V druhé polovině 50. let se situace v Československu začala poněkud měnit. Režim se od dob vypjatého třídního boje a politických procesů 50. let mírně liberalizoval. V roce 1960 začal v této zemi socialismus. Přestali jsme se jmenovat Československá republika, ČSR, a stali jsme se ČSSR, Československou socialistickou republikou. Co to mělo v praktickém životě občanů za význam? Takové bylo téma pořadu Historie.cs z 15. října, ke kterému si moderátor Vladimír Kučera pozval poslance Zdeňka Jičínského (ZJ), ekonoma Tomáše Ježka (TJ) a historika Jaroslava Cuhru (JC).
Vyhlášení socialismu v ČSR
Rok 1960 občany Československa překvapil skutečně velkým rozhodnutím (přepis dobové reportáže):
Španělský sál Pražského hradu byl po tři dny místem zasedání celostátní konference Komunistické strany Československa. Delegáti z celé republiky jednomyslně schválili návrh nové socialistické ústavy a návrh třetího pětiletého plánu rozvoje národního hospodářství.
ZJ: To, že v roce 1960 měla být Československá republika prohlášena za socialistickou, bylo politické rozhodnutí nejvyššího politického vedení, kterým tehdy bylo vedení KSČ. Souviselo to s tím, že v 50. letech bylo podle tehdejší ideologie ukončeno takzvané přechodné období k socialismu. To znamená překonání třídního rozštěpení na třídy vykořisťovatelské a vykořisťované. Vytvořila se společnost podle tehdejší ideologie, ne beztřídní, ale společnost s třídami neantagonistickými - dělnická třída, družstevní rolnictvo plus pracující inteligence jako zvláštní společenská vrstva.
Tyto procesy v sociálně-ekonomické sféře byly skutečně, když to budeme takto posuzovat,koncem 50. let ukončeny, protože v roce 1959 byla v podstatě ukončena kolektivizace zemědělství.
Pro vedení KSČ (s Antonínem Novotným v čele) to byl důvod, aby oslavilo úspěch, protože z jeho hlediska to nepochybně úspěch byl. V roce 1960, roce kulatém, měla být spartakiáda, takže se hodilo, aby se tyto věci takto oslavily.
Změna názvu státu původně ani při přípravě ústavy nebyla. S tím se jaksi nepočítalo. Stalo se to v průběhu všelidové diskuse o návrhu ústavy, kdy požadavky vycházely zdola ze stranických organizací. Ty chtěly jít vstříc tomuto vítěznému proudu, takže se objevily požadavky: když socialismus zvítězil, ať se to promítne i do názvu státu, ať má Československá republika adjektivum socialistická. Stejně byla nazvána i ústava.
JC: Vymezil bych se k tomu, jak tady zaznělo, že „ono se to stalo“, že tehdy byla dokončena kolektivizace. Ono to nebylo tak jednoduché. Přechod k socialismu s tím souvisel mnohem úžeji, než by se zdálo. Právě teorie přechodu od lidové demokracie k socialismu vyvolala totiž tlak na rušení soukromého vlastnictví, respektive na rušení soukromých živností, kterých bylo v polovině 50. let ještě asi 40 000, a vyvolala také tlak na dokončení kolektivizace. „Pokud socialismus má být, musíme živnostníky zrušit.“
Ještě v roce 1958 nebo 1959 se ve stranických usneseních hovoří o tom, že musíme likvidovat kulactvo jako třídu, že kulak zůstává naším základním třídním nepřítelem, takže to „ono se stalo“ je takové složité.
Naopak předsednictvo formuluje jednoznačnou politiku likvidace těchto přežitků. Vezměme si čísla: v roce 1957 bylo 40 000 živností, v roce 1960 jich bylo 6 000, v polovině 60. let asi 2000 s tím, že počet zaměstnanců těchto živností byl identický s počtem živností, čili živnostník pracoval už úplně sám. To je velmi nemilosrdná politika, která nemá víceméně obdobu v sousedních státech, v Polsku, ve východním Německu, kam to přišlo mnohem později.
