V dlouhých a bohatých dějinách pražské filozofické fakulty se v průběhu staletí objevila řada mimořádných osobností. Generace historiků a učitelů dějepisu, které během posledních jednapadesát i let prošly jejími zdmi, měly a dosud mají to štěstí, že je mezi jejich pedagogy vynikající historik, muž s velkým osobním charismatem a zároveň i lidským přístupem ke svým studentům, autor desítek monografií, učebnic i stovek odborných studií. O tom, že jde v jeho případě o vskutku mimořádnou osobnost, svědčí i ten fakt, že když se při setkání absolventů Filozofické fakulty Univerzity Karlovy vzpomíná na léta studia, vždy při tom padne i jméno oblíbeného profesora - Robert Kvaček.
Historik Robert Kvaček oslavil 75. narozeniny
Robert Kvaček oslavil v těchto dnech pětasedmdesáté narozeniny, právě jemu byl proto věnován zvláštní Historický magazín ze 7. července, kde jej přivítal Eduard Stehlík jako jediného hosta.
Jak jste se vlastně dostal k historii?
Ne jednoduše, ne přímočaře. Za gymnaziálních let mne zajímala především kultura a literatura, a když jsem přišel k přijímacímu pohovoru na vysokou školu, tak jsem stále ještě doufal, že literatura bude v mém studijním oboru zastoupena. Dostal jsem nabídku na odbornou historii, což byl krok do neznáma. Brzy jsem poznal, že jsem nevolil chybně, že historie obsahuje i kulturu i literaturu, že je to všespolečenský obor, který pojímá všechny lidské aktivity. Takže budu moci studovat nejrůznější činnosti. Tímto si mě historie získala. Trochu jsem se bál, zda ji jako odborný předmět zvládnu, ale měl jsem učitele, kteří mne to učili a z podstatné části naučili.
S vašimi knížkami jsem se setkal zejména, pokud šlo o rok 1938 – váš záběr je podstatně širší. Jak jste se dostal k osmatřicátému roku? Bylo vám tehdy šest let.
Zajímavé je, že jedním z impulsů byl zážitek malého kluka: jeden z mých kamarádů ztratil v třicátém osmém roce tatínka. Maminka mu pouze řekla, že jeho otec, učitel byl zabit v pohraničí. Toto jsem si založil do paměti, už proto že jsem se poté stýkal s jeho dědečkem a babičkou. Pak přišla válka. Přes mou rodnou oblast jezdily autobusy do pohraničí, i to pro mne byl taková zajímavá hádanka: Co je to pohraničí? Pak jsem vyjel za Novou Paku, kde jsem viděl hory, o kterých jsem věděl, že patřily Československu. To všechno spojeno s válečnými zážitky vedlo k tomu, že jsem se začal zajímat o rok 1938. Důvod byl také v tom, že jsem historii díky univerzitním studiím začal chápat nejen jako disciplínu pro národní poznávání, ale také v širokém světovém rámci. Rok 1938 byl samozřejmě vděčným tématem.
Myslíte si, že může mít začínající historik své životní téma, které ho nikdy neopustí? Nebo jsou taková témata, která si historika najdou tak trochu proti jeho vůli?
Obojí platí. Mnoho lidí vstupuje na fakultu s nadějí, že se budou moci věnovat svému tématu, které si oblíbili na střední škole a které jim vsugeroval učitel nebo četba. Jim říkáme, že i když u svého tématu chvilku vydrží, není to téma na věky. Bylo by to taky trochu pochybené, protože by to způsobilo to, co můžeme nazvat profesionálním kretenismem. To úzké rozpětí člověka sráží. Své žáky jsem vždy připravoval na to, že je potkají témata, která jsou pro ně teď v nedohlednu, jsou nezajímavá nebo dokonce protivná – ještě o nich nevědí, jaké mají kouzlo nebo jak jsou naléhavá společensky a vědecky.
Lidé, kteří nepřicházejí s historiky do styku, se možná domnívají, že nejlepší historik, je ten nejvíce zaprášený od archivních materiálů, pokud možno s celou řadou plísní, které v archivech chytil. Co vlastně dělá historik, když nebádá?
Žije a žije i tehdy, když bádá, protože bádá o životě. Historik je člověk, který by měl mít velmi aktivní, alespoň poznávací kontakt se životem, protože odhaluje osudy lidí, které jsou často příběhy, jež se mohou stát návodnými. Historik, který nemá široký zájem o společenský pohyb, se ochuzuje v metodě a také v interpretaci. Ta vychází z toho, že historie je o lidech a že dějiny mají jen lidé a že dějiny jsou dějové. Neměl bych rád své kolegy a kolegyně, kteří by se uchýlili jen za mříže archivních katakomb a mezi spisy. Ostatně ty spisy je zanedlouho vyzvou k tomu, aby otevřeli oči světlu a dnu a dnům, které žijí. Člověk historik je především člověk.
