Svět ji vnímá jako výraznou neotřelou architektu. Má několik čestných doktorátů, cenu Americké asociace architektů, Řád britského impéria, je členkou tamního Královského institutu architektů. Jako jediná žijící žena se zařadila mezi průkopníky designu dvacátého století po bok takových osobností, jako byl třeba Le Corbusier. Ode dneška je i laureátkou ocenění Významná česká žena ve světě 2007. Hostem Marcely Augustové v Interview ČT24 byla 4. října Eva Jiřičná.
„Snažím se zítra lépe udělat to, co jsem zkazila dnes,“ říká architektka Eva Jiřičná
Už máte vymyšleno, kam bronzovou postavu ženy, která se rodí z vejce, zařadíte v žebříčku mnoha ocenění, která jste v životě získala?
Napřed bych chtěla poděkovat za nádherné představení. Vždycky se za to strašně stydím, protože jsem jenom obyčejná Eva Jiřičná, ke mně všechno nějak nepatří. A co se týká ocenění, tak je vždycky dávám k obrázkům své maminky a tatínka, protože si to oba zasloužili daleko víc než já. A kdybych mohla, tak bych to dala všem ostatním ženám, které si to také daleko více zaslouží nežli já, protože mám jenom štěstí a ony udělají všechnu práci.
Toto ocenění je určené ženám, které se prosadily v cizině. Váš odchod na západ se odehrál za docela zajímavých okolností. Odjížděla jste v srpnu 1968 do Velké Británie legálně na stáž, kde vás zastihl dopis, že váš návrat do republiky je nežádoucí a v nepřítomnosti jste tady dostala tři roky vězení. Pátrala jste někdy po tom, čím jste byla režimu nepříjemná?
Do Anglie jsem přijela prvního srpna a invaze přišla jednadvacátého. Ten dopis jsem dostala ještě asi tři nebo čtyři týdny potom. Domnívám se, že jsem ho dostala kvůli tomu, že jsem vstoupila do Společnosti pro lidská práva, protože jsem pracovala s mužem, jehož žena tuto společnost v České republice tenkrát založila. Abych řekla pravdu, tak jsem ani pořádně nevěděla, co to je, ale protože jsem vždy byla tak trošku náturou rebel, vstoupila bych do čehokoliv, co bylo proti tehdejšímu režimu. Takže jsem to s radostí podepsala, jako jsem podepsala K 231. Ale žádnou schůzi jsme neměli, takže jsem byla jen jménem na listě s ostatními, kteří se pak o to zasloužili asi daleko víc nežli já.
Čím se mladá architektka z východu prosadila ve velkém světě? Čím jste se odlišovala od stejně mladých kolegů ve Velké Británii?
Nikdy jsem se nesnažila, abych se prosadila. Architektura je proces práce s věcmi, které člověk navrhuje a které se potom realizují, práce s lidmi, objevování, co všechno člověk může udělat, aby mohl změnit jednu věc, aby mohl zlepšit životní prostředí. To vše mě fascinovalo a dělala jsem to s láskou.
Když jsem přijela do Velké Británie, tak jsem se chtěla jen něco naučit. A zrovna tak jako jsem dávala celou svou duši do své práce v České republice, pokračovala jsem v tom bez jakékoliv snahy se někde uplatnit nebo se někde proslavit. Když člověk dělá věci s láskou, tak se mu to nějakým způsobem vrátí.
Tak jsem poznala fůru svých kolegů, kteří jsou teď moji současníci a kteří tenkrát taky byli nic a kteří se taky jen velice úpěnlivě snažili něco vytvořit. Anglie tenkrát byla plná života a my jsme vytvořili skupinu, ve které se některým toho podařilo víc, mně se toho podařilo celkem málo. Ale byla to krásná příležitost se něco naučit.