Totéž platí pro kolektivizaci: ještě v roce 1954 máme 23 000 selských stavení, která mají pozemek větší než 15 hektarů. V roce 1958 jich máme už jen 6 000 a v roce 1960 prakticky žádné. Celé je to provázeno opět velmi silnou a velmi násilnou kampaní. Četl jsem některé stížnosti, co psali tito lidé, a tam zaznívají slova jako „agitátoři nás honili po poli“, „několik dní nás drželi zavřené v agitační místnosti“ atd., a to jsou stížnosti z let 1958 a 59.
Tedy vstup do socialismu nebyl samovolnou záležitostí. Také něco žádal - politika se formulovala, aby to splnili.
TJ: Proces znárodňování začal už v roce 1945 Benešovými dekrety, pokračoval v obrovském rozsahu po roce 1948. V roce 1959 v perverzní touze komunistů po dokonalosti bylo přijato vládní usnesení číslo 15, které šlo po zbytcích soukromého podnikání, kdy typickým reprezentantem majetku byl měšťanský dům, kde byla nějaká prodejna nebo dílna. Tím bylo zlikvidováno soukromé vlastnictví, a tudíž mohl být „skončen“ třídní boj, i když pak pokračoval sekundárně na dětech živnostníků, ale tam už to postupně sláblo, protože to odstavilo materiální základ.
Jinak posedlost komunistů a socialistů vidět dějiny jako sekvenci etap směřujících ke komunismu je zabudována přímo v historickém materialismu. Proto hodně stáli o to, aby toto byla nějaká etapa, která bude završena, a nastane etapa nová. I celé dějiny, jak jsme se to ve škole učili, byly sérií pokusů nebo etap směřujících někdy s neúspěchem ke konečnému vítězství pracujícího lidu. Tenkrát málokdo pochyboval o tom, že se dějiny mají takto chápat.
Hovoří europoslanec KSČM Miloslav Ransdorf (přepis doplňujícího rozhovoru):
Na socialistickou ústavu z roku 1960 nahlížím jako na velmi rozpornou záležitost, protože na jedné straně se posunula dál, pokud jde o garanci občanských a lidských práv oproti Ústavě 9. května z roku 1948, a na druhé straně vytyčila něco, co nemohla být pravda, to znamená dosažení socialismu. A vedoucí špičky československého státu tehdy sledovaly jediný cíl, aby byly po Sovětském svazu tím dalším, kdo dosažení podobného cíle bude verbálně realizovat.
ZJ: Přechodné období bylo spojeno s represivními metodami, které měly vést ke společnosti založené na spolupracujících třídách, to jsou dvě různé reality. Mám i jistou osobní zkušenost, kterou dost lidí tehdy sdílelo: 60. a 50. léta se v určitém ohledu liší od normalizace, kdy už v ideologii věří v podstatě málokdo.
JC: Jen taková malá poznámka. Tady zaznělo, že přechodné období bylo spojeno s represemi. Systém, který zde od roku 1948 až do roku 1989 existoval, byl spojen s represemi. Žádné přechodné období v tomto smyslu neexistuje. Celý systém byl postaven na tom, že se lidé bojí, že lidé neříkají, co si myslí, nebo nedělají, co by dělat chtěli. V tomto směru hovořit o přechodném období jakoby o 50. letech a v jiných letech, že to bylo jinak. To pak jsou nějaké nuance, ale celé je to postaveno na násilném nebo zastrašovacím ovládání společnosti.
ZJ: Musíme rozlišit pojmy. Netvrdím, že tu byl demokratický systém. Komunistický systém, jak se utvořil zejména po roce 1948, byl založen na monopolu politické moci, a ten byl spojen s užíváním politické represe. To je jedna stránka věci. Ale z hlediska ideologie budování socialismu v Československu přechodné období znamenalo změnu sociálně-třídní struktury. V tomto směru se sociálně-třídní struktura v průběhu 50. let změnila.
Na přípravě socialistické ústavy jste se podílel, byl jste tehdy mladý člověk. Jako mladého člověka vás nenapadlo, že je zvláštní, když se do ústavy, která by měla vyjádřit rovnost všech lidí, vloží pověstný 4. článek - vedoucí úloha strany?