Na to, co se jim vybaví, když se řekne Robert Kvaček, jsme se zeptali dvojice historiků, kteří byli v minulosti jeho žáky - profesora Jana Kuklíka (JK) z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a doktora Jana Borise Uhlíře (JBU) z Vojenského historického ústavu (přepis doplňující reportáže).
JK: Profesor Kvaček a česká historiografie je velké a dráždivé téma. Za více než padesát let jeho tvůrčí činnosti zanechal především v oblasti, které se badatelsky nejvíce věnoval – první polovina dvacátého století, díla (jako např. Nad Evropou zataženo), která mají naprosto fundamentální význam nejen pro českou, ale i evropskou historiografii. Stejně je tak tomu v jeho skvělé práci, kterou věnoval česko-francouzskému spojenectví. Badatelsky pokryl i století devatenácté. A zvlášť pozoruhodné a dnes skoro výjimečné je, že prokázal mnohokrát zdůrazňovanou pravdu, že historie je jen jedna. Do jeho bibliografie patří i práce, které věnoval českým dějinným tradicím od počátku českého státu až po dvacáté století. Tím prokázal hluboké vcítění do dějinné kontinuity, v čemž je Robert Kvaček ojedinělý. Pro studenty bych přidal takovou poznámku, že je u zkoušek záludný. Studenti totiž většinou předpokládají, že pan profesor zkouší zejména to, co ovládá. U pana profesora Kvačka by toto zrovna neplatilo.
JBU: Co se týče jeho jazyka, jeho vyjadřovacích schopností skoro nemá konkurenci. Jestli mne na jeho díle něco zaujalo, tak to byla skutečnost, že i v době padesátých a šedesátých let, kdy marxistická historiografie byla jedinou možnou u nás, jsou jeho práce z té doby psány na takové úrovni, jako by je psal dnes. I díky této odvaze si ho hluboce vážím.
JK: Profesor Kvaček ve svých dílech soustavně píše svou chválu českého jazyka. Skoro ještě uhrančivější je, když mluví, přednáší. I v tomto případě by to mohl být vzor, jak má z hlediska rétoriky vypadat vybroušený projev. Zkrátka a dobře se dá říci, že Robert Kvaček naplňuje představu, že historiografie má být také uměním.
V předcházejících příspěvcích jsme slyšeli několikrát chválu vašeho jazyka. Myslíte si, že je důležité, aby byl historik schopen sdělit své poznatky opravdu tak, aby byly přístupné?
To je primární povinnost historika pracovat pozorně se stylem vyprávění, pracovat se slovem. A násobná povinnost je to pro českého historika, protože čeština je nejen jazyk vtipný, ale také velmi bohatý, schopný vyjádřit stavy, nálady, pocity jako málokterá řeč. Vždy jsem považoval historii také za literaturu, ostatně má múzu. To jsem respektoval a snažil jsem se s jazykem a stylem pracovat a hledat výrazy, které odpovídaly nejen tomu, co jsem chtěl říct, ale odpovídaly tomu na úrovni, kterou jsem tehdy stylisticky myslel jako vrcholnou. Jazyk se musí zároveň pěstovat, takže sáhnout po knížkách a třeba i poezii historik potřebuje nejen jako relaxaci, ale i jako inspiraci. Česká poezie – startem je pro mě přelom devatenáctého a dvacátého století – je stále ještě druhem, který mi pomáhá v odborné práci i usnadňuje život.
Nedávno jsme si připomínali 60. výročí atentátu na Reinharda Heydricha a represálií, které následovaly. V souvislosti s tím, jsme mohli znovu slyšet od některých publicistů, že jsme národ zbabělců, který hrbí hřbet atd. Myslíte si to samé?
Ani zdaleka. Toto se objevilo v naší publicistice už v začátku devadesátých let – považoval jsem to za politicky účelové. Mohlo to však ovlivnit historické poznání a výklady na školách a u mladší generace. Český odboj měl své zvláštnosti, a ty jej odlišují od jiných rezistencí. Publicisté je buď přehlédli nebo nechápali. Dost příznačné je toto stanovisko ve vztahu ke zmíněnému atentátu. Kdyby takový čin měly v dějinách jiné národy, tak by o něm nikdy nepochybovaly, vždy by ho připomínaly a vyzdvihovaly. My jsme kolem něj nakupili příliš otazníků. Ono je to zapříčiněno ideologicky, protože v padesátých letech to bylo dílo západního odboje a vojáků ze západní fronty, takže odtud ten ideologický tlak proti. Avšak když tento tlak přestal, otazníky nezmizely, naopak velmi nekvalifikovaně a neeticky se ještě rozmnožily.
