Za vznik Československa de facto vděčíme exilu, ať už jde o politickou, nebo vojenskou reprezentaci v podobě našich legií. Historický vývoj však ukázal, že téma emigrace zůstane československému národu vlastní i v průběhu nastávajících desetiletí. Po konci první republiky, s nástupem druhé republiky po Mnichovu v roce 1938 a příchodem Hitlera v roce 1939, odchází do exilu tisíce lidí včetně demokratických politiků a vojáků odhodlaných bránit svou zemi v zahraničních armádách. Krátké "lidově-demokratické" poválečné období let 1945 až 48 sice znamenalo návrat lidí z exilu do osvobozené země, ovšem několik desítek osvícených jedinců, kteří již v této době znovu ze země odcházeli, předznamenávalo obrovskou vlnu emigrací po komunistickém únorovém převratu v roce 1948. V 50. letech byla totálně uzavřena hranice a možnost vycestovat se stala velmi obtížnou a nebezpečnou, v ostře střežených hraničních pásmech umírají lidé. Uvolnění koncem šedesátých let, pražské jaro a následná okupace, ale také dočasné otevření hranic umožnilo tisícům lidí znovu opustit, mnohdy spontánně, vlast. Během celé éry normalizace až do jejího konce odchází pak na Západ další stovky Čechoslováků, jejichž návrat umožnil až listopad 1989.Pořad Historie.cs z 6. března byl věnován emigraci v moderních československých dějinách, hlavně pak éře normalizace. Kdy lidé odcházeli? Proč? Jakou roli exil měl a jak se na něj dívala státní moc v Československu? Co pro ni znamenal odchod elit? A jak byli po demokratických změnách emigranti přijati ve své vlasti? Na podobné otázky se Vladimír Kučera tentokrát ptal historika Ivo Bartečky (IB), novináře Víta Koláře (VK) a publicisty Karla Pacnera (KP).
Všude dobře, tak co tady
Jsme národ emigrantů? Někdy se to tak říká.
IB: Emigrace, exil, odchody ze země, odchody z národa, odchody z vlasti, odchody od národních kořenů patřily a patří k charakteristikám obecných dějin. V tomto směru země Koruny české, Československá republika, o níž se budeme bavit, nejsou ničím výjimečným. Pohlédneme-li o staletí zpět do raného novověku, od 16. století až po 20. století, máme u každého z národů v zásadě co do činění s emigrací.
Hovoří filozof Erazim Kohák (přepis doplňujícího rozhovoru):
Rozlišil bych lidi, kteří odcházejí, protože nemají na vybranou, ať už z politických nebo z hospodářských důvodů. To je vlna odchodů v roce 1929 jako následek hospodářské krize. V roce 1939 to bylo z velké části z náboženských, národnostních důvodů, z velké části to byla vlna židovská. Zajímavé je, že tito lidé většinou šli přímo do naší zahraniční armády, jakmile nějaká byla.
A potom jsou lidé, kteří neodcházejí, aby se jim vedlo lépe, ale aby byli něco platní. Tradiční čeština rozlišovala emigranta, což je člověk, který hledá nový domov – chce se usadit někde jinde, a exulanta, který odchází a pobývá dočasně nedobrovolně mimo zemi. Jan Ámos Komenský nikdy nebyl emigrant, nehledal si nový domov. To byl člověk nedobrovolně dočasně pobývající v zahraničí. A ono se to tak trochu protáhlo na celý život.
Definovali byste ve 20. století odchody jako exil, nebo jako emigraci?
KP:Po roce 1948 to byl spíš exil, protože lidé odcházeli před komunismem, před režimem, který nemohli snést, který jim bránil v rozletu apod. Myslím si, že vystěhovalců bylo minimum.
VK: Předpokládat, že někdo odejde čistě z ideových důvodů a bude žít ze vzduchu v západním Německu nebo kdekoli v Novém světě, je prostě nemožné. Takže kdokoli z jakéhokoli důvodu odcházel z Československa vždy v první řadě musel přemýšlet o tom, jak to přežije. Když člověk odchází, je to v první řadě krok do absolutního neznáma.
Pan Pacner říká, že by to považoval od roku 1948 za exulantství. Mám problém s rokem 1968. Znám stovky lidí, kteří odešli v osmašedesátém, kdy šlo o náhlé rozhodnutí téměř v afektu. Byli na dovolené v Jugoslávii, došlo k okupaci 21. srpna, a ti lidé tam zůstali. Zůstali proto, že nevěděli, do čeho se budou vracet, nebo jim to umožnily podmínky, protože hostitelské země je vítaly s otevřenou náručí.