ZJ: Značná část lidí tehdy měla představu, že vytvoření socialistické společnosti je možné, a protože se přijal sovětský systém, tak s tím bylo spojeno i vedoucí postavení komunistické strany. Takže v tomto ohledu to bylo něco, co v rámci kruhů (tehdy jsem k nim patřil), které ústavu připravovaly, nebylo předmětem pochybností.
JC: Pak je ale na tom zvláštní, že v Sovětském svazu vedoucí úloha strany v ústavě nebyla, objevuje se tam až v polovině 70. let, takže to je jakýsi náš nápad.
ZJ: To mohu vysvětlit. To, že je ve státě uznáván monopol moci, nebylo předmětem diskusí. Jenom bych řekl jistou poznámku. Nová ústava se začala připravovat na podzim roku 1959, byla vytvořena komise z řad právníků, byli tam i ekonomové, například Ota Šik. Tato komise měla připravit návrh nové ústavy podle základních politických direktiv, která dostala prostřednictvím svého vedoucího, kterým byl Jiří Hendrych, člen předsednictva a tajemník ústředního výboru. Ten tam přenášel pokyny přímo od prvního tajemníka, Antonína Novotného.
Prostě o tom, že v ústavě bude řeč o komunistické straně, nebylo pochyb. Základní inspirace byla ústava Sovětského svazu z roku 1936. Od Antonína Novotného přišlo, že to můžeme udělat jinak. To, že komunistická strana tady tuto roli měla, bylo nesporné, tak bylo třeba, aby to bylo hned v základních ustanoveních o tom, jak je zde politický systém zakotven. Na základě toho se to později promítlo i v ústavách jiných socialistických zemí.
Je tu zvláštní paradox, když srovnám osud ústavy z roku 1948, které se říkalo Ústava 9. května, a ústavy z roku 1960. Obě tyto ústavy byly přijaty pro poměry, pro které se nehodily. To je paradox zejména u ústavy z roku 1960, protože vycházela ze zidealizovaných představ o změnách, které v této společnosti nastaly. Velmi brzo se projevovaly velmi složité procesy, které se týkaly zejména revize politických procesů z 50. let. Tehdy se tomu říkalo překonávání kultu osobnosti.
JC: Tady se sice provádějí nějaké rehabilitace, ale ty se týkají jen stranických procesů a lidí, kteří byli spjati s komunistickou stranou. Kromě toho je náprava povětšinou nedostatečná. Co se týče ostatních lidí, tak do poloviny 60. let není žádný pohyb. Nemluvě o tom, že proces s Horákovou a další věci se otevírají až v roce 1968, jakkoli rozumný člověk nepochyboval, že to bylo špatně.Takže bych nepřeceňoval, že se otevírají nějaké věci, které přinášejí větší svobodu, větší míru liberalizace v oblasti trestního práva. Nebylo to příliš zřetelné.
Dá se k tomu doplnit, že na jedné straně mluvíme o rehabilitaci některých stranických funkcionářů, na druhé straně je až do roku 1961 každý rok asi 5 000 politických procesů. A pokud jde třeba o počet politických procesů, kde jsou vynášeny tresty vyšší než 5 let (závažná politická trestná činnost), tak ještě v roce 1962 bylo odsouzeno víc lidí než za celé období normalizace. 20 let normalizace nestačilo udělat to, co se stačilo udělat v roce 1962.
Takže tam je velmi silná odvrácená tvář toho, o čem se mluví, která se moc neukazuje, a dodnes se o ní málo píše, málo mluví. Všechno je to v jakémsi stínu kulturní liberalizace a debat o ekonomické reformě. Ale o tom, že je tady velká část společnosti, která žije jinými starostmi, se mluví méně.
