„Situace novinářů v krizových oblastech se zásadně zhoršila,“ říká Petra Procházková

86 zabitých novinářů a 26 jejich spolupracovníků, 67 novinářů bylo vloni uneseno, 887 skončilo ve vězení, 1511 bylo fyzicky vyhrožováno - bilance za rok 2007, kterou zveřejnila organizace Reportéři bez hranic. O těchto číslech hovořil Jiří Václavek v rámci Studia ČT24 z 3. ledna s válečnou novinářkou Petrou Procházkovou. Petra Procházková, absolventka fakulty žurnalistiky na Univerzitě Karlově, se po roce 1989 stala členkou prvního "polistopadového" týmu Lidových novin, kde působila jako reportér domácí rubriky do roku 1992. Tehdy poprvé odjela jako zahraniční zpravodaj do Ruska. Její první válečné reportáže posílala z Abcházie. V roce 1994 založila s Jaromírem Štětinou novinářskou agenturu Epicentrum, postupně začala natáčet své první reportáže a filmy. Informovala o konfliktech v Osetii, Gruzii, Tádžikistánu, Afghánistánu, Náhorním Karabachu. Několik let se také zabývala problematikou Čečenska. V roce 2000 přerušila svoji zpravodajskou práci a zůstala v Grozném jako humanitární pracovnice. V roce 2001 ji však ruské úřady označily jako persona non grata a musela se vrátit do Prahy. V roce 2001 obdržela medaili za Zásluhy od prezidenta České republiky.

Co říkáte statistice Reportérů bez hranic? Vypovídá o tom, že být novinářem v krizových oblastech je stále nebezpečnější?
Už dlouho je to veliké riziko. Otázka také je, co pokládáte za krizovou oblast. Je to jen místo, kde se válčí? Nebo území, které vypadá na první pohled mírumilovně? V posledních letech jsou tato čísla víceméně stejná, ale bývaly doby, kdy byla vyšší. Například v 90. letech bylo mrtvých novinářů více. Přesto se domnívám, že za posledních 20 let se situace novinářů v krizových oblastech zásadně zhoršila.

V roce 2006 bylo zabito 85 novinářů, ale v roce 2005 jich bylo 64, o rok dříve 62, v roce 2003 byl počet zabitých novinářů „jen“ 40. To je prudký nárůst. Čím si ho vysvětlujete?
Je to zvláštní, protože mnoho obětí bylo během války v Iráku, kde se přece jen oproti invazi situace trochu zklidnila. I když to tak na první pohled vypadá, nejvíce obětí není na místech, kde se střílí a bombarduje. Dokonce nejvíce obětí mezi novináři nebývá z těch, kteří stojí přímo na frontě. Novináři se stávají oběťmi často mimo frontu jako terč kriminálních činů nebo únosů. Třeba v Rusku se řada novinářů stává obětí kriminálních činů, vražd na objednávku (v dnešním Rusku je to dost typické). Jsou to lidé, kteří obvykle vědí víc, než by měli.

Nejde jen o zabité novináře, ale i o unesené a vězněné. Je na těchto číslech něco, co vás zaráží?
Moc mě to nepřekvapuje. Spíše si myslím, že tyto statistiky nejsou úplné. Například v oblastech bývalého Sovětského svazu, odkud mám zkušenosti a kde působí řada organizací, které se zabývají právě situací novinářů, je jasné, že čísla, která se dostanou na veřejnost nejsou přesná. Třeba údaje o regionálních novinářích, kteří působí v menších sdělovacích prostředcích a kterým je vyhrožováno, jsou zatčeni nebo dokonce zabiti, se vůbec nemusí do těchto statistik dostat. I proto se obávám, že tato čísla jsou ve skutečnosti vyšší.

To je konkrétně případ Ruska?
Je to případ Ruska, ale i ostatních asijských zemí. Třeba v Afghánistánu zahynuli vloni podle statistiky dva novináři. Pokládejme ale za novináře i ty, kteří působí v odlehlých oblastech jako zpravodajové větších mezinárodních agentur. Ti mohou být také zabiti, zatčeni, uneseni, ale do statistiky se nikdy nedostanou. Takže Afghánistán a zrovna tak Pákistán jsou adepti na to, aby ta čísla byla vyšší.

