Všichni vojáci i civilisté z druhého kontingentu provinčního rekonstrukčního týmu (PRT), kteří rok působili v afghánské provincii Lógar, už jsou doma v Česku. (Úkolem PRT v Afghánistánu je především rekonstrukce dopravní infrastruktury, vodního hospodářství, výstavba škol a zdravotnických zařízení.) Do Čech se vrátil i bývalý šéf civilní části mise Václav Pecha, který se podobným humanitárním akcím věnuje prakticky celý život. Po vystudování Kolumbijské univerzity v New Yorku působil mimo jiné jako pracovník Člověka v tísni v Kosovu nebo Íráku a pro americkou neziskovou organizaci Mercy Corps pracoval v Jižním Súdánu. O tom, jaké je to pomáhat v Afghánistánu, hovořil Václav Pecha v pořadu Interview ČT24 z 11. března s Danielou Drtinovou.
„Rok v Afghánistánu je maximum,“ říká Václav Pecha
Kolik dní už jste doma?
Před čtrnácti dny jsme odlétali z Lógaru, takže jsme doma asi deset dní.
Nechybí vám Afghánistán? Jaké to je být teď v klidu? Je to velká změna?
Změna je to velká a příjemná. Neřekl bych, že mi Afghánistán chybí, na to je moc brzo. A samozřejmě jsou teď takové příjemné věci, že si můžete jít nakoupit, projít se parkem, drobnosti, které člověk v podstatě rok neměl.
Do Afghánistánu už se ani v příští rotaci nevrátíte? Neplánujete to, není to ve hře?
Ne. Rok zatím stačil. Teď jsou tam naši nástupci, kteří tam budou rok dále pracovat, a pak přijdou další. Ovšem neuvažujeme o tom, že bychom se vraceli na to samé místo. Jsou sice určité věci, na které si člověk vzpomene, ale celkově rok v takovéto oblasti je maximum a nedoporučoval bych nikomu, aby to zkoušel déle. Je to náročné na psychiku, musíte si dobře rozložit síly. Pro někoho, kdo pochází z civilního prostředí, je to skutečně obtížné.
Třetí kontingent už odjel. Vzpomenete si na to, co jste prožívali vy v prvních dnech? Můžete říci, co tito lidé teď prožívají, jak se cítí?
Jsme s nimi celkem v pravidelném kontaktu. Mají trošku výhodu, že už nastupují do něčeho, co je relativně zajeté, co funguje, už jsou nějak nastavené mantinely. My jsme začínali opravdu od píky, takže jsme si to museli tak trochu vymyslet. To mají trošku jednodušší. Jinak se ale každá nová a specielně takováto zkušenost musí vstřebat. Našim kolegům bude samozřejmě nějakou dobu trvat, než se budou cítit silní v kramflecích.
Co v prvních dnech převládá za pocity? Stesk po domově, strach, úzkost…?
Měli jsme tolik práce, že jsme snad ani na to všechno neměli moc čas. Samozřejmě si člověk posteskne, ale komunikace v dnešní době není takový problém. Také jsme měli výhodu, ačkoliv jsme tam byli na rok, že jsme měli nějakou dovolenou.
Celý svůj profesní život se věnujete rozvojové a humanitární práci. Jakým tréninkem ale musejí projít civilisté, než mohou působit v takové provincii, jako je Lógar?
Lógar je celkem specifický. Prošli jsme dvěma tréninky. Jeden je přímo vojenský. My jsme například byli ve Vyškově, kde jsme dostali základní informace o tom, jaké to asi bude. Potom je civilní příprava. Ta se děje na Štiříně, kde se připravuje na to, jakým způsobem se bude pracovat především v projektové části a co lze očekávat na afghánské straně.
Musela proběhnout nějaká speciální vojenská příprava? Dá se nevoják připravit na to, že na jeho základnu mohou večer padat rakety?
