Praha – Ministr kultury Václav Riedlbauch v listopadu 1989 jako tehdejší šéf opery vyhrožoval stávkujícím umělcům z Národního divadla, že přijdou o práci. Vyplývá to z 20 let starého zápisu stávkového výboru Národního divadla, který má Česká televize k dispozici. Riedlbauch sice vyjádřil ochotu se k věci vyjádřit, čas si ale nenašel - v programu si bohužel nenašel pět minut ani na natáčení ani na telefonát. Zapomenutý dokument náhodou objevil Ondřej Nosek, tehdejší mluvčí divadelního stávkového výboru.
Podle dokumentu i pamětníků byl Riedlbauch jedním z těch, kdo hercům a muzikantům hrozil vězením i finančními postihy a zakázal jim pořádat večery s diváky. Herci tak v revolučních dnech nedobrovolně zůstali před zlatou kapličkou. Vedení divadla jejich venkovní představení pozorovalo ze svých kanceláří. „Samotného mě velmi překvapilo, jak je lidská paměť velmi ošidná, jak si člověk pamatuje ne úplně správně to, co se ve skutečnosti stalo před dvaceti lety, jak se někteří lidé tam citovaní náhle stali dnes slavnými, ačkoli jejich tehdejší role slavná ani pěkná nebyla,“ dokládá, jak paradoxní je dnešní vnímání minulosti Ondřej Nosek.
„Šéf opery svolal aktiv celé opery, kde nepřesvědčivě vysvětlil svůj postoj k posledním dnům. Aktiv navrhl vyslovit nedůvěru šéfovi opery doc. Riedlbauchovi,“ uvádí se ve zprávě o činnosti stávkového výboru Národního divadla z 24. listopadu 1989.
Podle tehdejších účastníků protestu v Národním divadle Riedlbauch pobíhal po chodbách a křičel na umělce, že si už pro ně jedou a že všichni odjedou v klepetech. „Opravdu v těch prvních dnech revoluce se on a tehdejší ředitel Pauer chovali z celého divadla snad úplně nejhůř,“ připomíná Nosek.
Nicméně zaměstnanci Národního divadla už ustupovat nechtěli. Policejní zásah na Národní třídě řada z nich viděla na vlastní oči. A tato zkušenost byla silnější než strach. „Viděli jsme celou tu techniku připravenou k variantám vývoje, tam byly obrněný vozy. O kterých demonstranti neměli ani tušení, ty byly schovaný před Národním divadlem,“ dodává herec Václav Postránecký.
Ondřej Nosek: „Asi jedna z největších chyb komunistů byla, že celé to úvodní představení v uvozovkách, masakru na Národní třídě zinscenovali přímo pod okny nové scény, kde jak z prvního tak z druhého patra se diváci i herci dívali co se dělo a těžko pak mohli věřit ve zprávách, že se vůbec nic nestalo.“
Někteří i přesto, co viděli, zůstali režimu věrní a kostým vyměnili, až bylo jasné, jak se situace vyvine dál. V revoluční euforii si však jen málokdo připouštěl, že se o dvacet let později do vedení státu budou vracet bývalí aktivní komunisté.
Mluvčí stávkového výboru Národního divadla Ondřej Nosek:
„Paradoxem doby je, že po dvaceti letech ten, který se v listopadových dnech 1989 choval nejhůř, řídí kulturu nového svobodného státu.“
Václav Riedlbauch byl nomenklaturní kádr, tvrdí pamětníci, manažersky však poměrně zdatný. „Do těchto funkcí jako šéf opery Národního divadla byli nominováni spolehliví lidé, kteří měli za sebou příslušné lidi a byli prověřeni. V té době jeho vedení nebo vedení Národního divadla, bylo umělecky a profesionálně v podstatě nebylo špatné,“ dodává tajemník Unie orchestrálních hudebníků Jindřich Ptáček.
Účastníkům tehdejšího protestu samozřejmě vadí, že se lidé s minulostí Václava Riedlbaucha usazují ve vysoké politice. Nicméně podle Barbory Hrzánové je skutečnost, že stále existuje komunistická strana a všichni se tváří, „jakoby předtím vůbec nikoho nepopravili, jako by nikoho neperzekuovali, jako by nevyhnali lidi do zahraničí.“
Zdá se, že dvacet let po konci komunismu dospěla česká společnost do fáze smíření. Symbolicky i na ministerstvu kultury. Václav Riedlbauch, kdysi velmi aktivní komunista, má dnes tiskového mluvčího, který je iniciátorem petice „Na komunisty si zvykat nechceme“.
Václav Postránecký
„Že se někdo provinil, to je evidentní, že někdo ten pocit mít nemusel – viny – to je bohužel taky evidentní a že z toho nevyplynulo žádné řešení pro tuhle zem, to je taky evidentní. Protože morálka, sebeúcta, úcta k někomu, to všechno šlo do háje, protože to se srovnalo. Vlastně jsme všichni dobří, ať jsme spáchali, co jsme spáchali.“
