Pronásledování katolické církve v totalitním Československu

Expozici Historického magazínu uvedla citace z rozhovoru kardinála Miloslava Vlka pro Českou televizi: roku 1947. 7. září byl den, kdy v Českých Budějovicích nastupoval, všichni jsme byli v katedrále. V následujícím týdnu přišel do malého semináře, to znamená do studentského semináře – studovali jsme Jursíkovo Gymnázium. Hlouch nás tam navštívil, byla to veliká slavnost. Dostal jsem do ruky básničku, abych ji odříkal. První zážitek s ním byl, že jsem v té básni uprostřed zaškobrtl a nevěděl jsem jak dál. Pan biskup mě vzal do náručí a povídal, že to bylo krásné a že to je dobré. Pocítil jsem projev otcovské lásky pana biskupa. Toto je charakteristika, která ho jasně vystihuje. On byl člověk nesmírně citový a citlivý, proto i jeho vztah ke kněžím byl tímto dán. Kardinál Miloslav Vlk vzpomněl českobudějovického biskupa Josefa Hloucha, ten byl vysvěcen v roce 1947. Ve stejném roce byl vysvěcen biskup Štěpán Trochta v Litoměřicích. Na osudech těchto dvou mužů lze dokumentovat vztah komunistického režimu ke katolické církvi. Hosty Vladimíra Kučery byli 14. dubna v Historickém magazínu, který se zabýval osudem katolické církve za komunistického režimu, historik Jaroslav Cuhra (JC) a historik a teolog Martin Weis (MW).

Jaký byl vztah komunistické strany a katolické církve v polodemokratickém období let 1945 – 48?
JC: Nedá se to odseknout od celkového kontextu. To znamená od vztahu katolické církve a režimu třetí republiky – systému národní fronty. Vznikaly zde spory, které nebyly primárně mezi komunistickou stranou a církví, ale jistým utlumovaným střetem mezi církví a nově nastoleným politickým systémem, který byl přeci jen jiný než prvorepublikový. Spory se točily okolo pozemkových reforem, které zasahovaly i církevní majetek. Další otázkou bylo školství, kde byl velký tlak od komunistické strany na jednotné školství, které církvi nevyhovovalo - bylo v rozporu s tím, na co byla zvyklá. Třetí, spíše československý problém, byla otázka vyrovnání se s válečnou minulostí Slovenska a procesem s Jozefem Tisem, který byl nakonec popraven.

MW: Toto období bylo velice složité a nelze pojímat černobíle. Na jednu stranu ve vládě seděli kněží monsignor Šrámek, monsignor Hála, což byli lidé, kteří měli svůj význam, jejich hlasu bylo popřáváno. Na stranu druhou byl na Slovensku nabrán kurz ostře protikatolický v rámci vyrovnání se s problematikou klerofašistického režimu. Proto se už v poválečných letech shledáváme s tím, že na Slovensku byl vězněn biskup Vojtaššák, že byly zavírány církevní školy ještě dříve, než se podařilo prosadit Nejedlého zákon o jednotném školství. Čili nelze pojímat toto období jako dobu přátelské spolupráce, ani jako dobu vyloženého nepřátelství.

Komunistická strana musela vnímat církev jako velmi nepříjemného konkurenta. Nejen ideově, ale i mocensky. Byla to silná, navíc univerzalistická organizace, která se neopírala o národní instituce. Jak k tomu komunisté přistupovali?
JC: Před rokem 1948 šlo spíše o zvažování nějakého dalšího postupu. Uvědomme si, že v tu dobu bylo v komunistické straně spousta lidí, kteří se deklarovali jako věřící. Takže komunistická úvaha jak dál postupovat, byla odvislá od toho, jestli budou mít absolutní moc, nebo jestli na cestě za ní budou potřebovat spojence. K tomu patří známá slova, že evangelium je v sociální oblasti totéž jako komunistické představy apod. Byla to licoměrnost, ale docela zabírala.

Když se Klement Gottwald stal prezidentem, tak se sloužilo Te Deum ve svatovítské katedrále. Oni se tedy tolik od církve odstřihnout nechtěli. Nebo to byla pouze licoměrnost nebo taktika?
MW: Byla to záměrná taktika, protože komunistický režim potřeboval podporu, lepší obraz před světem. Te Deum sloužené pražským arcibiskupem pro ně znamenalo jakési požehnání poúnorových událostí. Právě proto arcibiskup Beran po Te Deum vydal pastýřský list, ve kterém vysvětloval věřícím, že nesmí tento akt chápat jako souhlas katolické církve s nastolenými poúnorovými změnami.