A teď pro mě je otázka: Jsou to lidé, kteří by odešli po zralé úvaze, což je podle mě exil, nebo jsou to lidé, kteří odešli proto, že toho měli ideologicky dost a byli prostě v zemi, kde se mohli mít lépe?
KP: Nesouhlasím s tím, že se lidé, kteří odcházeli po roce 1948, snažili vědět, co budou dělat. Znám případy desítek, možná stovek a tisíců studentů, kteří odešli naprosto do neznáma s tím, že to nějak dopadne – nějak se tam uchytíme, jsme mladí.
VK: To je pravda, protože odejít s rozvahou nebo s rozmyslem mohl jen člověk, který měl v sobě kus dobrodružné duše. To nemohl člověk udělat jen tak. Zvlášť v roce 1948 nebo 1949, kdy se přeplavávalo přes Dyji atd.
Realita všedního dne vás dříve či později doběhne. Zjistíte, že musíte začít. Když je vám osmnáct let, je to samozřejmě jednodušší, než když je vám pětadvacet, máte manželku a rodinu.
Nechtěl bych se ale stavět do pozice, že všichni, kteří odcházeli z Československa, hleděli na to, že tam jsou naleštěné bouráky nebo plné výkladní skříně.
Hovoří historik Vilém Prečan (přepis doplňujícího rozhovoru):
Mezi emigrací poúnorovou a emigrací po srpnu 1968 a potom v 70. a 80. letech byl podstatný rozdíl. Za uplynulých dvacet let se svět změnil, změnilo se prostředí, kam emigrace přicházela.
Emigranti v roce 1948 přicházeli do vyhladovělé, z velké části zpustošené Evropy. Byl to sociální problém, problém najít obživu, ošacení, práci, problém přežít. Velká část poúnorových emigrantů žila dlouhá léta v táborech v Německu, kde se často v jednom táboře sešli se sudetskými Němci, kteří byli takzvaně odsunuti z Československa.
První exil v moderních dějinách československé republiky republiku v zásadě vybudoval, vytvořil. Byl to exil před rokem 1918 za první světové války. Šlo čistě politický exil?
IB: Takže se vracíme k exilu do nižších dějinných pater - vycházíme z roku 1918. Je to zrod Československé republiky, která se mimo jiné rodí za silné spoluúčasti zahraničních Čechů, za spoluúčasti amerických Čechů.
KP: To byli vystěhovalci, kteří byli bytostně spjati s domovem. V roce 1914 tam přešlo několik politiků, což byli vyslovení exulanti, kteří za pomoci těchto vystěhovalců pomohli k vytvoření Československé republiky.
Další exilovou vlnou byly roky před válkou. Odcházeli sice Češi, třeba vojáci a někteří politici, ale základ exodu před druhou světovou válkou byl hlavně mezi Židy?
IB: První vlny jsou identifikovatelné mimo jiné s našimi židovskými spoluobčany. Záleží, které preferenční země zvolili, kam směřovali.
Mezi obdobím 1945 a 1948 jsou to pak odchody do exilu, které jsou dány válečnou a předválečnou zkušeností a obavou z budoucí podoby Evropy. Ukázalo se, že odhad byl velmi blízký pravdě. Takže odchody v letech 1945 až 1948 byly v zásadě průběžné a v roce 1948 byly dramaticky umocněné mocensko-politickým zvratem.
KP: V letech 1945 až 1948 nebyly odchody nijak výrazné, protože si málokdo uvědomoval nebo předpovídal, že u nás zavládne komunismus. Spíš byla naděje, že budeme mostem mezi Východem a Západem, jak říkal Jan Masaryk.
VK: V tomto období odcházeli lidé, kteří byli kvalitativně zajímavější než po únoru 1948, kdy mluvíme spíš o vlně emigrace, v níž se jednotlivec ztratí, podobně jako v roce 1968.
Lidé, kteří odcházeli poté, co bylo Československo osvobozeno, byli velice prozíraví. Byli to lidé, kteří přemýšleli nad tím, jakým způsobem chtějí žít dál, a možná že i volby v roce 1946 a 40 procent hlasů pro komunisty byly pro ty, kteří vidí dál než obyčejný smrtelník, jakýmsi varovným zvoněním.
