Petr Feldstein

Bývalý, respektive ještě současný, ale už po rezignaci (pan prezident ji bude muset chtě nechtě přijmout, ale spíš nechtě, se skřípěním zubů; jedná se přece jen, kromě jiného, o jeho někdejšího dlouholetého poradce) úřadující ministr průmyslu a obchodu, jako by svým zvukomalebným a roztomile zdrobnělým příjmením symbolizoval, jaký název by této zemi slušel. Po rozpadu federace jsme se po čase tápání a váhání nakonec smířili s Českem, i když mnozí (jsme) to vlastně dodnes neskousli. Kocourkov by jí asi přináležel víc – i po té tragikomické tiskové konferenci, kterou výše zmíněný (ne)člen české vlády uspořádal pár hodin předtím, než vzdal své úsilí udržet se pod stále méně hřejivým sluncem premiérovy přízně.

Vím, kdy letos v Praze skončila zima. Bylo to ve čtvrtek 25. února, šestnáct minut po páté hodině odpoledne. I kdyby mělo znovu napadnout třeba půl metru sněhu a mráz by měl praštět jako v lůně sibiřské tajgy, říkám si, že už to nebude nic znamenat. Vůbec nic. Protože paní ve zvýšeném přízemí vedlejšího domu zahájila právě v ten okamžik pražskou sezónu dívání se z okna. Z okna otevřeného, už zcela nezimně vyhlížejícího, ven na ulici, na lidi, co po ní chodí, na zaparkovaná i projíždějící auta, na psy, očurávající kde co. Jak dlouho to, oblečená, pravda, do silného svetru, vydržela, nevím. Zahlédl jsem ji, když jsem do jednoho takového auta, které měla ve svém zorném poli, nasedal, ale přesto vím, že nevykoukla jen tak. Byla v okně zasazená nejméně na čtvrt, možná na půl hodiny, a váha jejího korpulentního těla spočívala na loktech, pro které si po dlouhé, chladem vyplněné pauze, hledala optimální polohu. Stačil jsem si všimnout, že se snaží usadit je tak, aby ji netlačily, i když ony ji zase tolik tlačit nemohly, protože od bezprostřední tvrdosti parapetu je chránila vínově červená, pro ten účel i zřejmě zhotovená podložka, kterou znám již z předcházejících sezón.