Komunistický režim chápal biskupy Trochtu a Hloucha jako jistou protiváhu arcibiskupu Beranovi a dalším ostřejším biskupům. Jak tomu bylo ve skutečnosti?
MW: Máte pravdu. Komunistický režim se po únorových událostech roku 1948 snažil mezi jednotlivými biskupy diferencovat. Snažil se je tak trochu postavit proti sobě. Na biskupské konferenci vzniklo takzvané Beranovo křídlo, které patřilo, z pohledu komunistické strany, k horlivým zastáncům vatikánské politiky. Politika, kterou nazývali politikou konfrontace, politika, kdy nemůže dojít k žádným ústupkům a kompromisu.
Pak zde bylo křídlo zmíněného biskupa Hloucha nebo biskupa Trochty. U nich se komunisté domnívali, že jakožto mladší biskupové budou k dialogu svolnější, což zpočátku skutečně byli. Ostatně biskup Trochta vystupoval jako mluvčí biskupů v jednání se státem. Členové biskupské konference dokonce Trochtovi vyčítali, že na oslavě 1. máje stál na tribuně v biskupské klerice a s pektorálem (církevní insignie), čímž jakoby posvětil tyto oslavy.
U biskupa Hloucha byla situace trochu jiná, protože byl apolitický. To neznamená, že by se stranil veřejného života, on se snažil prožít veřejný život své českobudějovické diecéze duchem evangelia. Ke všem lidem přicházel takříkajíc se srdcem na dlani a nedělal rozdíly, jestli jde o dělníka, sedláka. Naopak ve svém nástupním pastýřském listu říká: „Nebojte se mého lesklého zevnějšku, mých insignií. Moje srdce je otevřeno i pro vás dělnickou třídu a obyčejné lidi.“ Proto ho dělníci milovali. Zajímavé je, že když nastoupil do Hardtmunthky (tužkárna - tehdejší největší průmyslový podnik v Českých Budějovicích), tak se zastal žen, které tam pracovaly. Vymohl jim školku, jesle, aby mohly dát děti do útulku. Takže i v sociální oblasti se o lidi staral a skutečně nedělal rozdíl. Získal si srdce všech Jihočechů bez rozdílu, což byl důvod, proč byl brán jako velmi vážné nebezpečí pro režim. Byl osobnost a každá osobnost je pro diktaturu nebezpečná.

JC: Ještě je zde otázka česko-slovenského vztahu, do kterého se vnášely otazníky, jak naložit se slovenskými biskupy, kteří byli velice radikální a tvrdí. Takže to nebyl jen Beran, Hloucha, Trochta, ale i slovenští biskupové, mezi které se také vrážel klín.

Režim od Hloucha a Trochty očekával spolupráci. Posléze zjistil, že není možná. Skončilo to tak, že Hloucha byl internován na osmnáct let a Trochta odsouzen na pětadvacet let, což bylo pozoruhodné, protože on už byl vězněn za nacistů. Takhle začal režim zacházet s osobnostmi, nebo i s církví jako takovou?
JC: To je známá věc, že začal takto s církví zacházet, ale samozřejmě nějakým způsobem diferencovaně. Když odhadneme tehdejší církev v nějaké funkční podobě (řeholníci, kněží, biskupové), tak to bylo nějakých dvacet tisíc lidí. Z toho podle mého odhadu na patnáct tisíc prošlo internací nebo službou v PTP nebo vězením. Všichni řeholníci byli v podstatě bez rozdílu internováni. Řeholnice byli z větší části dány do nemocnic, ale část z celkového počtu šesti tisíc byla také internována a pracovala v továrnách atd. Nejméně pět set kněžích bylo odsouzeno k trestům vyšším než pět let. Zásah do funkční struktury církve byl obrovský.