TJ: Byl bych hrozně nespokojen, kdyby vznik ústavy z roku 1960 byl vysvětlován jako nějaká dobová událost vyvolaná nějakými dobovými náhledy na historický vývoj. Tvrdím a myslím, že to i další vývoj potvrdil, že to byl velmi promyšlený, mazaný krok komunistické strany, která si tím zabetonovala svou moc. Veškeré pozdější pokusy o nápravu nebo o reformu na tom vždy ztroskotaly. A víte, že po roce 1989 vlastně první útok, který musel být podniknut, byl útok na 4. článek ústavy. Byla to tedy kotva, která byla účinná a z hlediska komunistické strany nezbytná, bez ní by socialismus asi skončil daleko dřív.
Hovoří europoslanec KSČM Miloslav Ransdorf (přepis doplňujícího rozhovoru):
Od určité doby přestala být Komunistická strana Československa politickou stranou v pravém slova smyslu a stala se převodní pákou státní politické moci. Komunistická strana byla první obětí zestátnění po roce 1948 dokonce i v materiálním smyslu, protože měla například asi 60 tiskových podniků, které následně přešly na stát a které potom byly spravovány příslušným ministerstvem.
Komunistická strana Československa, přestože fungovala jako převodní páka státní moci, v sobě vždycky měla pluralitu. Byly tam různé proudy, různé skupiny lidí, i když navenek strana vypadala jako monolit.
Z tohoto pohledu zakotvení vedoucí úlohy Komunistické strany Československa v článku 4 v ústavě z roku 1960 bylo něco, co řadovým komunistům nepřineslo nic a v podstatě je nechávalo naprosto lhostejnými.
ZJ: Vedoucí úloha strany fakticky fungovala i bez zákonného, ústavního ustanovení. Netvrdím, že to bylo bez významu. Mělo to ideologicko-politický význam - prostě teď jsme něčeho dosáhli a stvrzujeme to tímto způsobem.
Mluví se o tom, že v šedesátém roce a v letech těsně předchozích i následujících docházelo k jisté kulturní liberalizaci. Objevily se na svou dobu zajímavé filmy, dokonce i kritické, například Tři přání, přestaly se zpívat budovatelské písničky, začala taneční muzika. Ale pokud vím, byla to jen taková slupka. Státní bezpečnost fungovala v té době trošku jinak, dokonce snad zesílila činnost?
JC: Tady je několik zajímavých věcí. Ono se to vine od roku 1956, od krize, která i u nás nějakým způsobem otřásla režimem, ale u nás vedla k opačným závěrům než v Polsku a řekněme i v Maďarsku. Vedla vlastně k přitvrzení: přichází kampaň proti revizionismu v roce 1958, přicházejí velké čistky ve státním aparátu. A přichází také posílení činnosti Státní bezpečnosti, jakkoli se to navenek nevykřikuje - nekonají se veřejné politické procesy, ale rozhodně jich není málo, nepropouštějí se u nás političtí vězni a přichází velice zajímavý, ale obskurní rozkaz pro Státní bezpečnost o takzvané evidenci „bývalých lidí“.
Hovoří Pavel Žáček z Archivu Ministerstva vnitra (přepis doplňujícího rozhovoru):
V té době Státní bezpečnost vytvořila novou směrnici, která předcházela směrnici o nepřátelských osobách, kde byla vytvořena kategorie „bývalí lidé“. To byly osoby z předúnorového státního aparátu, politických stran, protektorátní i předmnichovské státní správy, všichni třídní nepřátelé, rodiny. Odhad těchto osob, který Státní bezpečnost prezentovala Rudolfu Barákovi jako nejvyššímu představiteli komunistické strany řídícímu státní bezpečnostní aparát, byl až milion lidí.
Rudolf Barák si pak na operativní ministerské poradě stěžoval, jak málo procent z těchto lidí je Státní bezpečnost schopna fyzicky sledovat prostřednictvím všech prostředků včetně sítě agentů. Takže v době, kdy zdánlivě začíná socialistická etapa, se Státní bezpečnost odklonila od otevřené represe. Na druhé straně se ale podle sovětského vzoru snažila infiltrovat společnost, vědět, co kdo říká, jaké sociální skupiny, jací jednotlivci, speciálně velká sociálně-politická skupina primárních třídních nepřátel, „bývalých lidí“. V té době se Státní bezpečnost soustředila na sbírání nálad ve společnosti, které šly k nejvyšším stranickým představitelům, aby jim bylo umožněno vládnout.
