Petr Vizina strana 2 z 2

Pravidelný přísun tekutin, žádné prudké pohyby, dlouhá siesta kolem poledne. Je horko. Ale večer ve Vysočanech! Ti dva ze Švédska se zase dali dohromady. Bohužel na celém turné nechtějí kamery, takže alespoň tenhle klip. Spojnicí mezi úvodním klipem a dnešními Vizinovinami je chytlavost. V Sonorské poušti na jihu USA roste kaktus přezdívaný Ďáblovy prsty. Na koncích trnů má protiháčky, takže pokud se člověk chce vysvobotit, nabodne se ještě na trny další. Je chycený.

O revoluci, kterou už v televizi neuvidíte. Dále obhajoba nikdy nekončícího mládí, věčně plných rtů a pevných ňader. A nakonec konstatování: co bylo tenkrát na Západě, dnes najdete hlavně na Jihu. Ale nejen to. Dnešní Vizinoviny budou i vzpomínat, a to na básníka, proroka a pionýra černé hudby Gila Scott-Herona.

Naloveno v šoubyznysu i undergroundu. Začínáme aktualitou z terénu. Cestou bicyklem na Kavčí hory přes Malou Stranu, slovy policejního hlášení (abychom tento zápisek trochu odosobnili a vyhnuli se ve Vizinovinách přílišné familiaritě) došlo k setkání se zdrojem z obrázkového časopisu, bulvárního týdeníku. Zdroj byl dotázán, co hýbe českým šoubyznysem. Po dlouhém zamyšlení přišla odpověď: „Dcera Karla Gotta slaví narozeniny a nás tam pozvali taky.“ Pomiňme dvě námitky: Že to tedy moc prudký pohyb není a taky, že české celebrity hořce lamentují nad bulvárem a pak si od něj nechají fotit dětičky. Zvlášť ta druhá je samozřejmě platná. Začněme však stejně u Karla G. Vizinoviny by o něm dnes psaly stejně, byť na téma ryze hudební.

Za několik dní to nastane. Vzpomínání, jak začátkem devadesátých let přijel poprvé do Prahy a ve sportovní hale v Kočkaparku odehrál první koncert u nás. Jak jsme si do té doby překládali jeho texty, sháněli po burzách jeho desky. Jak je vedle Beatles a Rolling Stones pilířem moderní doby a jak Dylan komusi věnoval svoje trsátko… Jak u nás ovlivnil toho či onoho. Bobu Dylanovi bude 24. května sedmdesát. Málo platné, Dylan není z těch, na kterých se všichni shodnou. Ti, kdo ho milují, většinou tak činí vášnivě, protože jim Dylanovy písničky mluví do života. Ostatním na něm nesedí jeho krákoravý hlas a snad jsou i trochu obezřetní vůči všemu tomu zbožňování.

Ministr Besser se podíval na zoubek našemu kulturnímu průmyslu a zjistil, že dobrým příkladem kultury, která je zajímavou investicí, bude asi… Nejspíš už  to víte, nemyslel podporu hudebních škol ani konzervatoří, odkud se v budoucnu třeba ozve soprán nové Magdaleny Kožené nebo další hráč na tubu Radek Baborák. Asi už jste to četli zde. Nuže, tedy nejprve hrajeme na přání.

První máj, lásky čas. Dnešní hudební Vizinoviny jako ryze osobní výběr v očekávání prvního máje. Sérii písniček o lásce začněme hudební aktualitou: Anglická pěnice Kate Bushová chystá na 16. května nové album! Důležitost zprávy podtrhněme faktem, že to poslední vyšlo před pěti lety a po velmi dlouhé přestávce. Zástupci vydavatelství EMI tehdy sedávali u stolu v její venkovské usedlosti a opatrně se vyptávali, jak je s deskou daleko. Výsledek byl vynikající, dodnes si z dvojalba Aerial pamatuju témata ženy v domácnosti, jejíž prioritou v kariéře je hlavně role maminky. A slogan „v pračce prádlo pleská“.

