Peking - Ambice komunistického vedení a společnosti se nijak netají tím, že z olympiády v Pekingu chce mít výkladní skříň čínského úspěchu. Nejde jen o hon na medaile, ale taky obří důraz na vzdělání a sílení městských středních vrstev. Ne nadarmo se o Číně mluví jako o meritokracii, což je způsob vlády, kdy zemi spravují pečlivě vybraní a vzdělaní odborníci. V čínském případě se tak děje pod rouškou komunistické ideologie, ale s kapitalistickým receptem na úspěch.
Obrovské sportovní ambice Číny - neúspěch se neodpouští
Čína má jasný cíl - posbírat co nejvíc medailí. Stříbrné a bronzové se nepočítají, jde jen o ty zlaté. Čína hladově touží po olympijském megaúspěchu. I kvůli tomu je tu tzv. projekt 119, z něhož mají vzejít supersportovci, kteří přinesou slávu rudé vlajce se žlutými hvězdami. Do tzv. škol bolesti docházejí trénovat už i pětileté děti. Je jich přes 250 tisíc, tedy jako Plzeň a Pardubice dohromady. Ztracené dětství výměnou za vidinu stupňů vítězů.
Čína posílá obří dotace i do těch nejopomíjenějších sportů, např. ženského vzpírání nebo juda. Od sportovců na oplátku čeká nasazení až na pokraj lidských sil, což je taktika, která se kdysi vyplácela NDR nebo Sovětskému svazu. „Trénují tvrdě a pro svaly je to únavné a bolestivé. Dokážou-li bolest překonat, budou z nich dobří sportovci,“ tvrdí trenér Šunšeng Ženg.
Vzrůstající olympijský úspěch
V 60. a 70. letech Čína olympiády bojkotovala hlavně kvůli sporům s Tchajwanem. Zlom přišel až v 90. letech, kdy její přísné tréninkové školy změnily světovou sportovní krajinu. V roce 1996 získali Čínaně v Atlantě 16 zlatých medailí a skončili čtvrtí. O čtyři roky později v australském Sydney to bylo 28 medailí, a třetí místo. V roce 2004 v Aténách měla Čína už 32 zlatých, těsně za Spojenými státy. V Pekingu to má být alespoň stejně tak dobré. S olympiádou přišel pro čínské rodiče nový fenomén. Sport se stává vstupenkou jejich dětí k lepší budoucnosti. „Jen málo dětí dosáhne vrcholu. Doufáme, že to naše dcera dokáže. Děláme, co můžeme, abychom úspěšně přispěli čínské gymnastice,“ říká otec jedné z žákyň gymnastické školy Lijang Žang.
V Číně opilé honbou za úspěchem se vedle sportu stala vstupní branou do vyšší sféry prestižní univerzita. Po vzoru Západu putují statisíce Číňanů za vzděláním. V poslední době už i na ty nejdražší školy v zahraničí. Talent a honba za úspěchem Čínu omámil. Anglické mateřské školky a hodiny golfu pro tříleté nejsou výjimkou. Neúspěch se ale netoleruje, znamená totiž pád do propasti. V minulém desetiletí značně stoupl počet sebevražd kvůli neúspěchu na přijímacích zkouškách. Studenti neunesou, že své rodiče zklamali. Na domácí univerzity se ročně dostane pouhé procento z 10 milionů přihlášených. Kdo uspěje, má luxus a prosperitu na dosah. Na škodu nejsou ani známosti díky členství v komunistické straně.
Čínskou mládež čeká světlá budoucnost
Velká část ze 300 milionů čínských mladých získává při tvrdém tahu za kariérou ostré lokty. Jsou sebevědomí, otevření a na rozdíl od předchozích generací netrpí zdrženlivostí při konzumaci alkoholu i sexu. Mohou si to dovolit i díky tomu, že patří do sílící střední vrstvy. Dnešní mladá městská generace si vůbec poprvé v čínské historii vydělá po nastoupení do prvního zaměstnání víc než jejich rodiče. „Čínská mládež se přiklání k nezávislému myšlení, větší racionalitě a pozornému sledování čínské i západní kultury. Nezávislost a kritické myšlení se budou dál vyvíjet,“ myslí si sociolog z Čínské akademie sociálních věd Čchen Sin.
Čína rychle přestává být klasickou komunistickou zemí z dob Mao Tse-Tunga. Její touhu po výsledcích a bohatství táhne mladá vzdělaná generace ve městech, kde se uznává jen úspěch. Vysoko nad tím vším ale dál dlí komunistická elita, která svírá otěže své země pevně v rukou.