Ovšem pak přišla událost, která emigraci hodně nahrála - únor 1948. Říká se, že Gottwaldův režim nechal v prvních měsících nebo týdnech v podstatě volné hranice. Je to pravda? Umožnili lidem odcházet?
KP: V podstatě ano. Gottwald řekl, ať odejdou, nějak v tom slova smyslu, že jim nebudeme muset platit důchody. Ale potom bylo nějaké jednání u Stalina, kde se Stalin rozčílil, že tedy takhle snad ne. Toto klíčové rozhodnutí padlo někdy v květnu. Takže potom se po lidech, kteří chtěli odejít, začalo velice tvrdě jít. Byly uzavřeny hranice, i když byly pořád ještě průchozí.
Hovoří filozof Erazim Kohák (přepis doplňujícího rozhovoru):
Vždycky mě překvapuje, když lidé hovoří o naší emigraci. To byl rok 1948, hned po únoru. Tehdy nebylo možné emigrovat, získat vystěhovalecký pas, zajistit si někde místo, poslat si tam nábytek. Tehdy jsme sbalili do batohu jen to nejnutnější, a nesmělo tam být nic, co by prozradilo, že jsme na útěku, a jeli jsme jako na lyže na Šumavu. Dorazili jsme tam, ale zjistili jsme, že není sníh. Tak jsme se nakonec stavili v hospodě, kde jsme lyže „zapomněli“ za vraty, a vydali jsme se bez lyží. Jenže o kousek výš už byl hluboký sníh. Ale přešli jsme to a někdy kolem jedné hodiny jsme překročili státní hranici. Asi ve čtyři nebo v pět hodin ráno, utahaní jako koťata, jsme se stavili u sedláka. Padli jsme na zem a spali. Předpokládám, že dospělí, kteří měli rozum, se báli. Já jsem byl kluk, pro mě to bylo dobrodružství.
Tehdy, hned po únoru, ještě nebyla Pohraniční stráž. Čili hranice střežila Finanční stráž, která byla národně socialistická. O těch jsme věděli, že když nás uvidí, že nás nebudou vidět. Bylo nám řečeno: stoupněte si za nějaký stromeček, může být i tenounký, abychom mohli říct, že jsme vás neviděli. A potom tam hlídkovali nějací dělničtí milicionáři, ale ti neznali hory. My jsme z Krkonoš, takže hory přece jen trochu známe.
Po roce 1948 se emigrace stala pro mnoho lidí potřebou. Jak k tomu došlo, co se tady začalo dít? Jak tato vlna po roce 1948 vznikla?
KP: Vznikla okolo 25. února, v okamžiku, kdy komunistická bezpečnost začala zatýkat první pravicové politiky. Naštěstí Beneš zavolal Gottwaldovi a řekl mu, že si to takhle nedomluvili. Takže byli propuštěni. A tito lidé začali okamžitě utíkat. Potom začali utíkat mladí, pravicově orientovaní lidé, kteří si uvědomili, že se komunismus ujímá vlády a že to bude velice tvrdé. Mezi nimi velkou část zaujímali studenti, kteří byli vyhazováni z vysokých škol.
Je ovšem třeba říct, že většina z těchto lidí počítala s tím, že v západní Evropě opět vznikne nějaká československá legie a že Západ nenechá Československo padnout do rukou komunistů. A druhá věc byla, že předpovídali vznik třetí světové války mezi komunismem a ostatním světem.
IB: Po roce 1945 byl svět opět rozdělen. Už nám byla přiřčena určitá sféra vlivu, do níž za obecného souhlasu patřila Československá republika v okleštěné, nové podobě. Měl jsem možnost vést mnoho rozhovorů s kolegy, kteří odešli mimo Československou republiku, vědomi si toho, že se velmoci dohodly a že to budou při všech problémech, které mezi nimi panovaly, respektovat. Tudíž neviděli budoucnost už před rokem 1948. A rok 1948 byl definitivní tečka, která je utvrdila v jejich správných rozhodnutích. Ti, kteří případně ještě ponechávali jistou část své cesty budoucí otevřenou, se rozhodli následně během několika měsíců, maximálně do jednoho dvou let.
KP: Dodal bych, že to byla obrovská vlna, protože podle jednoho zjištění ministerstva zahraničí v letech 1948 až 1951 uprchlo z Československa 260 000 lidí.
Vy jste se setkával s lidmi, z první exulantské vlny. Jak o tom mluvili, když o tom mluvili?
