Milan Dvořák už třicet let pracuje jako tlumočník a překladatel. Svou profesi si však nebvybral úplně dobrovolně, v mládí ho k ní přivedl jeho velice špatný zrak, když v devatenácti letech ztratil možnost číst. Jeho hlas zněl při projevech Gorbačova, Putina nebo Bushe. Z angličtiny překládá také dokumentární, životopisná a historická díla. Z ruštiny potom spíše uměleckou prózu a poezii. Přeložil mnoho písní Vysockého, Okudžavy a dalších ruských zpívajících básníků. Mimo jiné je i autorem posledního českého překladu Puškinova Evžena Oněgina a Gribojedovova Hoře z rozumu. V pořadu Před půlnocí ze 4. září Milana Dvořáka přivítala Zuzana Burešová.
„Simultánní tlumočník žije v neustálém stresu,“ říká Milan Dvořák
Váš hlas mám neodmyslitelně spojena s Michailem Gorbačovem, protože v době, kdy začaly jeho projevy, tlumočil jste je právě vy. Jak to tehdy bylo s nabídkou na tlumočení? Překládal jste už před tím sovětské prezidenty nebo to bylo poprvé?
Jednou jsem byl povolán, když se očekávalo, že by Leonid Brežněv mohl pronést ještě něco jiného, než co měl napsáno v projevu. S mojí zkušenější kolegyní Táňou Dobryninovou jsme tak byli připraveni nastoupit a tlumočit to. Tehdy totiž sovětský státník odříkával přesně to, co měl napsané. To asi hodinu předem vydával TASS, četka to překládala a dálnopisem posílala do televize. Tam to pak mohli číst v hlasatelně lidé, kteří nebyli simultánní tlumočníci.
U Gorbačova se ukázalo, že mnohokrát říká věci, které v oficiálním projevu nejsou, reaguje na podněty ze sálu a vůbec se pouští do různých exkurzů mimo text. Proto došlo k tomu, že jsme byli povoláváni společně s Táňou a někdy Jirkou Kelčevským, abychom „Gorbyho“ tlumočili.
Neříkali vám také nějakou přezdívkou, která by souvisela s Gorbačovem?
To máte pravdu. Jeden kolega literární překladatel, po revoluci politik, Michael Žantovský mi říkal „Hlas Moskvy“. A vynikající perštinář a arabštinář Jiří Osvald mi říkal Gorbačovův tiskový zástupce pro západní část východní Evropy.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Překládal jste Gorbačova a pak mnoho dalších politiků. Není slovník prezidentů a politiků vůbec vlastně stále stejný?
Ano, mnoho věcí se stále opakuje. Politici mají svůj zavedený slovník stejně jako strojaři a lékaři nebo kdokoliv jiný. Nuda to přesto rozhodně není, protože simultánní tlumočník žije ve stálém stresu.
Jaké metody používáte, když třeba nějaký politik mluví příliš rychle, aby vám neutekl?
Ani ne tak politik. U těch to jde lépe, protože mluví většinou o věcech všeobecně známých. Když děláte takovouto práci, sledujete celkové dění, abyste věděl, jaká témata se na mezinárodním kolbišti probírají. Musíte také znát názvy diskutovaných organizací. Jenže když mi rychle mluví strojař nebo lékař, je to horší. Samozřejmě se připravuji, studuji materiály, učím se to, ale málo platné, jsou to záležitosti, v nichž nejsem úplně doma.
Zato u politika zhruba vím, co říká, takže si při simultánním tlumočení mohu dovolit vynechat něco, co je evidentní balast. Jednou se mě někdo právě v souvislosti s Gorbačovem ptal: „On je tak energický, mluví rychle, s odpichem. Jak to stíháš?“ Na to jsem mu řekl: „Když mi utíká a říká, že je třeba vykonat rozhodná opatření k okamžitému zajištění…, řeknu: 'Musíme.'“ Říkám prakticky přesně totéž, akorát jedním slovem.
Tlumočil jste řadu politiků, vědců, umělců, ale osobně jste se s nimi vlastně nikdy nesetkal. Máte někoho, kdo vás zaujal, s kým byste se chtěl setkat?
Vzpomínám si okamžitě. Loni nebo předloni byl na Zlaté Praze izraelský dirigent a klavírista Barenboim. To je úžasná postava. Narodil se v Argentině, má izraelský, argentinský a ještě asi další dva pasy. Jako první v Izraeli začal dělat Wagnera. Ten tam byl z pochopitelných důvodů tabu, protože byl Hitlerovým oblíbencem a dokonce během svého života vyslovil různé antisemitské názory. Barenboim ale říká, že to nevadí, že Wagner je velký skladatel a je potřeba takovýchto věcí se zbavovat.
Barenboim založil také orchestr, v němž spolu s mladými izraelskými hudebníky hrají hudebníci z Palestiny a dalších arabských zemí. Nevím, jestli je to donkichotství. Ve středovýchodní politice se stejně jako nikdo jiný nevyznám. Rozhodně je to ale veliká lidská snaha, obdivuji ho.
Překládáte z angličtiny a ruštiny. V Moskvě jste přitom strávil část vašeho života. Jak k tomu došlo?
Otec tam byl na vyslanectví, takže jsem tam přišel se svým o rok starším bratrem Liborem. Jenže v Moskvě byla česká škola jen do čtvrté třídy. Já jsem právě skončil čtvrtou a Liborpátou třídu, takže jsme holt museli jít do ruské školy.
