Když 12. dubna 1961 vypustil Sovětský svaz na oběžnou dráhu kosmickou loď s člověkem na palubě, přivítal rozdělený svět tuto událost se smíšenými pocity. Nadšení a hrdost na straně jedné se mísily s obavami a pochybami na straně druhé. Jak to, že prvního člověka vyslala do kosmu země gulagů a krvavých čistek? Znamená to, že budoucnost lidstva opravdu patří totalitnímu komunismu? Všechny tyto otázky ještě zesílily, když Chruščov učinil z Gagarinova epochálního letu jenom přívěsek komunistické propagandy a z mladého pilota novou sovětskou ikonu. Proto další šok svět zažil, když byl Sovětský svaz nucen oznámit, že 27. března 1968 Jurij Gagarin zahynul při cvičném letu. Ani 40 let po pádu komunismu není osudný let prvního kosmonauta v dějinách zbaven závoje pochybností a stal se zdrojem legend a mýtů. Patří mezi ně jak dohady, že za nehodou stál Leonid Brežněv, který žárlil na Gagarinovu popularitu, tak názor, že Gagarina unesli mimozemšťané. Loni pak Kreml zamítl žádost leteckého znalce Igora Kuzněcova, aby byla nehoda znovu vyšetřena.Juriji Gagarinovi bylo 34 let, když se spolu s instruktorem zřítil na cvičném letoun MiG-15, a 28 let, když v kosmické lodi Vostok-1 obletěl za 108 minut jedenkrát zeměkouli. Z neznámého vojenské pilota se tak přes noc stal nejpopulárnější člověk planety, existují proto názory, že za jeho nehodou stojí i neschopnost vyrovnat se s popularitou. Výročí Gagrinovy smrti pak vybízí nejen ptát se na okolnosti této tragedie, ale i na kořeny kosmonautiky jak ve studené válce, tak válce předchozí, druhé světové.František Novotný proto v Historickém magazínu z 29. března přivítal novináře a spisovatele Karla Pacnera (KP) a Antonína Vítka (AV), publicistu a pracovníka Akademie věd České republiky.
Zlatá éra kosmonautiky
Jaká je oficiální verze Gagarinovy nehody? Proč Igor Kuzněcov vloni požádal o znovuotevření vyšetřování?
KP: Oficiální verze byla, že se letadlo zřítilo, ale nebylo řečeno, jaké důvody za tím byly. Důvody byly zřejmě v tom, že na moskevském nebi vládl chaos, a kdyby toto vyšlo najevo, mnozí letečtí generálové by museli opustit své funkce. Navíc by to vrhlo nepříznivé světlo na sovětskou generalitu. Proto se to zatajilo jako řada dalších nepříjemných věcí.
Co říkáte na legendy, které dnes kolem Gagarinovy smrti existují?
KP: Když nevysvětlíte, co se stalo, je pochopitelné, že vznikají legendy.
Jak bylo oficiální vyšetřování nakonec uzavřeno, k čemu se dospělo?
KP: Teprve až koncem 80. let, když nastala Glasnosť za Michaila Gorbačova, začaly vycházet najevo podrobnosti, které ukazovaly na to, že na moskevském nebi vládl chaos a že řízení letů v Čkalovsku, kde bylo letiště, z kterého Gagarin a instruktor Serjogin vzlétli, vůbec nevědělo, co jim létá nad hlavami. Nejpravděpodobnější důvod, proč oba zahynuli, spočíval v tom, že tam letěla nadzvuková stíhačka Suchoj. Gagrinův MiG se dostal do proudu motorů této stíhačky, a ten ho srazil k zemi, což nedokázali vybrat.
Lidé, kteří rozumí letectví, tvrdí, že MiG-15 byl velmi choulostivý na spadnutí do vývrtky. Obzvláště dvoumístný cvičný typ, který měl posunuté těžiště, byl na to ještě daleko choulostivější. A to snad měla být právě příčina jejich havárie?
KP: Navíc měl tento letoun ještě přídavné benzinové nádrže, které také zhoršovaly stabilitu letu.
Jak si pamatujete na den, kdy Gagarin vzlétl do kosmu?