VK: Moje maminka byla v koncentračním táboře, a když jsem se po patnácti dvaceti letech sešel s těmito lidmi, měl jsem podobný pocit, jako když moje máma vyprávěla o svých zážitcích z koncentračního tábora. Tihle lidé o tom buď nechtěli hovořit, nebo jste strávil celou noc tím, jak o tom hovořili.
Figuroval tam ještě jeden faktor. Sešel jsem se s několika lidmi, kteří v osmatřicátém, devětatřicátém absolvovali emigraci a v pětačtyřicátém se jako správní vlastenci vrátili, aby v osmačtyřicátém emigrovali znovu. Právě oni byli jedním z hnacích motorů, kdy se kolem nich, ať to byli bývalí letci, nebo lidé, kteří už měli několikaletou zkušenost ze života v exilu, vytvářely velké skupiny. Tito lidé byli vůdčími osobnostmi.
U vlny emigrací po osmačtyřicátém roce je důležité, že si valná většina lidí opravdu myslela, že odcházejí na pár let. Naprosto tomu věřili a říkali si, že osmatřicátý bylo poučení z Mnichova a že znovu už to Západ nedopustí.
KP: Rád bych dodal, že hned v osmačtyřicátém roce na jaře začaly vznikat v západním Německu pod americkým vedením skupiny důstojníků, kteří vysílali jak své kolegy, tak mladé exulanty do Československa jakožto agenty chodce, aby získávali informace pro případ budoucího konfliktu. Málokdo si také uvědomuje, že v té době současně vznikla v západním Německu pracovní rota z Čechoslováků, která měla být zárodkem československé legie. Tato pracovní rota existovala snad až do poloviny 80. let.
VK: Také je zajímavé, odkud ten exil člověk vnímal. Já to vnímal ze Spojených států a potom z Británie, kde exil přemýšlel trochu jinak, než exil v západním Německu nebo Rakousku. Mám totiž pocit, jakoby se vzdáleností téměř exponenciálně rostl pocit toho, že se to nezmění. A naopak čím lidé byli blíže Československu, tím měli naléhavější pocit, že je to na dosah nejen geograficky, ale i fyzicky.
Takže třeba lidé v Británii, kteří tam odcházeli v osmačtyřicátém roce a s kterými jsem se sešel v 80. letech, vzpomínali na to, jak si velice brzy (na začátku 50. let) uvědomovali, že je to něco, co bude trvat déle než čtrnáct dní nebo dva tři roky.
Čili víra ve změnu byla nepřímo úměrná vzdálenosti?
VK: Ano, přesně tak. Alespoň to byl můj osobní pocit na základě několika desítek osobních rozhovorů, které byly o to zajímavější, že jsem byl novum. Odešel jsem totiž z Československa v roce 1983 a exil nevěděl, co se mnou, byl jsem nezaškatulkovatelný - ani osmačtyřicátý, ani osmašedesátý. Značnou roli v tom hrála nedůvěra, protože v září 1983 jsem odešel z Československa a 1. července 1984 jsem zasedl za stůl v BBC.
Emigrace měly různé peripetie, které se daly naroubovat téměř na každý osud, ať to byl továrník z Budějovic, kterému sebrali jeho dvacet lidí, továrnu a on musel přeplavat, nebo to byli lidé, kteří odešli v osmašedesátém. V podstatě tak vznikl mustr, kterým tito lidé procházeli, podobně jako když Aristoteles stavěl drama, kde byly různé katastrofy a peripetie. V mém případě se katastrofy a peripetie stáhly asi do devíti měsíců života, což bylo pro mnohé nepochopitelné.
KP: Narazil jste na velice zajímavou věc. A to, že kromě dvou obrovských vln existoval po celou dobu komunismu průběžný exil. Třeba profesor Antonín Svoboda, člověk, který zakládal počítače v Československu, kterému se podařilo odejít v roce 1964. Za války pracoval ve Spojených státech a za jeho práci mu válečné námořnictvo dalo medaili, která byla nejvyšším vyznamenáním. Když potom viděl, jak tady nemůže pracovat, jak mu házejí klacky pod nohy, řadu let hledal různé možnosti, jak odejít. Podařilo se mu to ve čtyřiašedesátém, a když přišel ve Frankfurtu na americký konzulát a ukázal papír od vyznamenání, vzápětí odletěl do USA.
