Jeden z nejslavnějších českých herců Radoslav Brzobohatý oslavil 13. září 75. narozeniny. I proto ho Jiří Svoboda pozval do televizního studia pořadu Události v kultuře. Brzobohatý hrál velké role ve snímcích, které patří do zlatého fondu naší kinematografie, jako například Všichni dobří rodáci, Atentát, Dáma na kolejích nebo Ucho, televizní F. L. Věk, Cirkus Humberto aj. Mimo to prožil celých třicet dva divadelních sezón v pražském Divadle na Vinohradech.
„Cyrana bych už hrát nemohl,“ říká Radoslav Brzobohatý
Co byste si sám dal k narozeninám? Mám na mysli herecký dárek. Je nějaký takový?
Ani ne. Měl jsem v životě štěstí na krásné, nádherné role, kdy to, co jsem chtěl hrát, jsem si zahrál. Jediná věc, která mi ušla, byl Cyrano. Měl jsem jej hrát dvakrát, ale vždy mi do toho něco přišlo. V tomto věku bych už Cyrana hrát nemohl. Tam je možné dobře zahrát konec, kdy Cyrano umírá, to bych možná ještě zvládl, ale to před tím už asi ne.
V televizní inscenaci Cesta řeky k moři z roku 1966 na motivy románu Jacka Londona Martin Eden jste hrál po boku Dany Medřické?
Danu Medřickou jsem měl strašně rád nejen jako člověka, ale i jako herečku, partnerku na jevišti nebo před kamerou. Shodou okolností, když jsme natáčeli tuto inscenaci, tak jí umírala matka. To jsou věci velmi nepříjemné, ale ona dokázala ze sebe dát všechno.
Jak moc si do života pouštíte vaší televizní nebo filmovou minulost?
Na sebe moc nekoukám. Je to za mnou a nedá se na tom nic změnit, hlavně tam pak vidím spíše chyby, které jsem udělal, a říkám si, proč jsem to dělal, kam jsem se to koukal apod. Je to takový profesionální přístup. A dívat se na sebe – proč?
Nejsou filmy, na které se třeba i kvůli hereckému partnerství rád po letech podíváte?
Jediné, co jsem viděl několikrát, byli Všichni dobří rodáci. A to jedině proto, že jsem u toho být musel. Na ostatní kolegy se rád podívám, ale na sebe ne.
Které herce jste měl jako partnery obzvlášť rád?
Je jich několik, poněvadž můj herecký život byl velice bohatý. Ze staré generace to byl třeba Jaroušek Vojta. Jéňa Pivec byl vynikající, přitom byl ke svým hereckým kolegům někdy dost nepříjemný - byl to velice svérázný člověk. My jsme však k sobě měli velmi hezký, zvláštní vztah, protože se mnou točil v mém prvním filmu Kašpar Lén mstitel v roce 1957, od té doby jsme spolu točili strašně mockrát. Dovedl pochopit i legrácky, které jsme si na něj s Frantou Filipem vymýšleli.
Z mé generace je to Petr Haničinec, to byl partner hlavně na jevišti, kde jsme spolu sehráli všechno možné od Fausta a Mefista přes Krále Krysu. Hráli jsme spolu opravdu moc, taky nám proto říkali Čuk a Gek.
Jak vzpomínáte na léta prožitá na Vinohradech?
Strašně rád. Měl jsem totiž v životě při všech průšvizích, které jsem prožil, hodně moc štěstí. Včetně toho, že jsem se dostal v roce 1967 z Libeňského divadla na Vinohrady do vynikající party. V té době tam byl Vlastík Brodský, Milda Kopecký, Jarda Hanzlík, Jarda Satoranský – co figura, to osobnost. To se stane v divadle jednou za sto let. Přitom i v nejhorších letech (sedmdesátá, osmdesátá) tam nebyla nikdy žádná závist, naopak jsme drželi všichni spolu. A na divadle to bylo navíc všechno vidět. Bylo to znamenité a krásné.
Patřil jste mezi herce, kteří měli v sedmdesátých letech zakázáno filmovat. Vynahradilo vám to divadlo? Měl jste šanci alespoň tam dostávat velké role?
Na Vinohrady dosadili jako ředitele Zdeňka Míku, který měl za úkol mě a některé další vyhodit, to však neudělal. Naopak jsem v té době hrál Krále Krysu, Cara Fjodora a další krásné role. Všechno zlé je pro něco dobré. Pár let jsem točit nemohl, ale dal jsem si dohromady kapelu a chodili jsme hrát po hospodách.
Je to cesta, jak se vyrovnat se situací, kdy vám vezmou, co máte rád?
Ze začátku jsem si myslel, že to je na pár měsíců, ale nakonec to bylo na pár let. Jakmile tomu člověk psychicky podlehne, je konec. Vynahrazoval jsem si to divadlem i kapelou, kdy jsme blbli různě po hospodách a kavárnách. To byly nádherné zajížďky.
Za která jména, filmy, události jste osudu nejvíce vděčný?
Při strašném množství filmů i televizních inscenací by si člověk možná říkal, že jsou jich desítky. Ale těch, na které jsem hrdý a šťastný, že jsem je mohl dělat, je opravdu jen pár. Vždy to byla otázka náhody, štěstí: Jack London měl sté výročí narození – domluvili jsme se, že budeme dělat Martina Edena, Vojtěch Jasný napsal skutečné příběhy od nás z Valašska (odkud oba pocházíme), Honza Procházka (také pochází z Moravy) napsal Ucho. Je to ještě x dalších věcí, ze kterých jsem šťastný, že jsem měl to štěstí, že mne do nich Vojta Jasný, Ludvík Ráža, Franta Filip obsazovali a dali mi šanci. Vždy je to otázka, jestli se šance povede, v tom mám štěstí, že se povedly všechny.
Zažil jste nádhernou éru silného hereckého divadla. Jaké je současné divadlo? Chodíte ještě do divadla jako divák? Třeba na Vinohrady?
Abych řekl pravdu tak ne. V tomto strašlivém věku, kdy jsem v podstatě stařec, mám strašně moc práce. Hraji ve svém divadle, pak mám jedno představení s Květou Fialovou, pořád točím, dělám v rozhlase. Je toho dost a na divadlo moc času nezbývá.
U současného divadla i u sebe v divadle, nebo podle zážitků lidí z premiér cítím jakousi povrchnost. To nemám rád, to mne někdy dost štve. Mám rád tvrdou profesionalitu, protože jsem tak vychovaný z fakulty Láďou Peškem a Jirkou Plachým.
V současnosti jste ředitelem divadla, hercem divadla. Která profese je lepší?
Lepší je herecká profese, poněvadž na divadle jsem doma, tam je mi dobře, ať je to malá nebo veliká scéna (hraji také v Karlínském divadle). Souboj s divákem je nádherný, to je zážitek. Ředitelka je spíše moje žena, a to je děsivá, strašlivá práce, kterou nikomu nezávidím a nepřeji.
(redakčně kráceno)