Týdenní seriál rozhovorů se známými a úspěšnými sportovci zakončil stříbrný olympijský medailista ze Sydney, jehož boxerská kariéra trvá už více než dvanáct let. V červnu obhájil titul internacionálního mistra organizace WBC a teď se zotavuje po operaci lokte. Michaela Tučková přivítala v pořadu Interview ČT24 z 27. července boxera Rudolfa Kraje.
„Základ je rány rozdávat, ale nedostávat,“ říká boxer Rudolf Kraj
Jak se cítíte po operaci? Co dělá loket? Kdy se vrátíte k tréninku?
Loket se zlepšuje a doufám, že se úplně uzdraví. Kdy se vrátím k tréninku, úplně přesně nevím, protože s rukou zatím nemůžu pořádně hýbat. Věřím ale, že za týden, čtrnáct dní budu moci začít alespoň běhat.
Jak takový sportovec jako vy zvládá, že se nemůže hýbat tak, jak je zvyklý?
Zvládám to jako každý jiný. Prostě se jen válím a jím a jsem s rodinou.
Jak vypadá váš trénink?
Ráno trénuji od půl deváté, devíti do půl jedenácté, jedenácti, druhý trénink je pak zhruba od čtyř do šesti. Záleží na tom, jak se domluvíme.
Říká se, že box je hodně o běhání?
Všichni profesionální boxeři musí běhat každý den. Když jsem v přípravě, tak běhám šestkrát i sedmkrát týdně.
Profesionálnímu boxu se věnujete přes dva roky. V čem je hlavní rozdíl od boxu amatérského?
Největší rozdíl je, že v amatérském boxu se boxuje na tři kola. Profesionální boxer může boxovat nejméně čtyřikrát tři minuty a nejvíc pak dvanáctkrát tři minuty.
Máte velké ambice. Váš manažer hovoří o tom, že byste už brzy mohl dosáhnout na titul světového šampióna. Věříte tomu, kdy byste se chtěl o to pokusit?
Určitě tomu věřím, jinak bych neboxoval. Nechci se však nijak ukvapit, vše chci dělat pomalu, aby mě to pak nějak nezaskočilo. Můžou být tři, čtyři zápasy, pokud je všechny vyhraji, tak bych na titul mohl dosáhnout.
Zatím jste coby profesionální boxer neprohrál. Nečekáte, že prohra je někde blízko?
Každý musí jednou prohrát. Nikdo není neporazitelný. Doufám, že se mi to ještě dlouho nestane. Trénuji, makám, dřu proto, abych vyhrával, a kdybych začal prohrávat a cítil, že to není ono, tak to nemá cenu natahovat. V profiboxu se musí vyhrávat.
Co se stane, když takový boxer prohraje?
Zrovna v mé stáji je to dost tvrdé, protože mraky boxerů, kteří tam se mnou byli, dostali padáka, protože jednou prohráli. Může se to stát každému i mně.
Původně jste do profiboxu jít nechtěl, alespoň po Sydney jste mluvil o tom, že vás amatérský box baví. Kdy přišla ta změna?
Mě prostě baví box. Box je jen jeden. Vždy jsou dva, kteří stojí proti sobě, a jeden chce vyhrát. To je celé. Akorát v profiboxu je dřina větší. Jsou tam daleko větší peníze, tím pádem i mnohem tvrdší podmínky. I boxer musí sám víc chtít, protože ví, že prohraje a bude konec. Ale každý boxer, který chce něco dokázat třeba v profiboxu, musí začít boxovat amatérský box, protože se tam naučí mraky věcí, které pak může prodat právě v profiboxu.
Boxujete za německý tým. V České republice taková možnost není?
V České republice je profibox úplně dole. Nejsou peníze. Nejsou tady ani gala večery, profesionální večery, což je velká škoda, protože na to, jak jsme malý stát, máme solidní boxerskou základnu. Zato v Německu je profibox hodně zajetý, na zápasy chodí spousty lidí – haly bývají vyprodané, takže to se boxuje úplně jinak. Podmínky jsou tam perfektní.
Box si pochvalujete, ale často v rozhovorech nejste úplně spokojen, že musíte v Německu bydlet. Čím to je?
Mám tady hodně kamarádů, rodinu, a když jsem v Německu, tak to je pořád dokola trénink a domů, to je to jediné, co v Německu prožívám. Původně jsem do Německa jít nechtěl, chtěl jsem být doma, protože jsem usedlý, ale pokud jsem chtěl boxem vydělat peníze, musel jsem jít do zahraničí.
V dětství jste s boxem nezačínal, hrál jste basketbal, hokej… Kdy přišel ten nápad, že to chce tvrdší sport?
