Měl jsem štěstí, že v knihovně mého tatínka byly knihy Františka Fajtla, Adolfa Vrány, Alexandra Hesse a dalších leteckých veteránů z druhé světové války, které stačily vyjít do roku 1948. Teprve v roce 1964 jsem mohl doplnit tuto sbírku o další knihu, Nebeské jezdce od Filipa Jánského, jenž prolomil dlouhá léta mlčení. Letos by se Richard Husmann, jak se autor občansky jmenoval, dožil 85 let, kdyby v roce 1987 předčasně nezemřel. Na to, co v knize nebylo, na životní příběh muže, který se v sedmnácti letech vypravil do války jako na skautský výlet, se ptal František Novotný, moderátor pořadu Historický magazín z 8. prosince. Odpovídali mu letečtí publicisté Zdeněk Hurt (ZH) a Václav Tikovský (VT).
Nebeský jezdec: Richard Husmann alias Filip Jánský
S Richardem Husmannem jste se znal osobně. Kde a jak jste seznámili?
VT: Je to hezkých pár let. Tehdy jsem pracoval jako mladý redaktor leteckého časopisu Křídla vlasti (později Letectví). V polovině šedesátých let jsme otevřeli zprvu nenápadnou rubriku „Před dvaceti lety byli při tom“. Byla to připomínka letců, kteří bojovali za osvobození Československa. Každá rubrika ovšem potřebuje autora a nám šlo o to, aby nebyla ledajaká, ale aby čtenáře skutečně oslovila. Šťastnou shodou okolností (vyšli Nebeští jezdci, objevilo se nové autorské jméno Filip Jánský, respektive Richard Husmann) nám autor vlastně spadl do klína. Tak jsem poznal Richarda Husmanna.
Věděl jste už dříve, že chystá román – píše Nebeské jezdce?
VT: Naprosto nikoliv. Nebeští jezdci se objevili znenadání, bylo to literární zjevení podobně jako (což souviselo i s tehdejší společenskou atmosférou) Mňačkovy Opožděné reportáže. Takže to byla jakási nová vlna, která těžila z nově vznikající společenské situace, která vyvrcholila rokem 1968.
Co může přimět sedmnáctiletého kluka, aby vyrazil do války?
VT: Na to se neodpovídá snadno, protože Richard zde mohl zůstat, stejně jako zůstávali jiní, daleko starší vojáci, kteří přísahali věrnost republice. Navíc sedmnáct mu bylo až ve chvíli, kdy vstoupil do cizinecké legie. Důvodem jeho odchodu byla obrovská deziluze z probíhajících událostí - ztráty pohraničí, rozpadu tehdejšího Československo. Jako mladý, jímavý chlapec to velmi těžce nesl. A také musíme vzít v úvahu, že Richard Husmann byl skaut – velice vážně uznával junácký zákon daného slova, které platí. Takže nastávající okupace a dominance hitlerovského Německa pro něj byly nepřijatelné.
Na přebalu prvního vydání jeho knihy Nebeští jezdci uvádí, že osobně vyhlásil Hitlerovi válku. Jak byli českoslovenští jezdci v Anglii organizováni?
ZH: Na rozdíl od polských letců, kteří měli své vlastní letecké síly ve Velké Británii, čeští letci požívali ochranu královské rodiny, neboť se stali příslušníky dobrovolnické zálohy RAF a přísahali jednak české vládě, ale také králi a měli veškeré požitky jako britští příslušníci letectva. Jejich organizace rostla po tom, co přijeli z poražené Francie. V červenci 1940 se soustředili v táboře československého vojska v Cholmondeley, odkud byli distribuováni do dep britského letectva v Innsworth Lane a v Cosfordu, což bylo první československé depo ze tří, která byla nakonec postavena. Z dep odcházeli na základny, kde byly organizovány naše perutě: 310. stíhací peruť v Duxfordu a naše jediná 311. bombardovací peruť v Honningtonu.
Právě u 311. bombardovací perutě sloužil Richard Husmann. Jak byla tato peruť vyzbrojena? Na jakých strojích létali naši letci?
ZH: Měli štěstí, že na rozdíl od Poláků, kteří začínali na jednomotorových Fairey Battle, dostali Čechoslováci při formování 311. perutě do vínku tři letouny Avro Anson pro výcvik pilotů a navigátorů a lety menší náročnosti jako seznamování s terénem atd. Po této fázi přichází původní stav deseti letounů Vickers Wellington. Šlo o tři verze: Mk I s pevnými střelišti a zdvojeným řízením (instruktor mohl při žákově chybě zasáhnout) a Mk IA a Mk IC, které vytvořily základ bombardovacího vybavení 311. perutě.
Vickers Wellington byl dvoumotorový bombardér, jeho maximální rychlost byla okolo 370 km/h, měl dva radiální motory Bristol Pegasus, každý o výkonu tisíci koní, šestičlennou posádku (první a druhý pilot, pření střelec, navigátor, radiotelegrafista, zadní střelec).
Pokud vím, Richard Husmann často býval zadním střelcem?