Hovoří politický vězeň Čestmír Čejka (přepis doplňujícího rozhovoru):
Celá řada z nás, a řekl bych převážná většina z nás, byla okamžitě zanesena do soustavy informačních podkladů Státní bezpečnosti. To jsem poznal bezprostředně, protože sotva jsem se vrátil domů, skoro jsem ještě ani neměl doklady, už mě zvali na Státní bezpečnost, respektive na Sbor národní bezpečnosti na Žižkov. A samozřejmě úplně jasná cesta: podepište nám spolupráci atd., atd.
Tak jsem to znal z kriminálu, protože se to několikrát opakovalo, a tady navíc došlo k tomu, že pánové dali jasně najevo, že buď to pochopím, a když ne, vím, kam budu směřovat. Koneckonců jsem tam za dva roky směřoval znovu, takže to nemělo vůbec žádnou cenu.
Rozhodující to ale bylo proto, že příprava na propuštění lidí byla dělána systematicky. To znamená, že se vybrali ti, kteří se jim jevili jako nebezpeční nebo zvlášť hodní, aby je okamžitě angažovali a zapojili do své sítě.
JC: Sledování v podstatě znamenalo, že v případě potřeby někoho zatknout se to řešilo s někým z „bývalých lidí“. A skutečně se to objevuje v hlášeních, že se podařilo realizovat tolik a tolik „bývalých lidí“, že „bývalí lidé“ nám stále škodí atd. Nemohl jste se toho zbavit, protože jste o tom neměl ani potuchy.
Třeba kulaci, to je také zajímavý fenomén. To jsou „bývalí lidé“ a jejich děti také. Tam je zajímavé, že kulak měl pramalou šanci z toho uniknout. Buď se bránil vstupu do družstva a týrali ho, až ho dotýrali, nebo vstoupil do družstva, ale byl podezřelý jakožto kulacko-agrární živel, že se zevnitř pokouší rozvracet družstvo.
A je hlášení z konce 50. let: „…že nám už 20 000 kulaků vlezlo do družstev a máme problém: teď po nich musíme pátrat a musíme hledat, jak nám škodí.“ Takže špatně se z toho vystupovalo, a to je začátek 60. let, ne rok 1952.
TJ: Ale aby to nevyznělo tak, že to byla nějaká pomýlenost ze strany komunistické strany, že takovéto věci dělali. Oni to udělat museli, pokud chtěli režim udržet. To všechno bylo naprosto logické, má-li být společnost založena na zákazu soukromého vlastnictví, jestliže soukromé podnikání byl vlastně trestný čin, jestliže má být založena na celospolečenském vlastnictví, tedy na jednotném centrálním řízení. Tak všechno, co by mohlo vést k normálnímu životu, to znamená, že sousedka smí ušít blůzku jiné sousedce, smí mít doma šicí stroj, má být zakázáno, bez represe se to neobejde a neobejde se to bez článku vedoucí úlohy strany. To tam muselo být, to nebyla nějaká chyba nebo náhoda nebo úlet, to byla logická součást režimu.
JC: Ještě bych to doplnil spíš něčím komickým ohledně rušení živností. Zrovna v roce 1957 se o tom vedla debata a materiál v podstatě konstatuje: máme tady 40 000 živností, které fungují, a je o ně stále větší zájem, stále více lidí tam dochází, a tito lidé mají mnohonásobně větší platy než běžní pracující a dosahují bezpracných zisků. A z konstatování, že to lidi láká, vychází závěr: je zapotřebí to zrušit.
Pak přicházejí materiály z počátku 60. let: máme problém, objevuje se melouchaření, šedá ekonomika, která tu předtím nebyla. A je to mnohem horší, protože teď se to krade ze státních podniků. Předtím s tím živnostník řádně nějakým způsobem pracoval, ale teď se to krade ve velkém. Často jsou to ti samí lidé, kteří dělají načerno svou živnost, ale už si materiál nakradou.