Velice se od doby, co jsem mohla přijet zpátky, snažím zkušenost, kterou považuji za štěstí svého života, sdílet se všemi. Takže jsem tady učila jedenáct nebo dvanáct let na UMPRUM. Podařilo se mi dostat české studenty do Londýna i do jiných zemí a pomoci jim, aby se naučili to samé, co jsem se naučila já. Jinak se tady snažím dělat, co můžu, i když to možná nemá velký smysl, abych něco vrátila zemi, ze které jsem přišla.
Nechyběl vám během let v cizině český element?
Nikdy jsem neměla pocit, že by to mohlo trvat věčně. Na začátku jsem si myslela, že to bude otázka týdnů, pak měsíců, pak jsem si říkala, možná za jeden, dva roky se to všechno změní. Pak jsem si říkala, že už se to nikdy nezmění, a v tom okamžiku padla berlínská zeď a zase to bylo všechno jinak. Woody Allen řekl, že když chce člověk rozesmát pána boha, tak mu má říct svoje plány do budoucnosti. To byl můj případ.
Na druhou stranu jsem vždy měla nějaký styk s Českou republikou. Buď s mými rodiči, když ještě byli naživu, nebo s mojí sestrou. Můj bratr zůstal v Anglii, protože tam byl ve stejnou dobu, kdy jsem tam byla já.
Nikdy jsem, ačkoliv mám teď po čtyřiceti letech pocit, že mám dva domovy, necítila, že Česká republika ve mně neexistuje nebo že pro mě ztratila jakoukoliv roli.
Velmi často pracujete se sklem, kovem, někdy s kamenem. To jsou pro hodně lidí materiály, které jim připadají studené, neosobní. Jste vy sama strohá povaha?
K sobě samé ano. Doufám, že to není tak zlé, když mě posuzují moji kolegové a lidi, se kterými pracuji nebo žiji. Myslím, že to byl slavný architekt Adolf Loos, který říkal, že pro pána boha a pro architekta jsou všecky materiály stejné. Já vždycky říkám, že pro mě jsou sklo a kov stejnější než ostatní.
Sklo miluji, protože sklo pracuje se světlem. Sklo vám umožňuje světlo někam přenést, umožňuje světlo vidět z interiéru, když se díváme ven. Sklo světlo lomí v různých směrech, sklo je nádherný materiál. A Když budu trošku praktická, tak sklo se dá vždycky vyčistit. Trošku se poškrábe, ale nás zase poškrábou vrásky.
Kov má zase tu vlastnost, že se s ním dá udělat všechno, takže možná moje panovačná povaha se projevuje v tom, protože kov udělá, co člověk chce. A kov a sklo se spolu snášejí velice dobře. Kov člověk také může používat ve velice malé dávce. Takže když člověk pracuje se sklem, kov mu dává možnost, že sklo vynikne a kov hraje jenom druhé housle - podpůrnou roli.
A kámen je přírodní materiál. Když se podívám na strukturu kamene, uvědomím si, že před biliony let se Země vařila a že kámen nese známky celého procesu tvoření Země. Takže ráda po kamenech chodím, ráda se na ně dívám, ráda se jich dotýkám. A vždy pod něj lze dát topení, takže pak ani není tak studený.
Kromě jiného jste také předsedala porotě, která vybírala novou podobu Národní knihovny. Nakonec jste vybrali velmi futuristický návrh Jana Kaplického, mimochodem vašeho dlouholetého životního partnera. Čím vás jeho stavba, jeho chobotnice okouzlila? V čem je výjimečná?
Tady nešlo o to, že by nás okouzlila chobotnice. Porota se skládala z osmi lidí, kteří byli z celého světa - z Mexika, Francie, Německa, z Anglie tam shodou okolností byli tři, ale z různých částí země, byli tam také dva čeští kolegové. Po první fázi soutěže jsme měli asi čtyři sta sedmdesát projektů, a mezi nimi nás nic neohromilo tak, abychom si řekli, tohle je vítězný projekt.