Je to obdobné jako s jiným zjevem, který kdyby byl vlastní jiným národním společenstvím, tak by byl oceňován, a u nás je nějak zapomínám. Jde o pomoc německé emigraci ve třicátých letech, kdy se tady vytvářelo druhé Německo. Ti lidé, kteří se zde zachraňovali, nezachraňovali jen svůj život, ale také možnosti být těmi, jimiž chtěli být – politiky, publicisty, umělci. Tuto emigraci jsme zaplašili, odehnali ze svých dějin, jako by byla nedůležitá, protože se to trošku nehodilo do obrazu, že jsou Češi dlouho germanofobní a že i jejich představitelé se chovali výrazně protiněmecky. Přičemž Masaryk a Beneš měli přímou účast na záchraně této emigrace.
Takové zkratky historického výkladu mývají svou rezonanci. Dějiny totiž zjednodušují, a proto jsou snadněji zapamatovatelné a pochopitelné, ale o to jsou zrádnější a nebezpečnější.
Učíte na filozofické fakultě padesát jedna let. Lze vůbec spočítat kolik studentů jste učil nebo kolik diplomantů u vás dělalo své práce?
Kvůli penzi bych to spočítat měl. Jsou to stovky a stovky. To číslo je pro mě osobně velkolepé. Velkolepost je ovšem trošku v něčem jiném. To, že ti lidé přišli do mých seminářů, bylo podarování. S většinou z nich jsem vstoupil do tvůrčího dialogu, diskuse, ti lidé pochopili, že seminář je dílna, a ne škola a že já jsem učitelem jen tehdy, když je třeba něco metodicky objasnit nebo pomoci při krtice pramene, ale nikoliv už při vlastní interpretaci. Semináře byly šťastné chvíle na fakultě, a když jsem jich měl tolik, tak jsem byl tím množstvím lidí obdarováván.
Abych na semináře nezapomněl, tak musím svým studentům, kteří už jsou mnozí hodně dospělí, říci, že mám doma ze své pedagogické činnosti uchovány jen sešity z těchto seminářů. V nich je napsáno, kdy měli referáty, jak referát vypadal, jak jsem ho sám glosoval a co jsem si o něm poznamenal. Takže až se najdou jejich biografové a budou hledat něco o jejich studijních letech, ať se podívají do mé pozůstalosti, tyto sešity tam budou uchovány. Nejsou o mně, ale jsou o nich. Kdybych připomenul, jaká zajímavá jména se tam objevila a s jakými osudy, tak bych také mluvil o našich předních vědcích, politicích, publicistech a umělcích.
Historici Jan Kuklík (JK) a Jan Boris Uhlíř (JBU) vzpomínají na profesora Roberta Kvačka (přepis pokračování doplňující reportáže).
JBU: Jsem nesmírně rád, že jsem mohl být jeho žákem. Dodnes jsem jeho přednáškami a osobností velmi ovlivněn. Málokomu se v polovině devadesátých let podařilo dostat do učeben tolik zájemců o moderní české dějiny.
Pan profesor Kvaček je člověk nesmírně lidský, nesmírně erudovaný a nesmírně noblesní. Kdybychom měli více takto kvalitních vysokoškolských pedagogů, vypadalo by naše vysoké školství úplně jinak.
JK: Zároveň jsme si strašně vážili toho, že se dovedl přiblížit studentům i v úplně jiných lidských situacích. Vzpomínám, jak vypadala bouřlivá fotbalová utkání mezi učiteli historie a jejich studenty, kde se pan profesor se stejnou vervou, jakou dokázal učit, věnoval roli středního útočníka. Musím říci, že jako určitý leader učitelského mužstva prokázal, že jeho vztah ke sportu byl přímo ohromný. To přinášelo vzájemnou, neobyčejně hřejivou lidskou dimenzi. Nikdy mi nevadilo, že byl velkým a celoživotním fandou Sparty. Jemu to odpustím.
Co pro vás znamenal v životě sport?
Rostl jsem s ním od mládí. Za války mi pomohl z klukovských situací i navazovat vztahy, které zůstaly pevnými. Když jsme se rozprchli do světa, tak jsme si všichni uchovali vzpomínky na tato sportovní klukovská léta. Sport je jedna ze společenských aktivit, které naplňují dvacáté století. Dívám se na ni jednak jako sportovní účastník a jednak jako fanda. Sport mi také pomohl uchovávat aktivní vztah k životu i v nejrůznějších situacích, které v životě přicházejí. Na hřišti jsem se vždy cítil účastníkem sounáležitosti, která mi byla blízká.
Jakou budou mít práci historikové, kteří budou psát o době, ve které dnes žijeme?
To bude pořádná fuška. Prameny jakkoli se zmnožují, některé se vytratí, a potom nebude jednoduché tuto dobu pojmenovat. My sami si s ní nevíme rady, nazýváme ji postmoderní, což je velmi nejistá definice, která svědčí o tom, že víme, že to je doba chaotická, nebo ji nazýváme dobou konzumerickou. V každém případě budou mít historikové co dělat. Rád bych, aby se na to 21. století dobře připravili řemeslně i kriticky, protože bude potřeba to zvažovat velmi rozvážně. Tendencí, situací a aktérů, kteří se ještě vynoří, bude velmi mnoho.
(redakčně kráceno)