Tenkrát už komunisté přicházeli s tím, že lidé by měli být iniciativní, ale přitom de facto speciálně i prostřednictvím této ústavy a vůbec nastolením socialismu jakoukoli soukromou iniciativu lidí likvidovali. A jak chcete být iniciativní kolektivně?
TJ: Při plnění úkolu plánu byla iniciativa povolena - Brigády socialistické práce. Živnostníci byli nahnáni na budování Nové hutě Klementa Gottwalda, kde mohli být iniciativní, to znamená házet co nejvíce lopatou. Ale nesměli být iniciativní ve své živnosti.
Mám z toho takový pocit, že všechno, co bylo povoleno, aby bylo kritické, muselo být velice přísně v rámci ústavy a zejména v rámci 4. článku. A rehabilitace byly opět jenom rehabilitace nespravedlivě popravených komunistů.
JC: Je ještě velmi tragikomické, jakým způsobem třeba probíhala rehabilitace Slánského. Novotný na zasedání, kde si vyjasňují, kdo za co mohl - Gottwald, a ten pil a jasně u Slánského prohlásil: „Já jsem teda nevěřil, že je to ten velezrádce, ale on to byl kariérista, dělal chyby a na ten provaz by to stejně stačilo.“ Prostě nechtěli ani komunisty.
Tady se mluví o právu atd. To bylo hrozně zajímavé roku 1965. Tehdy se začaly řešit problémy kolem kolektivizace - lidé byli třeba nespravedlivě odsouzeni, bylo to příliš křiklavé, co s tím.
Řešit to musel Nejvyšší soud, který konstatoval, že v případě zemědělských procesů máme problém, protože neprávem odsouzený zemědělec přišel o nějaký majetek, a ten by se musel vracet. Majetek komunisté ale vracet nechtěli. Vyřešeno to nakonec bylo šalamounsky: nebudou se přijímat žádné případy pokusů o revizi zemědělských procesů. To byl rok 1965!
TJ: A to vede pořád zpátky a zpátky k tomu, že socialismus je chybný od samého počátku. Je to vědecký omyl, takže nemohl dělat nic jiného, než dělal - silou bránit absurdní, proti přirozenosti nastavené principy, na kterých fungoval, a skončit ve svých rozporech, které si nadělal svou vlastní existencí.
Hovoří heraldik Zbyšek Svoboda (přepis doplňujícího rozhovoru):
Nový znak, takzvaný socialistický, byl zaveden v roce 1960 v souvislosti s novou socialistickou ústavou, kterou se dovršilo budování základů socialismu u nás. Je to znak, který nahradil původní československý znak, který platil od roku 1920 až do roku 1960. Je na tom paradoxní, že v nejhorším, nejtvrdším totalitním období se používal demokratický znak z první republiky. Mezitím byla snaha ho nějakým způsobem přeměnit, protože kromě jiného měl původní znak i znak Podkarpatské Rusi.
Socialistický znak, který byl uzákoněn v listopadu v roce 1960, však podle některých heraldiků ani vlastně znakem nebyl. Byl to emblém, protože nedodržoval základy heraldiky.
Především nepoužili znakový štít, který byl zvykem od středověku, ale použil pavézy, což je světový a evropský unikát. Pavézu však používali nejen husité, ale i křižáci, protože to byl ochranný způsob pro pěšáky.
Dalšími, mnohem horšími nedostatky bylo to, že už v zákoně byl definován bílý lev, nikoli stříbrný, který je samozřejmě správný, a navíc je, opět podle zákona, konturován zlatě. Stejně tak je konturována celá pavéza. Dalším nedostatkem bylo vytvoření nového slovenského znaku, srdečního znaku, který je navíc v obecné rovině vždycky něčím lepším - v klasické heraldice znamená dynastii, která vládne většímu celku. To znamená, že slovenská dynastie vládne Československé socialistické republice, což je další veselá věc.