Tak jsme se snažili, protože tam byly různé návrhy, vybrat jeden z každé kategorie, která by reprezentovala určitý architektonický estetický směr. Tak se mezi tyto návrhy dostala taky chobotnice. V této době chobotnice nebyla ani zelená, ani žlutá, byla jenom bílá, poněvadž model je vždy v první fázi bílý. Zdálo se nám, že se nějakým způsobem zapojuje do prostředí parku lépe nežli projekty ostatní.
Ve druhé fázi soutěže, kde se musela projevit profesionální schopnost budovu postavit, promyslet na všech úrovních, jsme začali mluvit o technických aspektech, o přístupu a o možnostech a schopnostech architekta projekt realizovat.
Když se člověk dožije určitého věku a když si mnohokrát spálí prsty, tak už má vytříbený smysl, že mezi projekty pozná ty, které jsou projekty začátečníků a které jsou projekty někoho, kdo určitou zkušenost má. Samozřejmě člověk vždy vyvažuje talent proti zkušenostem a proti možnostem a finančním možnostem celého projektu. Ale po třech dnech debaty už jsem byla zoufalá, protože jsem si myslela, že žádný vítězný projekt nebudeme moci vybrat. Tak jsem požádala všechny svoje kolegy, aby udělali tajné hlasování. Při tomto tajném hlasování všichni dali projekty do pořadí první, druhý, třetí - projekt vítězný a dva, u kterých si myslí, že jsou schopny dostat druhou nebo třetí cenu.
K mému největšímu překvapení, když se všechny obálky otevřely, projekt chobotnice u všech lidí, ať to byl reprezentant UNESCA nebo technický odborník z firmy Buro Happold, jednomyslně získal první místo. Jestli se ten projekt líbil účastníkům této poroty, nebo nelíbil, je jiná věc, protože v této porotě musí být člověk objektivní - mezi projektem a realizací je dlouhá cesta. Když jsme zjistili, že je to Kaplického projekt, tak si většinou všichni oddechli, protože to je projekt někoho, kdo něco postavil a kdo měl zkušenosti na to projekt této velikosti zvládnout.
Všichni ale věříme tomu, že spoluprácí se všemi odborníky se tento projekt změní. Když se podíváte na vizi architektů mezi dvěma světovými válkami, když se podíváte na vizi architektů po druhé světové válce a vizi architektů teď, tak vidíte všelijaké projekty, které se většině z nás zdají nesmyslné. Když se však projekty realizují, s odstupem času člověk musí zaujmout jiné stanovisko.
Jestli je Kaplického projekt, který má vizi a který se nám bude líbit při jeho realizaci, jestli se projekt změní, nemůžu zaručit a nevím to. Všichni jsme se ale domluvili, že tento projekt byl podle našeho nejlepšího svědomí ten nejlepší na to, aby se vyvinul v něco, co dá Praze takovou důležitost, jako mají důležité projekty z minulosti.
Když se stavěly katedrály, tak se u toho architekti zabíjeli, protože si mysleli, že se to nebude líbit veřejnosti. Kaplický asi sebevraždu nespáchá, ale všichni jsme mu drželi palce a možná, že se nám to bude líbit. A když ne, tak se to možná bude líbit generaci po nás.
Je pro vás osobně v architektuře nějaká výzva, drásá vás nějaká meta, kterou považujete za nepokořenou?
Čím je člověk starší, tím se dívá na svět realističtěji. Možná, že moji kolegové mají sen, že vytvoří monument, o kterém budou všichni mluvit. Ale já jsem svůj sen nikdy neměla a v tomhle pozdním věku ho taky nemám. Snažím se udělat zítra lépe to, co jsem dnes zkazila. A chtěla bych v tom pokračovat.
Jsem vděčná svému učiteli Fragnerovi a dokonce i Štursovi, který mě učil, když jsem poprvé přišla na architekturu, a svému tatínkovi v neposlední řadě. Tak bych chtěla, aby to, co jsem se od nich naučila a co jsem se naučila od všech dalších, mohla předat těm, kteří se mnou spolupracují, a které občas učím. Jestli se jim to líbí, nebo nelíbí, to už je jiná.
(redakčně kráceno)