Prošel jsem mraky sportů od juda přes fotbal a hokej. Babička říká, že jsem zůstal u toho nejhoršího, kdy se nechám mlátit do hlavy. Chtěl jsem začít boxovat dřív než v patnácti, kdy jsem začínal, ale máma s tátou nechtěli. Tak jsem si musel najít něco jiného, ale v patnácti už jsem si to prosadil a zůstal jsem u toho.
Jak to snáší rodiče dnes?
Dnes už v pohodě. Když boxuji, tak určitě prožívají psychické trauma, ale to prožívám i já, to k tomu patří. Nemyslím si, že by byl box špatný sport pro mládež, jak se o boxerech říká, že jsou hlavy vymlácené. U jiných sportů je to taky - u fotbalistů, když hlavičkují nebo hokejistů, když je někdo pořádně namázne na mantinel. Když chcete dnes dělat vrcholový sport, je to o zdraví.
Nebojíte se toho, že narazíte na někoho, kdo nebude hrát fair play, a že dojde k ošklivému zranění?
Určitě nikdy nejdu do ringu s tím, že bych se bál o život nebo něco podobného. To by pak nemělo cenu, to bych tam nemusel chodit. Jdu do ringu vyhrát, a tím to hasne.
Nebojíte se tedy. Ani ta bolest vám nevadí?
To mi vadí potom, potom bolí všechno, ale to už k tomu patří.
Máte nějaký rituál před tím, než jdete do ringu?
Mám jich několik. Takový nejznámější je, že když jdu do ringu, ať na zápas nebo trénink, tak vždy potřebuji nasadit jako první pravou rukavici. Můj trenér už to zná, ale když mi ze začátku chtěl první nasazovat levou, tak jsem vždy vylétl jak čert.
Je box o technice a taktice, nebo je o tom, kdo má silnější úder a pevnější pěst?
Box je o taktice, chytrosti. Není jen o tom, že jeden tvrdý boxer bude mlátit nějakého vykuleného hubeňoura. Musí se boxovat hlavou, boxer musí být chytrý. Základ je rány rozdávat, ale nedostávat.
Co jste dělal špatně ve finálovém zápase v Sydney s Alexandrem Lebzjakem?
Dostal jsem výprask. Neměl jsem šanci. Byl jsem ještě mladý (22 let), nezkušený. Jemu bylo asi dvaatřicet, byl to boxerský pardál, který vyhrál mistra světa, Evropy a poslední jeho medaile byla olympijská. Pak to zabalil, a teď dělá trenéra ruskému národnímu družstvu. Takže ten už neboxuje, ale krásně přibírá.
Do jakého věku chcete boxovat vy?
Nevím, to se takto nedá říct. Už jsem prodělal v boxerské kariéře tři operace – dvakrát pravé rameno a jednou levý loket. Zranění mám poměrně dost a moje profesionální kariéra závisí jen na tom, jestli budu schopen podávat nejlepší výkony. To půjde, pokud se mi nebude nic trhat.
Jako jeden ze svých vzorů uvádíte Mika Tysona, ten byl známý právě svou velkou silou. Někteří kritici mu dokonce vytýkali nedostatek techniky. Jak to vnímáte vy?
Tyson boxoval svým stylem. Tak, jak boxoval, dnes neboxuje nikdo. Techniku určitě měl. Je velká škoda, že se takový boxer ještě nenašel, a i proto těžká váhá v profiboxu dost strádá.
Vysloužil jste si přezdívku Rudy Mlátička. Jak jste k ní přišel?
To bylo na olympiádě, když Standa Hervert v pauze během nějakého zápasu říkal: „Dělej, dělej, musíš! Ty jsi Rudy Mlátička.“ Od té doby mi tak začali říkat. Nebylo to určitě kvůli síle, jako má Tyson. Byla to sranda a chytilo se to.
Při zápasech panuje ohromná atmosféra. Chcete od diváků podporu?
Divácká podpora je perfektní. Je to doping, když boxer nemůže. Když plná hala, jako byla například v Praze, kde bylo asi deset tisíc lidí, začne řvát, je to bomba. Najednou máte energie na rozdávání a můžete boxovat dál. Divácká podpora je velmi potřeba.
Zmínil jste slovo doping. To je teď hodně zmiňováno ve spojitosti s Tour de France. Jaký je váš názor doping?
Jaký je můj názor? Určitě by dopovat neměli, to je vlastně všechno, co se k tomu dá říct. Co se týče Tour de France, tak by to měli asi zavřít, protože je to neúnosné – když se jeden najednou dostane do čela, tak ho druhý den vykopnou za doping. I proto to nesleduji, protože právě kvůli takovýmto věcem je to velikánský humbuk.
