Získat si respekt studentů a zároveň respektovat i je, nadchnout je pro vyučovanou látku a umět jim předat nezbytné penzum vědomostí, ale i ustát studentské žerty. Taková by měla být hlavní kritéria dobrého učitele. Michal Mikláš, učitel informatiky na Gymnáziu a Jazykové škole ve Zlíně, je splňuje vrchovatě, což dokazuje i jeho vítězství v soutěži o nejlepšího učitele Zlatý Ámos 2012. V pořadu Před půlnocí ze 4. září hovořil s Michalem Miklášem Igor Dostálek.
„Být učitelem je nekončící proces,“ říká Michal Mikláš
Proč jste se vlastně po studiích pustil do pedagogiky a neskončil u vývojářského „IT prkna“?
Na gymnázium jsem nastoupil původně jako správce počítačové sítě s tím, že jsem si zkusil vzít pár hodin odbornější informatiky a bavilo mě to. Předtím jsem půl roku učil informatiku na základní škole v Opavě v sedmé třídě. To ale bylo velmi náročné kvůli přístupu dětí, protože bylo mnohem obtížnější udržet jejich pozornost než u dětí na gymnáziu. Nehledě na to, že jsem neměl tolik zkušeností, jako mám dnes.
Říkal jste, že jste při správcování počítačové sítě občas učil, protože vás to bavilo. Pak jste ale rok dva působil v komerční sféře, je to tak?
Ano. Byl jsem v té době už ženatý a manželce jsem slíbil, že se vrátím do Zlína. Takže jsem začal hledat práci ve vývojářském sektoru webových aplikací a pracoval jsem asi rok a tři čtvrtě v komerční firmě.
Vaše manželka je také informatička?
Naštěstí ne, to bych asi neustál, protože by se určitě ukázalo, že je lepší než já. Ona je lékární magistra.
Jak se pedagog ocitne jako soutěžící v anketě Zlatý Ámos?
Na to byste se měl zeptat mých studentů. Byl to jejich momentální nápad, který dotáhli až do konce. Sesbírali spousty podpisů, které byly pro nominaci nutné, a tu nominaci mi předali na vánoční besídce asi čtrnáct dní před uzavřením přihlášek. Deset dní jsem si vzal na rozmyšlenou, ale když jsem viděl to úsilí, které vyvinuli, aby mě přihlásili, nemohl jsem to odmítnout.
V přihlášce do soutěže Zlatý Ámos vás studenti přirovnali k Chucku Norrisovi. Jen vy prý umíte psát binárním kódem s číslem „2“. Vám také nezkolabuje žádný počítač, protože by si to prostě nedovolil. Kromě hodin plných vtipu a zábavných historek na vás také oceňují přísně spravedlivý přístup k hodnocení. A nikdy je prý nenapadlo neodevzdat úkol, protože Mikláš je přece v pohodě. Musel jsem zamáčknout virtuální slzu, protože kdyby mi studenti jako pedagogovi sestavili takovouhle přihlášku, byl bych šťastný.
Jak po přihlášení dál pokračuje soutěž Zlatý Ámos?
Nejdřív jsem se zúčastnil regionálního kola ve Zlíně, kde bylo celkem šest učitelů. Tam to bylo víceméně na studentech. Ti si připravili scénku, což byl soudní proces mezi mnou a Chuckem Norrisem. Ten se se mnou soudil, protože se pyšním jeho schopnostmi a dělám věci, které by měl být schopen dělat jen on. Předvedli to famózně a díky tomu jsem regionální kolo vyhrál. Pak bylo kolo na ministerstvu školství v Praze, kde nás bylo asi patnáct. Tam jsem se už musel obhajovat sám před velkou porotou. Byl v ní i mimo jiné doktor Cimický, uznávaná kapacita, takže člověk byl trochu nervózní. Studenti mě vybavili třemi předměty, které mi měly pomoci úspěšně zvládnout obhajobu. A i díky tomu jsem postoupil mezi šest finalistů.
Jaké úkoly tam jako pedagog musíte plnit?