A především lev ztratil korunu, která nebyla znakem feudálním nebo královským, ale znakem suverenity. Ta byla nahrazena pěticípou hvězdou, která je znakem proletářského internacionalismu, spojení proletářů všech pěti dílů světa, a která je opět heraldicky nevhodně rámovaná zlatou konturou, i když v původním zadání měla být rudá, k čemuž ovšem nedošlo.
Měli jsme socialistickou ústavu, s velkou slávou jsme ji oslavili, vytvořili jsme si svérázný znak a teď se chystala pětiletka. Mohl byste říct, jak fungovala a jak dopadla?
TJ: Skončila hodně špatně. Je to vlastně moje první profesionální zkušenost, protože když jsem nastoupil jako mladý asistent na Vysokou školu ekonomickou, mou první prací bylo vyškrtávat ze skript všechny zmínky o třetím pětiletém plánu, protože zkrachoval a zkrachovat musel.
V hospodářství logikou fungování se nepřetržitě ukazovala úzká místa, bariéry vzniklé zejména s výrobou, s obrovskou materiální spotřebou, tím obrovským, drtivým a bezohledným tlakem na kořistění přírodních zdrojů. Zdroje najednou chyběly a pětiletka se vůbec nedala sestavit, nebylo na investice. V roce 1960 hospodářský výkon, i když byl socialistický (výroba, která dosahovala růstu asi 9 procent, byla výroba surového železa atd.), poklesl a v letech 1961 a 1962 nastala krize a pětiletý plán musel zkrachovat. Zkrachovat by musel ale každý jiný. Zpětný pohled ukazuje, že žádná pětiletka se nesplnila.
Občané na to reagovali velmi vtipně a svérázně. Tehdy, v dobách socialismu, se říkalo: Každý je zaměstnán. Přestože je každý zaměstnán, nikdo nepracuje. Přestože nikdo nepracuje, plní se plán na 110 procent. Přestože se plán plní na 110 procent, nikde není nic k dostání. Přestože nikde není nic k dostání, každý má všechno. Přestože každý má všechno, všichni kradou. Přestože všichni kradou, nikde nic nechybí.
JC: Společnost se v polovině 50. let někam dostala, protože došlo přece jen k jistému zvyšování životní úrovně. Přeorientování na spotřební zboží, je tam velký nárůst mezd, což úzce souvisí s měnovou reformou, protože tou se ušetřilo asi 14 miliard korun, což se pak vrazilo na trh a jakoby se dalo lidem. Jsou tady vlastně velká očekávání.
Je to trochu jinak, než to bylo zkraje 50. let. Lidé začátkem 60. let chvilku opravdu žili v jakémsi posunu. Někteří se už podívali ven, od 60. let pomalu začalo cestování apod., takže krach byl bolestivý i tím, že to začalo trochu fungovat, nebo se lidem zdálo, že se to zlepšuje, a najednou to nešlo.
To je zajímavý fenomén té doby a sami komunisté tehdy často říkali, jak to s těmi mzdami přehnali, že to nedokáží zastavit, ale lidi očekávají, že to bude pokračovat, a najednou to nejde.
TJ: Samozřejmě důvody, proč to nešlo, byly staré, založeny byly už v roce 1948 nebo ještě dřív. Uvedu příklad: sedlák může sklidit brambory a vytahovat se, jak každý den uvaří dětem hrnec brambor a dokonce může ještě dávat sousedům, jenomže to vydrží do března a do další sklizně v říjnu je ještě půl roku. A to byl tento případ, zdroje se plenily, vyčerpávaly. Než se však narazí na bariéru vyčerpaných zdrojů, nějakou dobu to trvá.
Nezapomeňme, že v 50. letech komunisté dlouho těžili z toho, co zdědili z minulosti: obrovské a skvělé pracovní návyky lidí, fantastické střední školství, které zprostředkovávalo vysokou úroveň vzdělanosti, pracovitosti. Byly tady pracovní návyky, lidé chodili do kostela, učili se ve škole, že se nemá krást, a nekradlo se, to všechno zde bylo dlouhou dobu, jenže to postupně erodovalo.