Hovoří filozof Erazim Kohák (přepis doplňujícího rozhovoru):
Jste v cizině a samozřejmě počítáte s tím, že se jednou vrátíte. Pak vám ale jednou dojde, že k tomu nemusí vůbec dojít. U mě to bylo začátkem 80. let.
Padesátá léta, to byl boj. Bojovali jsme o národní přežití, to bylo jasné. 60. léta, pražské jaro, to byl adrenalin. Ovšem potom 70. léta, to, jak se rychle ohýbaly páteře, jak lidé, se kterými jsem hovořil ještě v roce 1968, najednou mluvili úplně jinak. Celá atmosféra těchto let, kdy lidé přijeli a opakovali něco a ani nepředstírali, že tomu věří, ale už jim to nevadilo. Tehdy mi došlo, že je možné, že národ už v sobě nemá dost, aby mohl fungovat svobodně.
Už jsme několikrát poznamenali, že odcházeli lidé, kteří byli schopní, rozhodní, kteří měli jistou dávku odvahy. To státu nevadil tento odliv mozků?
IB: Jedna z charakteristik praví, že odcházejí právě ti nejlepší z národa, navíc ti, kteří se sami cítí konkurenceschopní. Pro zemi, ze které vyšli, stát, národ je to ztráta, která je obtížně vyčíslitelná. Takže odcházejí elity a současně odchází i skupina lidí, kteří by, kdyby mohli zůstat ve vlasti, odvedli tu nejkvalitnější práci.
KP: Odliv mozků byl dramatický, ale je třeba si to rozdělit na dvě etapy. Uvědomil jsem si to, když jsme s kolegy připravili knížku Čeští vědci v exilu. Ukázalo se, že v roce 1948 a pár let poté odcházeli především studenti, kteří teprve vystudovali většinou ve Spojených státech, kde založili své kariéry a existence a v podstatě se proslavili.
Pak je druhá vlna lidí, vědců, kteří vystudovali v Československu, stali se z nich vynikající vědci a už v průběhu 60. let navazovali určité kontakty se Západem, protože to bylo možné. V roce 1968, kdy se otevřely hranice a oni vyjížděli na dlouhodobé stáže, si uvědomovali, jak vysoce jsou kvalitní. Okamžitě po srpnu 1968 pak měli nabídky „zůstaňte tady“. Většina z nich to udělala a stali se z nich vynikající vědci, z nichž někteří sahali po Nobelově ceně a někteří ji možná ještě dostanou.
Na druhé straně je třeba říct, že byli vědci, kteří měli doma příliš silné kořeny, kteří se báli o své rodiče a příbuzné, a proto se vraceli. Ovšem těch zase tolik nebylo.
Hovoří historik Vilém Prečan (přepis doplňujícího rozhovoru):
Každý emigrant naplňoval své lidské a občanské právo rozhodovat se o tom, kde bude žít. Právo, které mu komunistický režim upíral. To za prvé. Za druhé rozhodoval o tom, jak chce žít, jestli se podrobí pravidlům, manipulaci, kdy někdo rozhoduje o tom, jestli jeho děti budou studovat, jakou bude dělat práci, jestli když je inženýr, bude dělat pomocného dělníka, nebo z třídních a kádrových důvodů nebude moci pracovat ve své profesi a všechno ostatní, co lidé zažívali a co cítili jako nesvobodu a útlak.
Takže každý z těchto emigrantů byl ve své podstatě uprchlík. Tito lidé prchali před světem útlaku, násilí, manipulace, zákazů a příkazů.
Státu to tedy bylo opravdu jedno? Nebo si stát, místní establishment, uvědomoval, že schopnost těchto lidí bude stejně nevyužita?
VK: Postoj státu se historicky vyvíjel od „zadeklování“ hranic, které nastalo v 50. letech, přes obecný vývoj koncem 60. let, kdy se to uvolnilo, až po dobu normalizace, kdy jako by režimu nevadilo, že lidi odcházeli, ale hlavně aby o tom nikdo nevěděl, aby to zůstalo pod pokličkou a nedělalo to ostudu ČSSR. V 80. letech to bylo takto vnímáno.
Do emigrace, kterou osobně nazývám emigrací promyšlenou, v letech 1969, 1970 až do roku 1989 odcházeli lidé, kteří své schopnosti nebyli schopni v této zemi realizovat, a odcházeli někam, kde je realizovat mohli.