Na to se moc připravit nedá - všichni jsme byli překvapeni, když tam první rakety spadly. Je ale samozřejmě dobré o tom mluvit - připravit se na to, vědět, kde máte vestu, helmu, do jakého bunkru rychle zaběhnout. A co se týče bezpečnosti mimo základnu, o to se stará především armáda. To samé v podstatě platí i pro základnu jako takovou. Když k něčemu dojde, máme ještě ochránce přímo na základně. Zaplaťpánbůh se nic nestalo.
Každý rok obnovovaný tým má v Lógaru působit pět let. Už jste říkal, že déle než rok se to z mnoha důvodů vydržet nedá. Není ale na druhou stranu rok krátká doba? Místní lidé si zvyknout na jeden tým, začnou těm lidem důvěřovat, pak přijde rotace, vy odjedete a je to zase nanovo.
Udržení kontinuity je velmi důležité především v oblasti rozvojových projektů. Za půl roku nic neuděláte, za rok se to jakžtakž podaří nastavit. Velmi dbáme na udržení operační kontinuity. Takže jsme strávili docela dlouhý čas právě s našimi nástupci a předali jim to maximum, co jsme mohli.
Rok je na Afghánistán, když se podívám na moje ostatní kolegy, kteří se vracejí, docela dlouhá doba. Obměňování ve vojenské části i mezi nevládními organizacemi je podstatně častější. Takže rok je maximum.
Jinak v Lógaru si místní na naše nové kolegy zvyknou rychle. Vědí, proč tam jsou. A nemyslím si, že by se jim po nás nějak moc stýskalo.
Jak to? Nebyly vztahy dobré?
Byly samozřejmě skvělé, ale život jde dál. Školy se staví a voda teče…
Jak jste vytipovávali, kde a jak budete pomáhat? Jak vypadá proces přípravy?
Existuje několik dokumentů, které vytvořila afghánská vláda. Jedním z nich je jakási pětiletka rozvoje. Z toho vychází provinční rekonstrukční plány - každá provincie má svůj daný plán, svůj seznam priorit. To pak tvořilo základ, od kterého jsme se mohli odrazit. Takže si nepředstavujte, že jsme jeli a z autobusu rozhodli, že tady něco opravíme. Má to jasně daná pravidla, kterých se držíme.
Také samozřejmě dbáme na to, aby jsme měli podporu komunity, kde se daný projekt realizuje. To je velmi důležité. Takže zhruba víme, co dělat, ale vždy chceme od komunity slyšet, že to opravdu chtějí.
Asi je třeba zajistit i nějakou spoluúčast na výstavbě i to, aby místní udržovali projekty nadále v chodu. Jak se to dá zajistit?
Udržitelnost jakéhokoliv projektu v Afghánistánu i kdekoliv jinde je nejdůležitější část. Postavit školu je docela jednoduché, složitější je dbát na to, aby se za dva roky nerozpadla, aby tam byli učitelé, kteří dostávají zaplaceno atd.
Přistupovali jsme k tomu tak, že jsme se už od začátku maximálně snažili s místní komunitou navázat velmi přátelské vztahy. Snažili jsme se jim vnuknout nejen pocit participace a rozhodování o tom, co budou chtít, ale také pocit vlastnictví. Takže aspoň polovina lidí, kteří pracují třeba na stavbě školy, musí být z místní komunity. Tím se podílejí na stavbě něčeho vlastního, a proto doufám, že si to nenechají spadnout na hlavu. Rok je ale zatím velmi krátká doba na to, abychom zjistili, jestli to nějakým způsobem funguje.
Takže se zpětně kontroluje, zda to funguje?
Samozřejmě, stavbu předáme a potom, pokud je to v našich silách, nadále pečujeme o to, aby se nějakým způsobem vláda jako taková o to mohla postarat.
Ve vašem týmu byli v civilní části tři inženýři, bezpečnostní expert, expertka na média a expertka na zemědělství. Nedovedu si představit, co může česká expertka na zemědělství naučit lidi v zemi, kde se lidé živí zemědělstvím po tisíciletí.