AV: V té době jsem byl ve čtvrtém ročníku na vysoké a dozvěděl jsem se to s dost velkým zpožděním až večer z rozhlasových zpráv. Takže nějaký velký zásah to nebyl. Člověk tehdy spíš čekal, že první do kosmu vyletí Američané – hodně se vědělo o projektu Mercury, ale o přípravě sovětského kosmonauta se nevědělo zhola nic - tomu se žádná velká propagace nedělala. Vědělo se, že se uskutečnila řada pokusů s raketami tohoto typu, a že některé z nich dopadly špatně.
Co se dnes vůbec ví o podmínkách, za kterých Gagarinův let probíhal?
AV: Dnes víme (v době jeho letu to bylo přísně utajováno), že závěr letu končil tak, že se kosmonaut katapultoval ve výšce 7 kilometrů a samostatně přistál na padáku. To bylo dáno tím, že přistávací rychlost poměrně těžké kabiny byla vysoká, takže ruští konstruktéři nechtěli hazardovat s Gagarinovým životem, ani s životy dalších kosmonautů. Kabina pak dopadla jinde.
Zatajovalo se to proto, že podle pravidel FAI (Mezinárodní letecké federace) se rekord nějakého letounu (mezi což se počítaly i kosmické lodě) uznal jen tehdy, když s ním bezpečně přistane i jeho pilot. Když se to pak dodatečně provalilo, nikdo už nechtěl přepisovat historické tabulky kosmických rekordů.
Proč první Gagarinova propagační cesta vedla právě do Československa? Setkal jste se sním jako novinář osobně?
KP: Novotný, tehdejší šéf komunistické strany a prezident, měl dobré styky Chruščovem, takže to bylo takové pomazání. S Gagarinem jsme se setkal asi v roce 1966 v Karlových varech, když tady byl na „dovolené“. Dělal jsem s ním rozhovor, ale měl jsem z něj strašně špatný pocit. Byl to štvanec, neměl žádnou dovolenou: zrovna přiběhl ze setkání s nějakým potentátem, a pak hned běžel za dalším. Na moje otázky odpovídal víceméně mechanicky, jako kdyby je měl dopředu naučené, i když jsem snažil, aby moje otázky byly co nejméně klasické. Bylo to člověk, který byl obětován velikosti Sovětského svazu.
Jaký to byl člověk? Mohl jste to během rozhovoru za naučenými odpověďmi rozpoznat?
KP: Během hodiny našeho rozhovoru jsem nic nepoznal. Ovšem vím od svých přátel, že to byl velice srdečný a ochotný člověk. Moji přátelé z Moskvy, kteří ho dobře znali, o něm hovořili v superlativech.
V souboji o vesmír se Měsíc stal Americkou kořistí a Sovětský svaz se pokoušel získat body vytvořením společné organizace východního bloku, jež měla zkoumat kosmický prostor mezinárodními posádkami. V roce 1970 dostala organizace název Interkosoms. V jejím rámci vzlétl 2. března 1978 do kosmu československý kosmonaut Vladimír Remek. V Leteckém muzeu Kbely je vystaven jeho návratový modul ze sovětské lodi Sojuz-28. Jak modul fungoval a jak se lišil od návratového modulu Gagarinovy lodi?
AV: Remkův modul už nebyl kulatý, jako byly původní Vostoky. Ty byly záměrně konstruovány ve tvaru koule, protože měly stejnou vlastnost jako hračka, panenka z Ruska, která se vždy postaví svislým směrem. Totéž mohl udělat i Vostok. Mělo to ale nevýhodu, protože let byl prakticky neřiditelný -letělo to de facto jako balistická střela, proto se tomu také říká balistický sestup.
Naproti tomu Sojuz má tvar zvonu se sférickým, půlkulatým, dnem a posunuté těžiště. Díky tomu nalétá do atmosféry šikmo a trošičku plachtí. Toto plachtění se dá využít k tomu, aby se jeho sestupová dráha prodloužila a klesal pomaleji, nebo naopak aby se otočil o 180° a sestupoval strměji. Tím se dá řídit rychlost sestupu a velikost přetížení, kterému jsou posádky vystaveny. V podstatě stejný systém používalo i americké Apollo.
V roce 1961 dal Gagarinovým letem Sovětský svaz šach Spojeným státům. Čemu přičítáte tento úspěch, jehož základy se kladly právě v době, kdy ještě v Sovětském svazu probíhaly stalinské čistky a panovala Berijova hrůzovláda?
