Česká televize v souvislosti se 40. výročím sebeupálení Jana Palacha uvede 15. ledna dokument Poselství Jana Palacha. Jeho autorka Kristina Vlachová se v něm soustředila na Palachovo rodinné zázemí, přátele i pedagogy, aby osvětlila motiv jeho oběti. V dokumentu se kromě známých faktů objeví také zcela nové informace i filmové záběry. Představit svůj dokument přišla režisérka Kristina Vlachová do pořadu Události v kultuře 13. ledna. Moderoval Jiří Svoboda.
„Palach nebyl naivní fantasta,“ říká režisérka Kristina Vlachová
Součástí vašeho dokumentu je i výpověď Palachovy přítelkyně Heleny Zahradníkové. Ta je asi skutečně unikátní?
O této výpovědi jsem věděla od Dobroslava Zborníka, který ji natočil v lednu 1969, a také od Ivana Běla, který se vrátil z Londýna. Ti totiž ještě společně s Josefem Platzem jako studenti FAMU tenkrát natáčeli rozhovory s účastníky stávky na filozofické fakultě a vůbec mapovali celé období Palachova sebeobětování.
Jak jste tehdy prožívala Palachovo sebeupálení?
Bylo mi pětadvacet, takže jsem to všechno vnímala naplno. Bylo to pro mě nejdůležitější období v životě. Všechny své další činy v životě jsem potom poměřovala Palachovým skutkem (i když vím, že to zní teatrálně). Vždy když se mi v životě něco důležitého stalo, jsem si říkala, co by tomu řekl Palach, i když osobně jsem ho neznala.
Předpokládám, že jste proto asi vždy chtěla natočit něco podobného. Jak dlouho váš dokument vznikal?
Vlastně od roku 1969. Už tehdy jsem si říkala, jak by bylo skvělé něco takového natočit. Další léta, těch čtyřicet let, jsem potom sbírala všechny možné materiály.
Poprvé přišla taková možnost, když jsem dělala v redakci zpravodajství v České televizi. V letech 1997 a 1998 jsem pracovala v pořadu Nadoraz, takže jsem měla možnost vrátit se k této tématice. Využila jsem toho a od té doby jsem to stále zdokonalovala. Deset let jsem čekala, až najdu nějaké archivy, které podpoří určité teze.
Co se vám podařilo objevit?
Nechci všechno prozrazovat, aby se lidé na to dívali bez mého návodu. Je tam mnoho překvapujících věcí. Třeba tvář Palachovy kamarádky Helenky nikdo neznal…
Zkoušela jste ji najít i dnes?
Samozřejmě. Produkce jí psala, snažili jsme se jí telefonovat. Telefon však nefunguje a nevíme, jestli je její adresa stále skutečná. Doporučený dopis sice zpátky nepřišel, nepřišla ale ani odpověď.
Která z výpovědí přátel, pedagogů apod. pro vás měla velký význam?
Určitě je to rozhovor doktorky Kmuníčkové s Janem Palachem na jednotce intenzivní péče v Legerově ulici. Dostala jsem kvůli tomu hodně výhružných dopisů. Mnoho lidí se snažilo, aby to v dokumentu vůbec nebylo. Psali na vedení televize a byl kolem toho jakýsi boj. Lidem vadila krutost lékařky, kterou ona sama popírá, protože tvrdí, že šlo o něco jiného.
Televize se ale za film postavila, a i když je České televizi v tuto chvíli vyhrožováno žalobou, dokument odvysílá.
Film jste natočila proto, aby diváci lépe pochopili smysl Palachovy oběti. Co by diváci měli ve vašem dokumentu najít?
Určitě se všichni lidé ptají, proč to udělal. Doufám, že na to odpověď v mém dokumentu najdou. Novináři se mě také ptají, jestli by v případě, kdy by nebylo Palachovy oběti, nastartovalo jiné výročí (28. říjen, 17. listopad…) zhroucení komunismu stejně jako vzpomínka na Jana Palacha. Všechno je to materiál k přemyšlení a byla bych ráda, kdyby kolem něj vznikla celonárodní diskuze.
Nakonec bych se ještě vrátila k překvapujícím zjištěním. Musím zmínit dopis Jana Palacha. Existuje jeho dopis, který byl odeslán. Vedle toho existuje ovšem koncept tohoto dopisu. V něm Palach žádal, aby studenti obsadili rozhlas, Bilak a Štrougal a další výtečníci odešli z vlády.
To je důkaz, že byl schopen politicky uvažovat a že to nebyl jen naivní dětský fantasta, jak se mu někdo často snaží podsouvat.
Kdy dokument uvidíme?
15. ledna na ČT2 ve 20 hodin. Opakování je příští den v noci a přespříští den dopoledne v 11 hodin.
(redakčně kráceno)