Hovoří europoslanec KSČM Miloslav Ransdorf (přepis doplňujícího rozhovoru):
Socialismus se v nepluralitní společnosti dlouhou dobu může rozvíjet do určitého stupně vyspělosti. Je důležité, aby existoval právní stát, aby existovaly fungující zpětné vazby, které si vynucují korekci příslušného společenského kursu. Jsem ale přesvědčen, že v určité fázi vývoje, kdy je společnost strukturovanější, složitější, je nutné přikročit k určité formě pluralismu, která samozřejmě nebrání slaďování názorů a zájmů. Koneckonců politika má jako jedno z poslání slaďování zájmů a slaďování názorů.
Karel Marx byl tím, kdo řekl, že idea, která se odtrhla od zájmů, vždy utrpěla ostudu. A to se zatím jasně přihodilo každému velkému myšlenkovém proudu, pokud k tomuto odtržení od zájmů, od zájmové struktury, došlo.
Je to pravda, že režim uplácel své občany, ale neměl z čeho?
ZJ: Pořád bylo z čeho. Revize pětiletky neznamenala, že se hospodářství zhroutilo, tak to nebylo. Zase se to jistým způsobem zvedlo a zvedalo. Samozřejmě problémy byly systému inherentní a projevovaly se znovu.
Zároveň tady probíhaly takové procesy jako industrializace Slovenska. Byť to byl proces komplikovaný, tak pro Slovensko znamenal velký hospodářský vzestup, protože bez industrializace by tato agrární země sama o sobě zvýšené úrovně nedosáhla. Zvýšená úroveň se potom projevovala i v rozvoji školství a kultury na Slovensku. Takže velké rozdíly, které byly mezi Slovenskem a Českou republikou, se v tomto směru jaksi sbližovaly, jenomže závěry, které se z toho dělaly ideologicky, byly falešné.
Neznamenalo to ale, že nacionální snahy slovenského národa klesají. Ty se naopak zvyšovaly, a to bylo v rozporu se zjednodušenou ideologií. Proto byla potom v 60. letech na Slovensku snaha, která vrcholila v roce 1968 federalizací.
TJ: Industrializace Slovenska byla prováděna centrálním plánem. Centrální plánovač může mít pár projektů, postavit někde hliníkárnu, postavit někde huť, ale nemůže zajistit strukturu, která může vzniknout jedině na základě soukromého podnikání. A to se ukázalo třeba v roce 1989 a 1990, když chudáci Slováci měli privatizovat průmysl, protože se zjistilo, že jsou to jednostranné fabriky, kde jedno městečko mělo jednu fabriku a dost. Čili Slováci se tomusamozřejmě bránili a dělali dobře. Myslím, že se jim ulevilo.
Co znamenala socialistická ústava a socialismus, který byl tehdy nastaven, pro historii této země a pro její občany?
ZJ: Ústavu musíme zahrnout do celého procesu. Spojuji ji s tím, co bych nazval pro vedení opojení z úspěchu, a to opojení se poměrně brzo rozptýlilo. Rozptýlilo se jak krachem, neúspěchem pětiletky, tak tím, jak probíhaly spory o revizi politických procesů. V tomto směru se ukazovalo, že další socialistický vývoj společnosti bude mnohem komplikovanější.
Probíhal tady ostrý spor uvnitř strany mezi reformisty nebo revizionisty a dogmatiky, což mělo samozřejmě i své mezinárodní prostředí. Mysleli jsme si, že o určitých věcech rozhodujeme sami, ale samozřejmě jsme byli součástí určitého tábora, kde se jisté otázky rozhodovaly v Moskvě, takže to je něco, co do toho musíme zahrnout.
TJ: Já bych hrozně rád reagoval na opojení z „úspěchu“. Úspěch musí být v uvozovkách. To byl úspěch v likvidaci soukromého vlastnictví. Toto byl úspěch, ale ten „úspěch“ byl samozřejmě katastrofou.
JC: Nevím, asi nemám co na to říct, co znamená socialistická ústava pro naši historii. Byla součástí nějakého období, které celé považuji za velmi špatné a destruktivní, a v tom je hodnocení i té ústavy.
(redakčně kráceno)