ZH: Těžko říci, protože operační deník 311. perutě jej označuje jako střelce předního. Být střelcem ve Welligtonu nebylo nic příjemného. S výstrojí, kterou na sobě měli, se museli do elektricky ovládané věže, kde měli k dispozici dva kulomety Browning ráže 77 milimetrů, skutečně vtěsnat, s osádkou byl spojen pouze interkomunikačním rádiovým zařízením. Hlavně zadní střelec byl očima posádky, kdy hlídal celou polosféru za bombardérem. Musel mít opravdu oči na stopkách, protože jakmile byla skupina bombardérů vyslána nad Holandsko nebo do hloubi Německa, čekala tam na ně Nachtjäger II se svými Dorniéry, Junkersy 88 a Messerschmitty 110. Pak už to skutečně nebyla legrace, protože následovaly balónová baráž, světlomety, protiletadlové kanóny (tzv. flak), tyto zóny se pak střídaly až do nitra Německa.
Zadní střelec byl většinou první na ráně?
ZH: Většinou taktika německých nočních stíhacích letounů byla zaútočit do mrtvého místa bombardéru – zboku seshora nebo zboku zespoda.
Zmínil se někdy Richard Husmann o nějakém náletu, který by se mu vryl do paměti?
VT: Popravdě řečeno Richard Husmann patřil k lidem, kteří se příliš neotevírali. Třeba o svých válečných zážitcích mluvil velmi málo. Domníval se totiž ( jistě k tomu měl právo), že to, co napsal, stačí. Dlužno přihlédnout k tomu, že v Nebeských jezdcích, byť jsou napsáni jako román, těží z vlastních prožitků a zkušeností, což z knihy dýchá. Takže nemohu říci, že by se nořil do vzpomínek a připomínal nějaké nálety atd.
Nejvíce mu zřejmě v paměti utkvěly nálety na Brest, což byl častý cíl 311. perutě. A nepochybně pro něj byl silný zážitek nálet na Kolín na Rýnem, ze kterého se jeho bombardér vracel velmi poškozen a kdy s ním Husmann zažil těžké nouzové přistání.
K těm, kteří sloužili jako palubní střelci československé 311. bombardovací perutě, patřil i plukovník ve výslužbě Jaroslav Hofrichter, který ve svých osmdesáti sedmi letech poskytl rozhovor pro Historický magazín (přepis doplňujícího rozhovoru):
Střelci v bombardéru na tom byli nejhůř, protože v prostoru střelecké věže byli sami a devět, deset hodin se snažili jen o to, aby neusnuli, aby viděli stíhače dřív než on je. Byl jsem vybrán do posádky, která měla zaútočit na německý konvoj nad kanálem La Manche. Útoky na konvoje byly ty nejhorší, což potvrzovali i kamarádi od stíhačů. Na začátku konvoje byl totiž kanón na kanónu, potom byly dvě lodě, které nesly materiál, ale také měly vlastní obranu, uprostřed byla po zuby ozbrojená bitevní loď a za ní další dvě lodě s materiálem a na konci znovu bitevník. Na to jste musel útočit zezadu, protože lodě nebyly dostatečně široké, a z maximálně padesátimetrové výšky, abyste je trefil. My jsem to zvládli relativně dobře, protože jsme měli jen prostřílený křídelní pár.
Za námi však letěl Šebela, a tomu ustřelili motor, takže se rozhodl přistát na moři. Když dal povel střelcům, ať vylezou, tak jeden z nich (můj kamarád Karel Pumpr) nemohl vylézt, protože nešlo otočit věž. Šebela řekl, ať ho vysekají, ale to taky nešlo, tak se rozhodl to risknout a letěl dál (přistání na vodu znamenalo totiž pro předního střelce uvězněného ve věži jistou smrt) . Nakonec doletěl až na letiště, kde se mu podařilo přistát. Šebela za to dostal nejvyšší britské vyznamenání DFC (Distinguished Flying Gross).
V červnu 1942 byla československá 311. bombardovací peruť přeložena od bombardovacího velitelství k pobřežnímu. V té době však Richard Husmann již operačně nelétal. Co se přihodilo?
ZH: V listopadu 1941 se vracel s kapitánem Josefem Stránským z náletu nad Mannheimem. Došlo k nouzovému přistání, při kterém utrpěl Husmann poranění páteře. Od 16. listopadu je v nemocnici, potom je mu z neznámých důvodů snížena hodnost – ze seržanta na AC2 (vojína nováčka), v českých hodnostech ale za dobu, co byl v Anglii, postupoval dál až na rotného. Od té doby už nelétal. Udělal si telegrafický kurz a vrací se k 311. peruti, kde slouží u pozemní obslužné jednotky, a pak následuje rozhodnutí odejít do Sovětského svazu.
Dramatický příběh Nebeských jezdců volal po zfilmování. Úkolu se ujal režisér Jindřich Polák, kterému se podařilo film do roku 1968 dokončit. Jeho asistentem tehdy byl Otakar Fuka (přepis doplňujícího rozhovoru):
Začalo to tak, že jsme se s režisérem Polákem v roce 1964 sešli v klubu. Hned se mě ptal, jestli jsem už četl Nebeské jezdce a že by to byl skvělý biják. S tím jsem souhlasil, ale co ta letadla – dělat letecký film bez letadel je jako dělat revue bez baletek.