Zmínila byste smrt nějakého z vašich kolegů, která vás osobně zasáhla?
Sáhla bych dál než do loňského roku. Mám totiž dávnou vzpomínku na smrt našeho kolegy Dimitrije Kholodova, který působil i v České republice. Jeho smrt zahájila ošklivou éru cílených atentátů na novináře. To je důležité, protože takto lze trochu cynicky oběti rozdělit na dva druhy: první je, když je novinář zabit při své práci (jako novinář), druhý je, když novinář zemře při nějakém konfliktu jako ostatní lidé, kteří se „jen“ objevili ve špatný čas na špatném místě.
Dimitrij Kholodov se stal obětí atentátu v roce 1994, což do té doby nebylo běžné ani v bývalém Sovětském svazu. Od této doby se v Rusku každoročně stává, že se novináři stávají obětí cíleného atentátu. To je alarmující a i toto číslo roste.

Za rostoucími čísly tedy nestojí to, že by novináři v touze po nejlepším záběru nebo informaci více riskovali?
Není to jen tím. Slavný válečný fotograf James Nachtwey říká, že umírají dva druhy válečných novinářů. Jedni jsou ti, kteří se v konfliktu ocitli poprvé, nemají žádné zkušenosti a dělají příliš mnoho chyb. A druzí jsou ti, kteří tam jsou příliš dlouho a jsou si sami sebou tak jistí, že chybu jednou udělají také. To platí dlouhodobě. Takže to není tím, že by novináři více riskovali. Navíc stále dokonalejší technika umožňuje dodržovat více pravidla bezpečnosti.

Válečný reportér se každodenně musí rozhodovat, v čem zariskuje, a naopak v čem riskovat nebude. Jak probíhá takové rozhodování?
Hlavně rychle. Roli hraje hodně také intuice, alespoň v mém případě. Je pravda, že západní kolegové měli na rozdíl od nás daleko více psaných pravidel, co smějí a nesmějí: kdy nosit neprůstřelnou vestu nebo helmu na hlavě, kam nechodit a s kým se nebavit, s kým nesedat do auta apod. My jsme nic podobného nepodepisovali, takže jsme se rozhodovali skutečně jen na základě vlastního uvážení.

Stalo se vám někdy, že jste si řekla, že jste měla štěstí, ale neměla jste to riskovat?
Asi třikrát. Jednou jsem porušila významné pravidlo, které je i v učebnicích, že si nikdy nesmíte sedat s žádnou válčící stranou na žádný dopravní prostředek. Nikdy jsem to neudělala až jednou, kdy mě opravdu bolely nohy – lenost se nevyplácí. Tehdy se mi to opravdu nevyplatilo, protože jsme najeli s ruským obrněným transportérem na minu. Mám velké štěstí, že tady teď s vámi sedím.

Jak je finančně náročné získávání informací (jejich nákup) ve zkorumpovaném prostředí?
Peníze jsou nesmírně důležité jak ve válečných konfliktech, tak v krajně korupčních prostředích (hlavně asijské a africké státy). Z tohoto hlediska jsme na tom stále významně hůř než naši kolegové z velkých až nadnárodních sdělovacích prostředků. Jednak si nemůžeme koupit vlastní bezpečnost: rychlejší a bezpečnější auto, ochranku. I když zrovna najaté ochranky se mohou stát rizikovým faktorem, protože jsem přesvědčena, že nejčastěji vás zradí a třeba prodají únoscům právě ony. Peníze však určitě hrají roli při nákupu informací – buď po nich pátráte a více riskujete, nebo si je koupíte.

Znáte dobře oblast Čečenska. Jak drahé tam bylo získávání informací a zajišťování bezpečnosti?
Jak pro koho. Čečenci stejně jako Afghánci jsou lidé, kteří kladou hodně důraz na osobní vztahy a vzájemnou důvěru. Zjednodušeně: pokud si vás vážili a měli vás rádi, bylo to levné až zadarmo, pokud jste patřil do nepřátelského nebo neutrálního tábora (rozdělovali tak i novináře), nechali si všechno zaplatit. Čečenska se však týká jedna významná částka, kterou Čečenci zavedli a která se rozmohla po celém světě, a to je vysoké výkupné za uneseného novináře. Ustanovil se celkem jednoduchý princip: za člověka milion dolarů.

Dovedete odhadnout za stávající světové situace, jestli čísla z naší statistiky nadále porostou, nebo je to strop?
Záleží hodně na tom, jak se vyvinou konflikty v Africe nebo v Afghánistánu, kde je teď mnoho novinářů, záleží na situaci v Pákistánu, který je novinářsky velmi zajímavý a zároveň nebezpečný jak z hlediska únosu, tak náhodného úmrtí. Opatrnost novinářů a jejich schopnost přežít je pořád stejná, takže zaleží na tom, jak se vyvine situace v těchto zemích. Určitě vznikne nějaký další konflikt. Takže očekávám, že tento rok budou tato čísla podobná. Bohužel, protože jsou opravdu vysoká.

(redakčně kráceno)