KP: Gustáv Husák svého času (tuším v roce 1969) psal Karlu Gottovi do západního Německa: „Karle, vraťte se.“ Prostě popovou hvězdu tady potřeboval, ale tisíce vědců… Nikdo z vědců, se kterými jsem hovořil, nebyl vyzván někým z vládnoucí elity, aby se vrátil.
Hovoří Paula M. Tyroler (přepis úryvku z dokumentu Naši ze Sudbury aneb okénečko, režie Martin Skyba, 2000):
V Praze jsem byla zaměstnána na katedře silikátů na Vysoké škole chemicko-technologické, kde bych také pravděpodobně udělala docenturu. To je de facto to, co jsem tady, teď na konci své kariéry, kdy jsem Associate Profesor na univerzitě v Sudbury na inženýrské fakultě. To je vlastně taková obdoba fakulty báňské a hutní.
Můj profesionální život byl mnohem produktivnější tady v Kanadě. Pracovala jsem řadu let v průmyslu, což bych nepracovala, kdybych zůstala v Praze. V Praze bych byla na škole a moje kariéra by byla velmi jednostranná.
Hovoří ekonom Jan Švejnar (přepis doplňujícího rozhovoru):
Odjel jsem do Ameriky jako sedmnáctiletý, takže jsem musel dokázat, že umím základy jako každý jiný, a zbytek jsem se doučil. Úspěch pak závisí na tom, jestli v konkurenci s místními lidmi uspějete, či ne. Myslím, že emigrant má větší vervu, větší sílu.
První generace přistěhovalců pracuje tvrdě, druhá generace už často ne. První generace vlastně nemá na vybranou. Musí uspět. Cítil jsem, že musím uspět, a kdybych neuspěl, neměl jsem kam jít. Kdežto děti už jsou trochu rozmazlenější. Ty už to vidí jako svou zemi, kde je nějaká záchytná síť, ať už formální typu sociálního zabezpečení nebo kamarádi, ke kterým se člověk může uchýlit.
Hovoří publicista Karel Hvížďala (přepis doplňujícího rozhovoru):
Asi nejsem úplně typický příklad, protože jsme odešli za rodinou. Většina lidí z našich rodin žila venku, takže jsme nezažili nic z pravé emigrace, žádné lágry, vůbec nic. Nastěhovali jsme se k dědovi, který měl velkou vilu, žil tam sám, a začali jsme hned oba pracovat. Vlastně mohu mluvit spíš o pocitech. Najednou přede mnou stály otevřené knihovny a mohl jsem si doplňovat své vzdělání, a to bylo to první, co bylo fascinující, a potom se spojit s lidmi, kteří tam učili na univerzitách, a něco se dozvědět.
Hovoří spisovatel Ivan Binar (přepis doplňujícího rozhovoru):
Byl jsem vyhnán. Byly mně dány tři možnosti. Buď podepíšu spolupráci s estébáky, nebo mě zavřou, což už by bylo podruhé, a tam se mi opravdu nechtělo, nebo že vypadnu, to bylo v roce 1977, tak jsem odešel.
Zajímavý je postoj státu k emigraci. Vlastně pořádají kampaně, akce, aby se některých lidí zbavili, používají k tomu metody včetně pálení rukou Vlasty Třešňáka, a tak lidi vyhánějí, a na druhou stranu některým lidem brání, aby odešli. Byl v tom nějaký klíč?
IB: Obávám se, že v některých případech to skutečně bylo ad hoc. Koncepční promyšlenost, která tady byla a která stojí v pozadí, se rozpadávala. Stát každý náš úspěch venku žárlivě sledoval a žárlivost je špatný rádce, a když je to umocněno politicko-mocenskou žárlivostí, koncepce mizí.
Hovoří historik Vilém Prečan (přepis doplňujícího rozhovoru):
Domácí rezistence, disent, opozice dodávala exilu ducha, smysl existence. Taky mu dodávala legitimitu, která byla nesmírně důležitá a obohacovala lidi, kteří žili v zahraničí.
A politický exil pomáhal zase domácímu disentu. Zprostředkovával totiž informace oběma směry: informace o situaci v zemi pro ostatní svět a informace o svobodném světě, myšlenkovém vývoji, duchovních proudech, politických událostech, kulturním životě, literatuře pro lidi doma. Pomáhal také tvůrčí práci, obstarával stipendia, staral se o to, aby byla na Západě publikována díla domácích tvůrců, filozofů, historiků, spisovatelů. Dále pomáhal tím, že se staral o přísun techniky, zejména potom pro samizdatové dílny, jako byly kopírky, počítače - všechno to, co bylo doma potřeba a co si nemohli obstarat.