Provinční rekonstrukční tým není ustanoven pro to, abychom Afghánce něco učili, to v žádném případě. Naopak jsme se často učili od nich. Jde spíš o to pomoci se jim vrátit do nějakých kolejí. Pomoci jim především finančně rozjet některé věci, na které sama provinční nebo centrální vláda nemá. A tím je nějakým způsobem zainteresovat a vrátit nazpátek k tomu, co mají.
Třeba irigační kanály si kopají a udržují už 1500 let. Teď jde o to, že na to nemají, anebo jsou prostě po válce možnosti velmi malé. Takže v podstatě doplňujeme, nikoliv suplujeme, schopnost provinční vlády, aby se o své občany lépe starala.
Takže jde spíš o to napravovat poničenou infrastrukturu. Dobře, tomu rozumím. Co ale dělá třeba expertka na média?
Expertka na média měla několik funkcí. Jednak se zajímala o podporu místních médií. A potom samozřejmě dbala na to, aby se o naší práci vědělo nejenom v Afghánistánu, ale také v České republice.
Jaká je práce s médii v místě?
Po pádu Talibanu existoval v Afghánistánu jeden nebo dva televizní kanály a velmi omezený počet rádií. V dnešní době jsou to stovky privátních rádií, která mají velmi velkou poslechovost.
To vzniklo třeba i právě díky spolupráci s vámi?
Nepřišli jsme a neřekli, že jim tam postavíme rádiovou stanici. Ty věci existují. Rádio je nejpopulárnější médium, protože je velmi nenáročné. Televize už přece jenom vyžaduje více elektriky. A lidé také neumí tolik číst, aby si přečetli noviny.
Od začátku jsme se snažili najít perspektivní rádiové stanice, které si díky malým finančním možnostem nemohly dovolit lepší transmiter nebo kvalitní kameru. Takže jsme se snažili podpořit materiálně to existující, nikoliv radit, jak to mají dělat.
Snažím si představit situaci, kdy osm expertů přijíždí do nějaké vesnice a v zádech má 200 vojáků. Jak na to lidé reagují? Opravdu věří tomu, že jim přijíždíte pomoci?
Nám se nikdy nepodařilo, aby všech osm expertů vyjelo, protože někdo musí vždy zůstat na základně.
Chvilku nám trvalo, než jsme si s Afghánci na sebe takzvaně zvykli. Afghánci jsou ale velmi vnímaví a velmi rychle pochopili, že hlavní funkce Čechů je pomáhat a že nemáme žádné jiné širší geopolitické cíle, které by jim nějak vadily.
Nejsme pro ně mentálně těmi vetřelci ze Západu?
To jsem necítil. A po tom roce, když se koukám nazpět, bych řekl, že jsme byli přijímáni velmi otevřeně. Speciálně když Afghánci zjistili, co vlastně můžeme přinést.
Vrátím se k tomu, jak reagují, když vidí obrněné auto, mnoho vojáků a jednoho civilního inženýra. Od začátku jsme měli v Lógaru takovou kampaň právě skrze rádia. V té jsme Afgháncům říkali, co jsme zač a že se může stát, že nás uvidí. Vysvětlovali jsme, že když se valí ta vojenská auta, neznamená to, že se bude střílet, ale že opravdu jen vezou inženýry, aby se podívali na danou stavbu, ať je to škola nebo irigační kanál. Afgánci to velmi rychle pochopili.
Další, na co jsme dávali velký pozor, bylo, že jsme se vždy snažili konkrétní komunitu dopředu informovat o tom, že se tam v dohledné době můžeme přijet podívat. Takže to nebylo tak, že by nás viděli úplně poprvé a říkali si, že se něco blbého stane.