Jaké další sporty sledujete nebo nesledujete?
Koukám se rád na tenis, ten mě hodně baví. Sám si taky jdu někdy zahrát, i když je to dost srandovní, ale baví mne to. Jinak určitě fotbal a hokej.
Píše se o vás, že nesnášíte ženský box. Je to pravda?
Určitě to pravda je. Nemyslím si, že by měly být ženy doma u plotny, ale v každém případě si taky nemyslím, že by se měly mlátit do obličeje, aby z nich cákala krev, a vůbec se takhle prát. Celé je to trošku postavené na hlavu, ale už to takhle je. Nezabráním tomu, ani nechci. V Německu se setkávám hodně s boxerkami, protože tam je ženský box dost populární, ale pořád to není, jako když bojují chlapi – je to něco jiného. Nebude mi vadit, když bude žena chodit trénovat kondiční box sama pro sebe.
Viděl jste film Million Dollar Baby?
Viděl a líbil se mi, protože skvěle vystihl vztah mezi boxerem a jeho trenérem – bylo to přesné. Abych řekl pravdu, tak jsem v tom filmu úplně zapomněl, že se šlo o boxerku.
Nastínil tento film skutečnou tvář boxu?
Určitě ne. To, co se nakonec ve filmu stalo, byla blbost. Nastínil ale určitě, že trenér a boxer jsou jedno tělo, že společně myslí. Co řekne trenér, je svaté, a to boxer bude dělat.
Do Německa jste šel také kvůli penězům. Kolik vyděláváte? Stavíte sportovní centrum v Mělníku.
To vám neřeknu. Nikdy není dost. V každém případě budujeme v Mělníku Sportovní centrum Rudolfa Kraje, což jsou moje zadní vrátka, protože boxovat nebudu věčně. Box je na Mělníku v ústupu, není a nikdy tam nebyla žádná tělocvična. Když jsem začínal, tak jsme trénovali v základní škole, kde jsme si pověsili pytle na kruhy a na hrazdu, a to bylo všechno. Takže zázemí tam je opravdu špatné. Chtěl bych to změnit i pro další boxery a doufám, že to bude dobré.
Máte malou dcerku a o trochu většího syna. Jak se na vás dívá jako na tátu boxera?
Malému Rudovi je pět let, takže z toho nemá až takový rozum. Samozřejmě fandí, vždycky říká, že mě viděl v televizi, ale zatím to nevypadá, že z něj bude boxer. Staví se nejenom k boxu bokem. Dával jsem ho na fotbal, protože jsem taky jako malý hrál asi dva roky, ale on tam trhal trávu, místo aby kopal do míče. To mne trochu rozčílilo, tak jsem řekl, že na fotbal s ním už nepůjdu. Musíme vyzkoušet další sporty. Box bych mu určitě nezakazoval.
Jste vyučený elektrikář. Než jste začal profesionálně boxovat, dělal jste vyhazovače. Uvažoval jste, že byste se k něčemu z toho zase vrátil?
To určitě ne. Práce vyhazovače je hodně těžká, málo placená a dnes už hodně riskantní. Ani by mě to nebavilo. Doufám, že budu moci pracovat ve svém sportovním centru.
Mohl byste pracovat jako manažer? Určitě máte přehled, jak to chodí.
Takový přehled nemám. Abych dělal někomu manažera nehrozí. Ani sám svého manažera nemám. Mám jen kamaráda Jirku Zavadila, který všechno v Německu zařídil, abych tam mohl jít boxovat.
Jak komunikujete v Německu? Přistupují tam k vám dobře, přestože jste z ciziny?
V mé stáji je zhruba padesát boxerů, a z toho nebude deset Němců. Jsou tam boxeři z celého světa od Nigérie po postsovětské státy. Samí cizinci. V tělocvičně se dá mluvit normálně rusky, ale za ty dva roky, co už tam jsem, jsem se německy nějak naučil. Hlavně se domluvím, to je základ.
Kde se nejvíce daří boxu?
Vždy to bývávala Amerika, ale teď i s úpadem těžké váhy jsou právě u nás ve stáji hlavně Rusové, postsověti, není tam ani jeden Američan. Dnes i Američané jezdí hodně boxovat do Německa. Německo je v profiboxu momentálně nejvyhledávanější stát.
Na co se v nejbližší době chystáte, co si chcete dokázat?
Chci být mistr světa. Vždy myslím na nejvyšší cíle. Nejbližší termín zápasu jsem měl 23. října, ale kvůli zranění to nestihnu. Budu rád, když začnu boxovat v listopadu. Nic bližšího nevím.
(redakčně kráceno)