Pomáhalo nám nakonec mnoho kvalifikovaných lidí, kteří měli určité možnosti, a hlavně Válečné muzeum v Londýně, kde měl Richard Husmann určité konexe. Pomáhali nám také ostatní bývalí západní letci. Z Válečného muzea jsme dostali dokumentární záběry, kdy nám šlo především o Wellingtony, ale i německé stíhače, abychom to mohli zkombinovat. Naštěstí jsme jich dostali tolik, že jsme mohli říct, že do toho jdeme.
Jediný exteriér natočený v Anglii byl brookwodský hřbitov, který jsme natočili ve třech lidech. Pak byl německý exteriér, což byla Rujána, tehdejší NDR. Tam nás neměli rádi: starší generace proto, že zjistila, že děláme film o „luftpirátech“ (to byli ti, co jim na hlavu házeli bomby) a mladší generace to zase brala tak, že Čechoslováci mají to své pražské jaro a už se zase paktují se Západem.
Film byl kvitován ze strany účastníků nejen po srdeční stránce, ale i po stránce technické. Je tam však jediná věc, která mne dodnes mrzí: seděli jsme s Mírou Polákem ve střižně a potřebovali jsme, aby Messerschmitt, který sestřelí naší posádku, spadl do moře. Neměli jsme však jediný záběr padajícího Messerschmittu do moře, za to jsme však měli záběr padajícího britského Lysandera. Šlo o úžasný záběr s několika kotrmelci, po kterých mizí letoun pod hladinou. Přemlouval jsem Mirka Poláka, ať to tam dá co nejpozději, aby niko nepoznal, co je to za letadlo. Nesouhlasil. Takže kus Lysandera nad vodou vidět je. Vždy, když to třeba promítám studentům FAMU, zavřu oči. Ale to je jediný prohřešek.
V únoru 1944 byla v Sovětském svazu ustanovena československá letecká jednotka, z níž v lednu 1945 vznikla 1. československá smíšená letecká divize SSSR. V jejím rámci operoval také 3. československý bitevní letecký pluk, k němuž jako instruktor Richard Husmann přešel. Proč Richard Husmann přešel ze západní na východní frontu?
VT: Můžeme se jen dohadovat. Zřejmě tady byla touha zkusit něco nového, druhý možný motiv možná byl, že to bude blíže k domovu, a jako třetí motiv bych asi viděl možnost dostat se opět k operačnímu létání.
Jakými stroji byl vystrojen bitevní pluk, u kterého Husmann létal?
ZH: Byla to součást 1. československé letecké divize usazené v té době v Polsku. Šlo o těžké pancéřované bitevníky sovětské výroby IL-2 a IL-3 vyzbrojené kanóny ráže 23 milimetrů, unesly 600 kilogramů pum a neřízených střel, zadní střelec měl k dispozici velkorážní kulomet Berezin UBT, neměl však k dispozici sedačku, ale seděl pouze na asi patnácticentimetrovém popruhu.
Na tomto letounu absolvoval Husmann v dubnu při ostravské operaci ojedinělý souboj. O co šlo?
VT: Bylo to při jednom z letů na pozemní cíle. V okamžiku, kdy se dostali do operačního prostoru, Husmann zjistil, že ustala palba ze země. To pro něj bylo varovné znamení, protože to znamenalo, že se někde v prostoru objevili němečtí stíhači. Zbystřil pozornost a v tu chvíli se za jeho kormidly vyhoupl Focke-Wulf 190. To byla velmi obávaná, těžce vyzbrojená stíhačka. Avšak díky tomu, že ji Husmann čekal, měl malý předstih a zahájil palbu jako první. Tím se dostal do určité výhody, zasáhl a německý letoun začal kouřit a šel na nouzové přistání.
ZH: Zmínil bych také první Husmannův letecký souboj, který proběhl 10. listopadu 1940 (tedy ještě v RAF), kdy na cestě k nepřátelskému cíli v Německu odrazil ze své zadní věže útok Messerschmittu 110.
Pomohlo mu, že sestřelil německý letoun a dostal sovětské vyznamenání v tom, že se vyhnul věznění?
VT: Pravděpodobně ano, i když ani to by jej neochránilo. Byla to okolnost, ke které se možná přihlíželo. Větší roli ale asi hrálo, že byl Husmann v tu dobu velmi mladý a politicky se nijak neprojevoval.
Situace se změnila po roce 1968, když se připravovala akce Zbečno, ve které lidé kolem Antonína Novotného připravovali vojenský převrat, existovaly seznamy lidí, kteří měli být internováni, zatčeni. Richard mi tehdy říkal, že na těchto seznamech byl dokonce dvakrát. Jednou jako Filip Jánský a podruhé jako Richard Husmann.
Historický magazín bych zakončil krédem Richarda Husmanna a vlastně všech nebeských jezdců vůbec: „Nedali-li jste všechno, nedali jste nic.“
(redakčně kráceno)