Praha – Jedněmi zatracovaný, druhými oslavovaný pátý prezident bývalého československého státu a druhý tzv. dělnický prezident Antonín Zápotocký zemřel právě 13. listopadu 1957. Rád se považoval za lidového tribuna, který se i ve vysoké funkci umí zastat prostých lidí. Někdejší komunistický politik s image dobráckého chlapíka s harmonikou se však podílel na komunistickém převratu v roce 1948 a nesl spoluzodpovědnost za politické procesy 50. let.
Prezident Zápotocký si rád udržoval pověst lidového tribuna
Historik Jiří Kocián připouští, že Zápotocký věděl o politických procesech. Poslední proces byl na jaře 1954 s tzv. slovenskými buržoazními nacionalisty a Gustávem Husákem. Zároveň se však domnívá, že „Zápotocký si byl vědom toho, že takto rozjetý mechanismus perzekuce sám zastavit nemůže“.
Dokládá to i tvrzení dalších historiků, podle nichž se Zápotocký zpočátku snažil nějakým způsobem změnit politické poměry, které v 50. letech v Československu panovaly. Narazil však na odpor stranického aparátu v čele s tehdejším prvním tajemníkem KSČ Antonínem Novotným a velmi brzy na své snahy rezignoval. „Mezi ním a Novotným panovaly napjaté vztahy až do jeho smrti,“ charakterizoval situaci Jiří Kocián.
Zprvu sociální demokrat, později vysoký komunistický funkcionář
Narodil se 19. prosince 1884 v rodině dělnického předáka a novináře Ladislava Zápotockého v Zákolanech na Kladensku. Vyučil se kameníkem, ale brzy nastoupil dráhu profesionálního politika. Začínal v roce 1907 jako funkcionář sociální demokracie a odborářských spolků v Kladně.
Po první světové válce, kterou prožil coby voják rakousko-uherské armády, se přiklonil k levicovému proudu v sociální demokracii a začal organizovat dělnické protesty. Za vedení generální stávky v Kladně v roce 1920 se nakrátko ocitl i ve vězení. Na počátku 20. let patřil k zakladatelům Komunistické strany Československa (KSČ) a brzy se vyšvihl do jejího vedení. Generálním tajemníkem KSČ byl v letech 1922 až 1925. Jako jeden z mála ze sociálnědemokratických vůdců zůstal ve vedení strany i po nástupu Klementa Gottwalda do čela KSČ v roce 1929 a zaměřil se na budování komunistických odborů.
Za druhé světové války byl vězněn v nacistickém koncentračním táboře Sachsenhausen. Vrátil se zesláblý a nemocný, ale zakrátko již pokračoval v přetržené politické kariéře. Brzy po květnu 1945 se stal předsedou Ústřední rady odborů a opět zakotvil v nejvyšším vedení KSČ jako člen předsednictva jejího ústředního výboru. V následujícím roce krátce předsedal parlamentu.
V únoru 1948 se Zápotocký významně podílel na komunistickém převratu. Byl také členem stranické komise, která řídila průběh revolučních akcí v celé zemi. Na počátku 50. let patřil k úzkému okruhu stranických funkcionářů, kteří rozhodovali o tehdejších politických procesech. Spolupodílel se tak na nezákonných zatčeních, internacích či rozsudcích nad odpůrci komunistického režimu.
V červnu 1948 vystřídal Gottwalda v křesle předsedy vlády, a po jeho smrti v roce 1953 jej nahradil ve funkci prezidenta republiky. Stalo se tak již sedm dní po Gottwaldově smrti, 21. března 1953. Zemřel v prezidentském úřadu v listopadu 1957 po třetím infarktu ve věku dvaasedmdesáti let.
Nejen politik, ale i spisovatel
Zápotocký, jenž svými romány o dělnickém hnutí „Vstanou noví bojovníci“ (1948) či „Rudá záře nad Kladnem“ (1951) zabrousil i na pole literatury, se částečně vymykal z tehdejšího obrazu odlidštěného komunistického funkcionáře. Jeho literární ambice však měla podle historika Kociána přispět zejména k jeho image lidového politika.
Občas kritizoval drobné nepravosti všedního života nebo rozmáhající se byrokracii. Dovolil si pranýřovat i násilné metody kolektivizace venkova. Svou pověst si však zkazil svými vystoupeními kolem měnové reformy v květnu 1953.