státu zůstal Vladimír Mečiar a jeho protiváhou se ve funkci prezidenta nakonec stal Michal Kováč. Otázka, jak by se slovenské dějiny vyvíjely, kdyby nebylo 1. září a 7. listopadu 1992, je určena výhradně příznivcům alternativní historie. S odstupem je polistopadový Dubček hodnocen spíše jako nevýrazný politik, který žil z legendy vytvořené v roce 1968.
Je proto otázka, zda by jako prezident dokázal ráznému Mečiarovi vzdorovat, využít svoji velkou autoritu a premiéra zklidnit, nebo by přejal jeho politickou linii – a zda by něco z toho bylo pro Slovensko dobře, nebo špatně. Jisté však je, že by s Dubčekem byly dějiny 90. let alespoň o trochu jiné.
Rodák z Uhrovce Alexander Dubček měl od raného dětství dané své životní a politické směřování. Rodiče Dubčekovi byli již v roce 1921, kdy se Alexander narodil, nadšenými komunisty. Záhy přesídlili do Sovětského svazu, kde se podíleli na kolektivizaci místního zemědělství. Do Československa se Dubčekovi vrátili až krátce před jeho prvním zánikem v roce 1938.
Po vzniku slovenského státu vstoupil Alexander Dubček do ilegální komunistické strany, v jejích řadách se o pět let později zúčastnil Slovenského národního povstání a po válce začal působit v politických funkcích. Nedotkly se ho vnitrostranické čistky v první polovině 50. let, naopak úspěšně vystudoval Vysokou školu politickou ÚV KSČ a ve druhé polovině dekády odjel do Sovětského svazu, aby dále studoval v Moskvě. Po návratu působil ve vysokých funkcích KSS a posléze i KSČ. Od roku 1963 byl členem předsednictva ÚV KSČ.
Počátkem roku 1968 – v době schizmatu v komunistické straně, kde se vymezovalo reformní křídlo proti konzervativcům reprezentovaným dosavadním prvním tajemníkem ÚV KSČ a prezidentem Antonínem Novotným – byl zvolen do čela československých komunistů. Původně se o Dubčekovi hovořilo jako o kompromisním kandidátovi, on však fakticky uvolnil cestu reformnímu křídlu k pokusu o zásadní změnu režimu. Stal se tak hlavní tváří pražského jara – jakkoli lze za jeho hlavní hybatele považovat spíše jiné politiky. Již od jara se však ozývala varování z Moskvy, které se nové směřování Československa ani trochu nelíbilo. Jednání s Brežněvem nikam nevedla, dění tak dospělo k 21. srpnu.
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy byl Dubček s dalšími vrcholnými představiteli odvezen do Moskvy, kde podepsal moskevský protokol, de facto legalizující pobyt cizích vojsk v Československu a rušící provedené reformy. V čele KSČ zůstal Dubček i po invazi, ale jen do dubna dalšího roku, kdy jej nahradil Gustáv Husák.
Ve vrcholné politice však ještě zůstal jako předseda nově vytvořeného Federálního shromáždění. V této funkci podepsal pendrekový zákon, který umožnil tvrdé represe proti lidem, kteří se účastnili protestů k ročnímu výročí invaze. Následně byl Dubček jmenován velvyslancem v Turecku, ale již po roce se vrátil, komunisté jej vyloučili ze své strany a získal práci ve státních lesích. V roce 1985 odešel do důchodu.
Na veřejnosti se opět objevil až při demonstracích v listopadu 1989, v prosinci byl kooptován do Federálního shromáždění a opět se stal jeho předsedou. V září 1992 utrpěl vážná zranění při dopravní nehodě, kterým 7. listopadu podlehl.