Stát nebo vůdci tehdejší společnosti neměli příliš zájem o kvalitu lidí, nadřazovali ideologii vědeckosti, schopnostem. Ovšem pak přišel rok 1989 a exulanti (nebo emigranti) se vracejí. Jak se k nim staví stát, společnost?
VK: Je to otázka obecného konceptu návratu. Návraty nebyly jen po roce 1989. Byly po roce 1945, po roce 1918, kdy se ustavuje Československá republika. Nutno na to pohlížet skrze dobu a dobovou zkušenost. Moje zkušenost praví, že emigranti, chcete-li exulanti, nebyli a nejsou v této zemi těmi nejvítanějšími hosty.
KP: Co se týká vědců, tak většina z nich je nebo byla v takovém věkovém období, že už se vracet nemohli, protože zakořenili jinde, jejich děti tam měly svoje rodiny atd. Řada z nich se však vracela alespoň na chvíli. Dokud mohli, dokud byli zdraví, jezdili sem přednášet, také zvali své české kolegy na stáže do laboratoří apod., a snažili se tak pomáhat. Nepamatuji se na žádného vědce, který by se natrvalo vrátil do Československa. Takový snad neexistuje.
Hovoří filozof Erazim Kohák (přepis doplňujícího rozhovoru):
Hodně se hovoří o negativním vztahu domácích vůči odešlým. Osobně jsem se s tím nijak nesetkal, nebo jsem to možná odmítal vzít na vědomí. Neměl jsem pocit, že jsem se nějak vrátil. Jsem Čech, každý jsme někde bydleli, a teď bydlím tady. Většinou ke mně byli lidé velice vstřícní. Co dělali za mými zády, nevím, a nikdy jsem se nechtěl ptát.
Hovoří publicista Karel Hvížďala (přepis doplňujícího rozhovoru):
Skoro důležitější než emigrace byla reemigrace, návrat, protože když člověk žije třeba v Bonnu jako já, tak si sice doplní vzdělání o Čechách z pramenů, které v Čechách byly nepřístupné, ale začne si dělat iluzi o národu a lidech. Má tady totiž kořeny, má k tomu nějakou vazbu a vlastně teprve až když se vrátí, vidí, že duchovní devastace díky dvěma totalitám, hnědé a rudé, je mnohem hlubší.
Populace je zcela logicky geneticky zasažena, to znamená, že zde není schopnost vzdoru, artikulovat odpor proti starým totalitním praktikám, s kterými dál pracují politici, protože jinou zkušenost nemají. Takže vlastně recyklují (jen v jiných poměrech) staré způsoby. To základní je upozorňovat na to, jak se tady změnilo myšlení lidí, jak nejsme schopni v okamžiku, kdy vidíme nějakou nepravost, ať se týká čehokoli, chovat se jako občané, protestovat proti tomu, jasně se vyslovit.
Vzpomněl jsem si na jeden klasický příklad z emigrace, který je hodně symptomatický, protože se týká i dětí. Jednou naše rodina uspořádala sraz, kdy přijely děti z Ameriky, z Kanady, syn z Německa, ale i Češi odsud do Jugoslávie, kam jsme se sjeli. Tam děti sebraly flašky od Coca-Coly a šly je odevzdat do místní samoobsluhy. Paní u pokladny na ně začala hartusit, že je někde ukradly, ať je tam nechají a koukají padat. Češi s pláčem utekli zpátky za námi, Ondřej jako Němec se začal hádat a Američani zavolali policii. Paní se jim musela omluvit, a potom ji velice slušně zdravili.
Hovoří fotografka Nina Zimmermann (přepis doplňujícího rozhovoru):
Potom vlastně přišly opravdické problémy s tím, kde jsem vlastně doma. Po první návštěvě v Čechách to byla těžká krize: Kam patřím, kde jsem, můžu žít na dvou místech? Budou moje děti mluvit dost dobře česky? Všechna škála problémů, před které je člověk postaven, když se rozhodne zůstat právoplatně na dvou místech doma.