Musíte použít ty tři předměty, a tím prokázat vztah ke studentům. Dostal jsem třeba fotografii, kterou si ze mě studenti udělali srandu na apríla. Vyfotili můj vůz před mým domem, fotku upravili a na apríla mi z neznámého čísla poslali MMS. Na ní bylo moje auto na špalcích a pod tím napsáno: „Díky za ty kola, Pepa.“ Vyděšený jsem vyběhl před dům, co se děje. Studenti stáli o kousek dál a natáčeli moji reakci, jak hledám kola, která tam samozřejmě byla a na nich napsáno: Apríl! Dalším úkolem bylo udělat vlaštovku a pak napsat rýmovačku z určených slov. To pro mě bylo velmi náročné, protože nejsem tak zdatný jako někteří češtináři, kteří měli daleko košatější verše než já. Měl jsem velký problém to splnit v časovém limitu.
Nebál jste se kyberšikany, že by to video, jak hledáte kola svého auta, kolovalo po internetu?
Naštěstí se to nestalo. Hned jsem jim řekl, že to, co natočili, by nemělo být použito bez mého svolení, a oni to respektovali.
V přihlášce stojí, že je docela problém vás ošálit nějakým vtípkem. Všichni určitě znají poslední zvonění, kdy se maturitní ročníky oddávají radovánkám v blízkém i vzdálenějším okolí školy. I na vás, oblíbeném učiteli, si chtěla třída také smlsnout. Jak to, že to nevyšlo?
Někteří ze studentů mě už den předem upozornili, že si na mně patřičně smlsnou, protože věděli, že jsem přístupný žertům. Přemýšlel jsem, jak z toho vyváznout, ale vůbec nic mě nenapadalo. Nakonec jsem večer zavolal bratrovi, který pracuje v divadle, jestli by mi nepůjčil nějaký divadelní kostým, aby mě nepoznali a já mohl v klidu přijít do školy. Půjčil mi paruku, sluneční brýle, vlajku, dokonce jsem měl i vuvuzelu a vydával jsem se za fotbalového fanouška. Přišel jsem do vestibulu školy, kde čekali studenti připravení na to mě zkasírovat. Já jsem ale hlasitě zatroubil na vuvuzelu, takže oni byli víceméně v šoku, a v klidu jsem prošel do školy.
Váš bratr dělá v divadle, máte tuto hravost nějak v krvi? Snažíte se uplatnit metodu škola hrou?
Je to možné. Lidé říkají, že jsme si s bratrem podobní. Nejsem ale takový exhibicionista, jako je on. Pro mě je to příjemnější ve třídě, kde mluvím o tom, o čem chci, a nesleduje mě tolik lidí.
Děti si vás cení pro váš humor a schopnost vyprávět příběhy. Jak se dají tyto vlastnosti spojit s výukou informatiky?
Když vidím, že děti začínají ztrácet pozornost, snažím se to naředit nějakou historkou, pracovní nebo rodinnou. Občas čerpám i z internetu nebo ze své vysokoškolské party na kolejích.
Získat si něčí respekt není jednoduché, zvláště v případě adolescentů. Jak se vám to daří?
Nevím, snažím se ale do výuky začleňovat úlohy a příklady, které jsem sám potřeboval, a snažím se je přesvědčit, že to v budoucnu využijí. A byť jsem vůči nim přátelský, tak třeba na to, že neprovedou nějaký úkol, reaguji poměrně podrážděně, že takhle to prostě nejde, a jsem z toho zklamaný. Dokonce jsem dostal i zprávu, že je mrzí, že jsem si vzal moc osobně, že se na to vykašlali. Není to tak, že bych na ně křičel, nemám příliš emotivní projevy, ale někteří se přiznali, že ze mě mají i občas strach.
Nestalo se vám někdy, že jste překročil hranici, kdy jste si řekl, to už by se nemělo opakovat?
Někdy člověk řekne něco, čeho později lituje, to se stává asi všem. Mnohdy se hodina nepovede. Občas si říkám, že stejné téma jsem loni vysvětlil lépe. To se stane a mám z toho velké trauma. Ale na nic dramatického si nevzpomínám.
Která chvíle pro vás jako pedagoga byla naopak nejradostnější, že jste si řekl, vývojářství mi nechybí, jsem na správném místě?