Jak taková internace vypadala?
MW: Internace biskupů se musí rozdělit do dvou etap. První fáze probíhala v jejich vlastní rezidenci, v domácím prostředí. To bylo po vydání pastýřského listu biskupů a ordinářů. Tehdy byli arcibiskup Beran a mnozí další internováni ve svých rezidencích. Ty nesměli opustit a i přístup duchovních byl značně omezen – museli se podrobit prohlídce. De facto byli na samotce, ale mohli vykonávat veřejné funkce. Byli dovedeni na funkce do katedrály, a pak je odvedli zase zpátky.
Pak přišla fáze druhá, kdy byli odstraněni mimo diecéze. V českobudějovické diecézi se našel materiál, který dokazuje, že pánové z komunistické strany si nechali udělat církevně-právní rozbor, jak se zbavit biskupa, aby to bylo legální i podle církevního práva. Zjistili, že když biskup bude mimo diecézi a nebude s ní mít ani písemný styk, může se zcela legálně sejít katedrální kapitula a zvolit jim poplatného člověka, který bude řídit místní církev tak, jak oni chtěli a představovali si.
K tomuto kroku tedy došlo, bylo to nazváno akce „H“. Biskup Hloucha byl odvezen. Internace byla velice těžká, protože oproti vězení neměl člověk z počátku s nikým styk. Sice se mohl procházet v parku kolem vily nebo bývalého kláštera nazvaném jako charitní domov, ale nedostal ani noviny. Dopis mohl psát jednou za šest týdnů. Podařilo se mi sehnat několik krásných dokumentů. Rád bych zacitoval z dopisu Jakuba Demla z roku 1957 adresovaném biskupovi Hlouchovi: „Vaše excelence, v Jeruzalémě, v Betlémě a všech končinách jeho brali děti matkám v domnění, že ze světa odstraní jméno, které bylo dáno bohem skrze anděla. Ale všechno, co se kdy dálo proti Ježíši Kristu, sloužilo jen k jeho větší moci a slávě. Není jiné cesty do ráje než cesta bolesti. Vaše milosti, nemohu odníti bolest, že jste tělesně odloučen od svých dítek, ale přeji Vám pro následující rok radost, kterou bůh dává těm, kteří jej věrně milují. Jakub Deml na Nový rok 1957.“ Jde o skutečně dojemné svědectví.

Jak to vypadalo ve vězení? Zmínili jsme biskupa Trochtu.
JC: Biskup Trochta byl vězněn už předtím od roku 1942 do konce války v Terezíně, Dachau, Mauthausenu, dvakrát málem zemřel. Pak se vrátil a byl vysvěcen do biskupské funkce. Následují dvě fáze. Nejdříve je internován v litoměřické rezidenci, kde měl velice důsledné hlídače. Hlídali ho i v noci – v jeho ložnici měl neustálý dozor. Potom je na začátku roku 1954 odsouzen. Předtím byl zatčen a vyšetřován, podle jeho vlastních slov velmi tvrdě. To, co mu udělali Němci, se nedá srovnávat s tím, co mu udělali Češi. Skutečně to vnímal velice trpce.
V roce 1954 byl tedy odsouzen na pětadvacet let, v roce 1960 propuštěn. Chvíli působil v civilních povoláních, v polovině šedesátých let byl znovu internován, protože vyvolával na ulicích, v kostele velký rozruch: biskup, který v dělnickém oblečení a s kabelou, přichází do kostela. Pokud jde o jeho věznění, byl velmi dlouho držen v izolaci. Dokonce tvrdil, že byl vystavován pokusům s narušením psychiky (léky).

V roce 1968 se oba vrátili do svých funkcí. Netrvalo to dlouho, přišla normalizace a oba duchovní pár let od sebe zemřeli. K tomu se váže vzpomínka kardinála Miloslav Vlka na biskupa Josefa Hloucha (přepis doplňujícího rozhovoru):
Nesmírně trpěl arogancí a tvrdostí krajského církevního tajemníka Drozdka, který v době normalizace na biskupa velmi tlačil. Pro pana biskupa byly Drozdkovy návštěvy, při kterých na něj útočil, jistě velmi nepříjemné. Biskup byl jemný, citlivý a Drozdek arogatní a ještě ke všemu kouřil jednu od druhé, což bylo pro biskupa špatně snesitelné. Biskup mu naléval, protože Drozdek chtěl pít. Vždycky to byly chvíle, kdy přišel pan biskup úplně zničený…
Jeho smrt v podstatě způsobil Drozdek. To už jsem u něj nebyl, bylo to v roce 1972, kdy tam Drozdek přišel a velice vyčítal panu biskupovi, že já, kterého komunisti vyhnali do Lažiště, dělám nevhodné věci, protože jsem prý slavnostně pohřbíval krále Šumavy. Stb si na to velmi stěžovala, předhazovala a vyčítala to panu biskupovi. Pan biskup mi k tomu poslal lísteček, možná, že to byla poslední věc: „Království boží trpí násilí,“ a trošku mi naznačil po poslovi, který tu zprávu přinesl, co se děje. Po tomto tvrdém agresivním tlaku šel pan biskup ještě k Srdci Páně, kde se slavil stejnojmenný svátek, pak se vrátil domů, kde ulehl a už z lůžka nevstal, umřel.