Hovoří Jan Švejnar (přepis doplňujícího rozhovoru):
Emigrant, který se rozhodne vrátit do své rodné země, se vrací především proto, aby se nějak prosadil, ať už po osobní stránce nebo tím, že chce pomoct. Každopádně pak musí nějak vyniknout, protože jestliže nepřinese nic přínosného, není pro něj ve společnosti speciální místo. Čili je to obdobné tomu, když odjížděl. Musí také ukázat, že přináší něco nového, ať už je to v soukromém uplatnění, například jako podnikatel, nebo když chce vytvářet instituce, jako je například CERGE - Národohospodářský ústav Karlovy Univerzity a Akademie věd. Když jsme jej zakládali, snažili jsme se vytvořit něco úplně nového, co by pro Českou republiku bylo přínosné. Úspěch potom závisí na tom, jak si instituce vede.
Hovoří historik Vilém Prečan (přepis doplňujícího rozhovoru):
Paleta motivů jisté nedůvěry, odstupu, distance vůči emigrantům a vůči těm, kteří se třeba z emigrace vrátili nebo v emigraci zůstali, je velice široká. Často jsou to nepřiznané důvody. Může v tom hrát roli závist: vám se to lehko mluví, my jsme se tady museli kurvit, a vy jste si tam žili v blahobytu a teď byste nám chtěli radit. Emigrace se nevracela ani na bílém koni, ani na bílém tanku, to už řekl Milan Šulc ze Svobodné Evropy, že takto se vracet nebudou.
Tady nebyla osvobozenecká legenda, a taky právem. Považuji návrat svobody do této země za akt sebeosvobození, které způsobili občané, třebaže se k tomu neradi hlásí, nebo říkají, že jim svoboda spadla do klína a že to vlastně zařídily mezinárodní události. Všechno mohlo být jinak, kdyby lidé nakonec na náměstích a v ulicích nedali najevo, co chtějí a co nechtějí, a kdyby se tehdy nevytvořilo politické centrum, reprezentace občanské vůle, Občanské fórum.
VK: Samozřejmě jsem zažil návrat, i když nikdy nebyl definitivní. Dodnes je to návrat na půl úvazku - mám takové rčení, že domov je tam, kde platím hypotéku, a tu platím v Londýně. Takže v Praze jsem rád, ale léta 1989 až 1993 samozřejmě byla.
Počítal jsem s tím, že to budou velice napjaté nebo citlivé návraty a setkání s kamarády, přáteli a s širším okruhem lidí. Většinová reakce byla velmi negativistická, protože pokud jste se vrátil jako někdo, kdo něco dokázal, tak jste se vychloubal, a když jste se vrátil jako někdo, kdo jenom dokázal přežít, byl jste neúspěšný. Takže jako emigrant jste nemohl vyhrát. Znovu se potvrdilo, že nikdo není doma prorokem. Ovšem i u nejbližších přátel, kde by člověk čekal, že může odhalit duši, zjistil, že nemůže, protože to udělal jednou a okamžitě se mu to vrátilo.
Zajímavá je věc, která se mi připomněla po mnoha letech při četbě Kunderovy knížky, že vás vlastně nikdo pomalu nepustil ke slovu, abyste vyprávěl, co se vám stalo. To připomíná Odyssea, který když se vrátil do Ithaky, nebyl schopen říct, co se po dvacet let jeho putování stalo, a všichni mu chtěli vyprávět, co se v Ithace změnilo za dobu jeho nepřítomnosti.
Je to také tím, že emigrace nebo exil vás výrazně změní, v exilu dospějete, musíte. Když nedospějete, tak se v utopíte. Možná nám naše „dospělost“ na začátku 90. let umožnila, abychom pokračovali v nějakých vztazích. Kdyby totiž člověk nebyl ve vztazích tím „dospělým“, vztahy, které trvaly mnoho let, jak osobní, tak písemnou formou, by se zpřetrhaly.
Nebyl to jen můj osobní pocit. To, že je na nás, abychom vybudovali nějaké vztahy s lidmi, kteří tady zůstali, jsme si potvrdili s několika mými kolegy, kteří se takto vraceli. Přitom nemluvím o tom, že vám někdo řekne: no, ty sis tamhle užíval a ty máš peníze, zatímco my jsme ti tady vybojovali svobodu. To ani nevnímám, ale vím, že mnoho mých známých a kolegů toto zraňuje. Já jsem naštěstí vůči tomuto imunní.
Hovoří historik Vilém Prečan (přepis doplňujícího rozhovoru):
Exil nebyl lehké živobytí a zkušení emigranti, kteří měli za sebou desetiletí emigrace, říkali, že každý rok prožitý v emigraci se počítá dvakrát.
(redakčně kráceno)