To, že mi zaměstnání dává smysl, je hlavní pozitivum i důvod, proč to dělám. Když vidíte, že studenti po dvou letech studia specializovaného semináře umí věci, které jste sám uměl až ve vyšším věku, dokážou je využít a jsou z toho nadšení, je to obrovské pozitivum – vidíte výsledky. Po dokončení našeho gymnázia jsou studenti schopni spolupracovat s firmami, podílí se na vývoji a podobně. Takže motivací je to, že vidím, že studenti umí.
Moji studenti nechtěli věřit, že bych někdy dokázal prásknout dveřmi, a přece se to stalo. Vám ne?
Zatím ne, nikdy jsem nebyl natolik konsternován, abych takto odešel z učebny.
Na vašich internetových stránkách je věta: „ Snad tu ty studenty něco málo naučím a budou za daleko kratší čas daleko lepší než já.“
Ano, to platí a stále se to děje. Intelektuální schopnosti našich dětí jsou na vysoké úrovni, mnohdy až neuvěřitelně vysoké. Měl jsem studenta, který jako závěrečnou maturitní práci napsal program, který měl přes 40.000 řádků, což je nevídané (moje diplomová práce byl program, který měl 10.000 řádků). Napsat program takového rozsahu na střední škole, po večerech, během půl roku, to je neuvěřitelné.
Řekl jste, že studenti mají nevídané intelektuální schopnosti. Jsou ale také vyváženy schopnostmi komunikativními, imaginativním myšlením a tak dále?
Je to různé. Jde vidět, že se studenti (jako lidé obecně) diferencují na různé skupiny. Sám na sobě to vidím v tom, že nejsem schopen vstřebávat informace, které jsou v knihách. Příliš nečtu. Mám s tím problém, zejména časový. Proto jsou mé vyjadřovací schopnosti oproti schopnostem některých mých studentů na o dost nižší úrovni, byť jsem učitel. Současná doba je ale natolik uspěchaná, že se člověku nedostává příliš času. Navíc informatika je obor, který se velmi dynamicky vyvíjí, a učit ji tak, aby byla moderní a aktuální, je velmi náročné. Neustále musíte studovat nové věci. V tomto je to náročné. A vždy, když je člověk v nějakém oboru dobrý, v jiném oboru logicky pokulhává.
Informace v informatice mají docela jepičí život. Kdybyste se chtěl nyní dostat do první ligy v oblasti tvorby aplikací, bylo by to těžké?
To určitě ano. Musel bych tomu věnovat minimálně rok času a deset dvanáct hodin intenzivní práce denně. Jak zdravotně, tak sociálně je to velmi obtížná práce. Jen malé procento lidí, kteří vystudují informatiku, se věnuje takovéto činnosti. Spousta z nich skončí jako správcové sítí, kde se alespoň trochu dostanou mezi lidi, než aby hodiny seděli v místnosti a psali nějaký kód.
Sociálně náročná práce, co si pod tím máme představit?
Nejste v kontaktu s jinými lidmi. Jste v podstatě sám, jen občas někdo přijde a zeptá se, jak jste daleko. Vy mu buď ukážete nějaký kus aplikace, nebo neukážete a on vám odpoví, kolik vám zbývá času. Takže v podstatě bez větší komunikace sedíte, neustále přemýšlíte nad problémem a píšete program.
Když někdo dokáže napsat program, který má 40.000 řádků, nevyvazuje ho to na druhé straně ze společenského, partnerského života? Je ještě schopen docenit kvality druhého člověka, básně nebo vyřčeného vyznání?
Je to, jak říkáte, ale jsou výjimky. Učím například počítačovou grafiku, kde se zase projeví ti kreativní. Sice také sedí hodiny u počítače nad grafickým programem, ale tam je to jinak. Často se právě inspirují věcmi, které jste zmínil. Neumí psát programy a nikdy je psát nebudou, ale umí vytvořit něco vizuálně velice zajímavého. Počítač tedy může pokrýt spoustu skupin a každý si na něm může najít to své.
Působíte i jako počítačový grafik, ale také fotografujete. Když jsem si na vašich stránkách procházel některé vaše ukázkové práce, musím říct, že jsou velmi zajímavé. Je to projev vaší druhé hemisféry, té intuitivní?