Na biskupa Trochtu byl prý zase přísný církevní tajemník Dlabal. Kdo to byli církevní tajemníci a jakou měli funkci? Jak to, že se takto mohli chovat v době civilizovanější, než byla padesátá léta?
MW: Církevní tajemníci byly osoby, které měly na starosti církevní politiku státu. Nemůžeme si představovat, když si řekneme termín církevní tajemník, ochránce církve. To byl někdo, kdo měl za úkol ve jménu komunistického režimu církev potírat - měl na starost církevní agendu. Oba dva zmínění pánové tajemníci patřili k těm horším v České republice. Holdovali alkoholu, oba dva měli velmi neurvalé chování, ale ruka strany je bohužel držela i po roce 1969.

Stát se pokoušel církev rozdělit i vnitřně. Jak vzniklo hnutí Pacem in terris a jakou mělo funkci? Jak s ním církev zacházela?
JC: Hnutí Pacem in terris je pokus vrátit něco staronového, to znamená z padesátých let Mírové hnutí katolického duchovenstva. Toto je nová organizace, která se odvolává na papeže Jana XXIII., na jeho encykliku (papežský okružní list). V postatě má tato organizace vystupovat jménem církve, aniž by měla svolení. Fakticky už to ovšem nefunguje. V sedmdesátých letech už zde jsou nějací biskupové, je jiná situace. Tato organizace se tak stává zjevným, kolaborantským výpotkem komunistického režimu. Prvních deset let jakžtakž funguje, byť je v opovržení. Dalších deset let je opovržení úplné a organizace skoro nefunguje, protože papež vydal dekret, ve kterém byla tato organizace označena za církevně neschválenou, pro kněží zakázanou a kdo v ní zůstal - našli se tací - se ocitl mimo církevní rámec.

Jak vlastně prožili svůj život tak příkladní kněží jako Hloucha a Trochta? Vždyť to bylo hrozné sloužit a přitom neustále trpět.
MW: Pan biskup Holouch se ztotožňoval s Kristem. Když vzpomenu knihu Minutěnka napsanou v internaci, tak tam je oproti oficiálnímu heslu: „Skrze Marii k Ježíši,“ heslo rozvinutější: „Tam, kde je rozdělení, spojuj. Tam, kde je nenávist, vnášej lásku. Tam, kde je lež, hlaš a kaž pravdu.“ To bylo jeho motto. Plně to vystihuje jeho život, odhodlanost. Nikdy jako biskup nezapomněl na lidi ze své diecéze.
V básni Milión duší se vyznává ze své niterné lásky k ní, ke všemu lidu, který měl a miloval. Vyjadřuje to i jeho závěť, kdy jeho slova, která jsou vyryta i na pomníku v Českých Budějovicích, zní: „Všechny vás v srdci na věčnost nesu.“ Tato slova učinila biskupa Hloucha nesmrtelným a jsou i mottem různých snah, aby byl svatořečen.

Podařilo se komunistickému režimu církev nějakým způsobem zdeptat a odtrhnout od lidí? Myslíte, že důsledek je i v tom, že se o nás mluví jako o nejateističtějším národu světa?
JC: To je složitá otázka, protože zde zároveň běží moderní historické trendy, které probíhají na komunistickém režimu nezávisle. Jde tam o několik podstatných věcí. Režim zdeptal církev tím, že jí nedovolil se rozvinout a přizpůsobit modernímu světu. Takže ona se teď snaží dohnat zpoždění, které je čtyřicetileté a zásadní. To je ten veliký problém, který vytvořili.

To je ten hřích komunistického režimu?
Hřích komunistického režimu? To je i problém církve, která se to snaží dohnat, ale ne vždy úplně šťastně. Církev nemá elity, elity jsou buď fyzicky zdecimované nebo nemohly vyrůst. To je další veliký problém.

(redakčně kráceno)