Ve 32 afghánských provinciích působí 26 provinčních rekonstrukčních týmů. Provincie Lógar o rozloze 395 kilometrů čtverečních leží asi 60 kilometrů na jih od hlavního města Kábulu. Lógar je rozdělen do 7 distriktů, centrem je Puli Alam. Pořád je v Lógaru stejně nebezpečno, jako bylo dřív. Podle vojáků se každý týden opakovaly slabé nebo silné raketové útoky. Žádný obrat k lepšímu nenastal?
Nesouhlasil bych úplně s tím, že je Lógar nebezpečný nebo více nebezpečný, než byl. Je třeba vzít v úvahu roční dobu. Zima je většinou klidnější, neboť Taliban a ostatní protivládní složky se stahují do teplejších krajů, přezbrojují, musí si také odpočinout. Takže jsme těsně před zimou viděli určitý útlum a prožili v podstatě velmi klidné tři měsíce až někdy do konce února. Teď s tím, jak odejde sníh, přijde Taliban a možná se to znovu trochu zhorší. Ale nerad bych, abyste si mysleli, že je Lógar v nějakém nebezpečném pruhu, který se nedá zlepšit.
Ale zřejmě jsou tam enklávy, kam jste ani vy jako členové rekonstrukčního týmu nemohli?
Jedná se o jeden jižní distrikt jménem Charvar. Od začátku víme, že je to místo, kde Taliban celkem čile působí, a proto jsme se tam ani nikdy nesnažili nějakým způsobem dostat.
Jak se místní lidé, kteří s vámi spolupracují, chrání před Talibanem? Jak je chrání místní komunita? Jak vlastně fungují vazby mezi nimi?
I kdybychom byli dalších dvacet let v Afghánistánu, byl by skoro nadlidský úkol poznat, naučit se a pochopit tyto drobné vazby.
Zažili jsme dvě skupiny Afghánců. Jedni s námi naprosto otevřeně spolupracovali a neměli problém chodit na základnu. Druzí byli trošku opatrnější. Pamatuji si třeba, že jsme nabízeli čaj a vodu, a oni nám říkali, že vodu si vzít nesmí, protože kdyby je někdo někde viděl, bylo by jasné, že se s námi bavili.
Takže lidé si dávají pozor. Vědí, že se může také stát, že jeden den odjedeme a Taliban jim to spočítá. Vazba na Taliban je tedy něco, co jsme neměli možnost vůbec prozkoumat, dostat se tak hluboko. Jinak lidé především na vládní úrovni, se kterými jsme jednali, byli vždy velmi otevření a problém spolupracovat s námi jako s civilní složkou neměli.
Až na začátku února schválila Poslanecká sněmovna přepracovaný plán zahraničních misí. V jeho rámci budou na konci roku staženi čeští vojáci v operaci Trvalá svoboda. Jak jste v Afghánistánu vnímali tyto třenice v českém Parlamentu?
Samozřejmě jsme to vnímali, protože kdyby nedošlo ke schválení, týkalo by se to i civilní části a všech projektů, které jsme tam za ten rok byli schopni nějakým způsobem nastavit. Takže nás to zajímalo převelice a jsme rádi, že to dopadlo, jak to dopadlo.
Nebyly třenice v českém Parlamentu trochu jak z jiné planety z pohledu z Afghánistánu?
Neměli jsme zase tolik času, abychom se tomu tak věnovali. Věděli jsme ale, že by bylo velmi nepříjemné, kdyby k tomu došlo. Nicméně jsme věřili ve zdravý rozum, který se nakonec dostavil. Nikdy jsme se nepřipravovali na to, že bychom měli sbalit kufry a Lógar opustit a s ním i naše rozjeté projekty a naše afghánské kolegy. To jsme si nikdy moc nepřipouštěli.
Velitelem třetího kontingentu, který teď nově odjel do Afghánistánu, je Petr Procházka. Na starosti má 275 mužů a žen. Co byste jim vzkázal, popřál?
Jak vojenské, tak civilní složce, protože to je vskutku jeden tým, kde se jeden bez druhého neobejde, hodně štěstí, málo útoků ze strany Talibanu a pevnou vůli.
(redakčně kráceno)