Asi ano, projevuje se tak můj kreativní potenciál. Mám to ale tak napůl – ani v jedné z těchto věcí nejsem na špičkové úrovni. Na střední školu to stačí. Uvidíme, co z toho bude. Fotografie se mi rozvíjí už několik let, baví mě to, třeba to ještě jednou bude zajímavé.
Učíte i fotografii?
Máme na škole fotografický kroužek, učí to i kolega, kterého jsem k fotografování přivedl. Také v rámci semináře počítačové grafiky jsou krátké pasáže fotografování, aby se studenti seznámili s tím, jaký foťák si koupit, pro jaké potřeby, za co má smysl dávat peníze, proč je to tak drahé a tak dále. Takže když skončí školu, měli by mít základní představu o této technice i o tom, jak v ní ten obrázek vzniká.
Je rozdíl učit informatiku a to, jak sestavit záběr?
Ano, určitě. Člověk buď záběr vidí, nebo ne. Je to o tom, jak vnímáte realitu. Říká se, že se dá vše nacvičit. Já si myslím, že není možné, aby byl každý schopen zachytit záběr, vidět ten okamžik a místo, které zrovna vypadá nejlépe. Je to hodně o tréninku, ale ne každý na to má schopnosti, stejně jako ne každý dokáže napsat počítačový program.
Jste úspěšný a oblíbený pedagog, vítěz ankety, zabýváte se fotografií, kterou si i přivyděláváte. To je to ve školství tak špatné?
Z hlediska finančního ohodnocení to tak špatné není, byť by to mohlo být lepší. Špatné je to ale s přísunem peněz do školství, protože se všude šetří. A jsou už i školy, které nyní přemýšlí nad tím, že nebudou mít na topení. Problémy tedy jsou, ten rezort je bezpochyby podfinancovaný a mělo by se s tím rychle něco dělat.
Jste vítěz ankety Zlatý Ámos 2012. Máte nějaký svůj učitelský vzor? A to i ten negativní.
Byli učitelé, na které nevzpomínám rád, takové měl asi každý. Na druhou stranu to bylo velmi poučné pro moji učitelskou dráhu, protože se snažím vyhýbat stejným chybám.
A pozitivních příkladů bylo hodně. Například matematici na opavské univerzitě nebo můj kolega z našeho gymnázia Luboš Sedláček. On dokáže podat matematiku tak, jak jsem to snad v životě neviděl. K výuce používá počítačové technologie, co to nejvíc jde. Prostřednictvím počítačové animace mi během dvou minut vysvětlil pojem, který jsem na vysoké škole studoval několik týdnů.
Říká se, kdo umí, umí, kdo neumí, učí. Cítíte to tak?
Určitě ne. Spousta kolegů jsou špičkoví učitelé a vyznají se perfektně v tom, co učí. V současné době, zejména na gymnáziu, je to vyloženě nutné. Musíte vědět o hodně víc než žáci, protože jejich všetečné otázky jsou velmi konkrétní. Pokud chcete obhájit, že jste dobrý učitel, a mít respekt žáků, musíte té věci velmi dobře rozumět.
Já jsem dlouho nechápal větu: „Je potřeba nechat se od studentů učit“. Zažil jste něco takového?
Ano, určitě. Učím se neustále a nevím, jestli tento proces někdy skončí, že bych si řekl, je to perfektní, umím dobře učit. Studenti vás vždy mají čím překvapit. Vždy nastane situace, kterou nečekáte, a přemýšlíte, jak z ní ven. Být učitelem je nekončící proces.
Michal Mikláš
Učitel, fotograf. Studoval Fakultu informatiky Masarykovy univerzity Brno. Studia dokončil na Fakultě přírodovědecké Slezské univerzity v Opavě, obor Informatika a výpočetní technika. Doplňující pedagogické studium získal na Fakultě aplikované informatiky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Studoval též na Institutu celoživotního vzdělávání Mendelovy lesnické univerzity v Brně (studium k výkonu specializovaných činností – koordinace v oblasti ICT). Působil jako správce sítí, počítačový grafik, programátor internetových aplikací v komerčním sektoru. Od 1. září 2005 pracuje jako učitel a správce počítačové sítě na Gymnáziu a Jazykové škole s právem státní jazykové zkoušky Zlín. Věnuje se také fotografování, včetně prací na zakázku.
(redakčně kráceno)