Tenkrát se v Československu učila ruština od čtvrté třídy, takže jsem uměl říct tak nashledanou apod. Ovšem poměrně rychle jsem se rusky naučil. V prvním pololetí mě sice neklasifikovali, ale pak už jsem byl normální ruský žáček, který se všechno musel učit v ruštině od Puškinovy básničky po matematickou formulku.
Do ruské školy jsem chodil tři a půl roku. A to je skutečný základ jazyka. Samozřejmě jsem dost pozapomněl, protože když jsem se vrátil, do hodin ruštiny mne nepouštěli, abych nepřekážel.
Celý život špatně vidím, stále se to zhoršuje, takže teď už vlastně nevidím. Když jsem v devatenácti ztratil možnost číst, zanechal jsem Vysoké školy ekonomické a na radu kamarádky mojí matky jsem šel studovat tlumočnictví, překladatelství. To je totiž práce, která se dělá ušima a hubou. Člověk se tam bez očí obejde. Těžko by to ale šlo bez pomoci mých nejbližších, mé ženy a také synků, za kterou jsem jim nesmírně vděčný.
Text, který překládáte, vám někdo musí načíst a vy ho pak pouštíte ze záznamu?
Třeba při přípravě na konferenci mi žena načte referáty, které se tam budou konat. Já si z toho do diktafonu poznamenávám slova, která neznám, abych se na to připravil. Když dělám literární překlad, pracuji se dvěma diktafony. Na jednom je originální text a do druhého diktuji nejdříve hrubý překlad, který se pak upravuje. Nakonec dám kazety kamarádce písařce, která to přepíše.
Komu prvnímu ukazujete svoje překlady? Je to vaše žena nebo váš bratr, který také překládá?
Ne. Oni mají své práce dost. Nemůžu je otravovat tím, aby po mně něco četli. Pravda je, že se s bratrem i mojí ženou, která také překládá knížky, radíváme, ale jinak každý dělá své.
Takže první, kdo vidí moji práci, je redaktor. V nakladatelství BB art, pro které často dělám, mě obvykle rediguje pan Marek Fikar, vynikající redaktor a člověk, který toho spoustu a spoustu zná.
Jak se za dobu, co se intenzivně věnujete ruskému jazyku, ruština změnila?
Velice. Změnila se i čeština. Jazyk se stále vyvíjí, ale tím, že nastaly jiné společensko-politické poměry, i změna byla větší. Naříkáme nad tím, jak se nám jazyk zapleveluje různými anglicismy a podobně. Připadá mi však, že v ruštině je tento proces ještě silnější. Stejně jako u nás je jazyk třeba komerčních rádií v Rusku ušpiněn a zablácen různými nespisovnými výrazy, které pocházejí třeba z argotu, nebo profesionálně zabarvenými a jazykově nevytříbenými obraty. To všechno se v ruštině odehrává ještě silněji než v češtině.
Jste velký popularizátor významných ruských písničkářů, jako je Vladimir Vysockij nebo Bulat Okudžava. Organizujete s vaší kolegyní řadu představení a vystoupení. Mají tito písničkáři ještě co říct? Jsou jejich texty nadčasové?
Některé nepochybně. Vysockij byl sice blíž k běžnému ruskému životu, nicméně některé jeho písničky skutečně jsou nadčasové. Byl jsem na jednom soukromém pidifestiválku manželů Mikulcových. Přijel tam Jarek Nohavica, který celou druhou polovinu svého vystoupení hrál na přání. Někdo si tenkrát přál píseň Pravda a lež. Zrovna ta, jak jsem ji překládal v roce 1980 nebo 81, zní stejně aktuálně jako tehdy. I jiná píseň o tom, jak žena u televizoru přemýšlí, jak by pumpla muže o peníze na nějakou blůzičku, a on by zase chtěl jít do krámu pro vodku, je věc, která nemusí být vázána na 60. a 70. léta, kdy se Vysockého tvorba odehrávala.
Vysockého chraplavý hlas, hovorová ruština musí být pro překladatele náročné sousto?
To ano, ale je to poutavá, zajímavá a vděčná práce. V posledních letech mám štěstí v podobě skvělé spolupracovnice Věry Slunéčkové, která kromě toho, že krásně zpívá, také básnické a prozaické texty krásně čte. Jsem velmi rád, že to takto můžeme dělat. Samozřejmě se nesnažíme imitovat páně Vysokého pěvecký projev. Ten byl jedinečný a charakteristický. My s tím pracujeme jako s textem a snažíme se najít hodnotu v textu samotném. Kdo si chce poslechnout originální pěvce, nosičů s jejich hlasy je ohromná spousta.
Bulat Okudžava prohlásil, že navštíví Československo, až ho opustí poslední sovětský voják. Nakonec sem skutečně přijel. Setkal jste se s ním?
Tento rok jsem se setkal s Natalií Gorbaněvskou, ruskou básnířkou nyní žijící v Paříží, která byla jedním ze sedmi demonstrantů v srpnu1968 na Rudém náměstí. Většinou překládám lidi, s kterými jsem se nikdy nesetkal nebo kteří již s námi nejsou. Ovšem když byl Bulat Okudžava v Praze, měl jsem možnost se s ním setkat v PEN klubu v Praze. Dokonce jsem mu mohl zabrnkat jednu z jeho písní, aby slyšel, jak zní v češtině. Pochválil mi to, tak jsem byl samozřejmě rád.
(redakčně kráceno)