Libový zpěvák Drupi, špagety a pizza nebo deset druhů kafe. A samozřejmě mafie - třeba fenomenální průpovídka „byznys, nic osobního“ z drsného románu Kmotr. Jako průměrný Čech toho o Itálii o mnoho víc nevím. Samozřejmě, trochu přeháním. Proto věnuju zemi proslavené ve zpravodajství hlavně svým neúnavným premiérem, dnešní hudební Vizinoviny. Pokud čekáte pronikavé soudy a zobecnění o tom, co se na italské hudební scéně děje, musím se už na začátku omluvit. Dnešní zápisky a ukázky mají povahu útržku, poznámek na zmuchlaném papírku v kapse kalhot. Bonus, který nabízím: Třeba vás ta hudba překvapí, stejně jako mě.

Slíbil jsem, že to nikomu neřeknu. Nemůžu tedy napsat ani jméno toho předního muže státní správy, ani ministerstvo, na kterém působí. Ani to nemám nahrané. Jedno z témat týdne přece byly novinářské sliby anonymity. Než napíšu, oč běží, zde událost týdne: Do Česka přijede Elvis Costello. Intelektuál s velkými brýlemi a jeden z nejlepších autorů současné pop-music. Kdysi vzteklý pankáč, který dodnes zpívá, jako by při tom kopal do dveří. Na shledanou 4. listopadu v Kongresovém centru. Zahraniční událostí týdne byl zajisté první koncert Boba Dylana v Číně. Což mělo zajisté význam hlavně symbolický. Letos sedmdesátiletý Dylan není žádný sociální, natožpak politický komentátor.

Napsat, že zpěvačka Beth Ditto je Michal Tučný amerického indie-rocku, je nevkusné a urážlivé. Už proto, že soudit podle vzhledu je pěkně ubohé. Nicméně, čerstvá třicátnice  se prosadila právě v oboru, kde je vzhled maximálně důležitý, byť se to často neříká. V tomhle hudebním odvětví se slovy pohrdá mainstreamem a jeho uniformní estetikou, čili se vytvořila uniformita jiného typu. Jen se podívejte na všechny ty zasněné hochy v brýlích a svetrech do véčka, punkové rozervance oblečené jako ze škatulky nebo lolitky stylizované do dračic a romantických víl. Oproti Tučnému (chlap s nadváhou není zvláštní handicap), musela Beth Ditto otočit nevýhodu ve svůj prospěch, což se jí díky originalitě jejího tria Gossip povedlo. Na čtyřpísničkovém EP je tentokrát sama za sebe, bez dráždivého dance-punkového doprovodu kapely.

Už to tak vypadá, že největší vzácností je v poslední době nějaké alespoň trochu dobré poselství. Existuje hudební žánr, který má dobrou zprávu, tedy evangelium čili anglicky „gospel“, ve svém názvu i popisu práce. Původně černošská americká hudba ze stánku Božího, zároveň kolébka všech žánrů od blues po soul a hiphop. Pro představu: Jak vypadá hrubozrnná podoba gospelu, dokazuje tento amatérský klip k výtečné písni slepeckého souboru Blind Boys of Alabama. Název je prostý: Ježíš udeří jako atomovka!

Tři akordy a pravda. Nejkratší definice stylu zvaného country. Nabízím trochu neobvyklý pohled na to, jak dnes vypadá. Je to právě dvacet let, co vznikla nejvýznamnější tuzemská country skupina současnosti. Při vší náležité úctě k „pidlikání“ country písní o náklaďácích, koňských stádech a copatých holkách je Druhá tráva se zpěvákem Robertem Křesťanem tak trochu jiná liga v hudbě i textech. V téhle písni Boba Dylana se Křesťan připomíná nejen jako zpěvák, ale i skvělý překladatel.

Bývalý člen kapely Genesis a úspěšný sólista Phil Collins (60) začátkem týdne komentoval zprávy v tisku kolem svého odchodu do hudebního důchodu. „Nekončím kvůli špatným recenzím, ani proto, že bych se necítil oblíbený. Chci být na plný a každodenní úvazek táta pro své dva malé syny,“ vysvětluje Collins v tiskové zprávě. Úctyhodné a zároveň pro hudební fanoušky trochu smutné.