KP: To vyplývalo z toho, že Stalin potřeboval mezikontinentální raketu, která by dopravila atomovou bombu na druhý konec světa, tedy na Spojené státy, protože neměli letadla, která by to dokázala. Přičemž v době, kdy se začaly tyto rakety koncipovat, se nesmělo o žádném jejich využití v kosmonautice uvažovat. To by byla takřka vlastizrada.
Nepochybně největší zásluhy o počátky sovětské kosmonautiky má hlavní konstruktér Sergej Koroljov, který byl dlouho utajován. Do jaké míry vycházel ve svých konstrukcích z německé raketové techniky?
AV: Z německé raketové techniky vycházely všechny státy, které se o raketovou techniku po druhé světové válce zajímaly. Bylo to dáno tím, že to, co za druhé světové války Němci vymysleli, byla v raketové technice absolutní špička. První vojensky použitelná ruská balistická střela krátkého doletu byla kopie německé V2 (A4). I další ruské rakety (R2 a později R5) byly odvozeny od německé balistické rakety a využívaly i stejné pohonné látky. Až později postavili Koroljov spolu s Gluškem rakety, které už nevycházely z německého principu. Navíc tam byl i problém v tom, že Němci používali jako palivo ethylalkohol (líh), místo něj museli Rusové použít metylalkohol, aby jim ho vojáci nepili.
Slyšel jsem myšlenku, že genialita Wernhera von Brauna spočívá v tom, že dokázal raketu stabilizovat při nízké rychlosti těsně po zážehu motoru tím, že do výtokových plynů vložil grafitové kormidlo?
AV: Je to tak. Řízení bylo skutečně děláno tímto způsobem. Bylo to ale neekonomické, protože grafitová křidélka vsunutá do proudu vytryskávajících plynů snižují efektivnost raketového motoru. Dnes se to dělá úplně jinak – buď vychylováním celého motoru nebo pomocí malých řídících motorků, které se vychylují samy.
Je faktem, že teprve potom, co byl Wernher von Braun jmenován ředitelem Marshallova střediska NASA, postavila se americká kosmonautika na nohy. Von Braun byl nejen konstruktér Saturnu-5, který vynesl lidi na Měsíc, ale byl také konstruktérem nacistické balistické střely V2 a dokonce víme, že byl členem SS. Nepřekročil v jeho osobě střet mezi technickou genialitou a morálkou únosnou míru?
KP: To jistě. Není také bez zajímavosti , že ho američtí novináři často nazývali německo-americký konstruktér. Takže jeho nečistou minulost mu stále připomínali.
Dobře si pamatuji noc z neděle na pondělí 21. července 1969, kdy Apollo 11 přistálo na Měsíci. Až zpětně jsem si uvědomil, že jste byl již tenkrát jedním z komentátorů televizního přenosu? Za jakých podmínek tento přenos probíhal a jak to na vás působilo?
AV: Hlavně to trvalo strašně dlouho. Původní plán byl takový, že vystoupí až druhý den po spánku na měsíčním povrchu. Pak se rozhodlo, že jsou tak rozrušeni, že vystoupí hned, ale to pak nešlo všechno stíhat. My jsme proto byli neustále připraveni, zpocení v záři reflektorů, takže jsme se z toho nemohli ani nijak zvlášť radovat. Byla to sice překvapivá událost v lidské historii, ale my jsme z toho nic neměli.
Tento přenos pocházel ze strany ideového protivníka, přesto jej tehdejší Československá televize zorganizovala. Bylo to ještě doznívání roku 1968?
AV: Rozhodně ano. Tvrdá normalizace nastoupila až o rok později, což byl i náš konec v televizi, protože jsme byli obviněni, že nekriticky obdivujeme imperialistické technické vymoženosti.
Jak byste zhodnotil vývoj kosmonautiky za posledních 50 let? Jaký vliv na to měla studená válka?
KP: Studená válka byla urychlovačem veškerého technického pokroku včetně raketové techniky. Kdyby nebylo studené války, rakety, elektronika a řada dalších vymožeností, které dnes považujeme za věci denní spotřeby by měly zpoždění dvacet, třicet, čtyřicet let - to ale přesně nikdo neví.
Které z objevů kosmonautiky používáme doma?
AV: Třeba suché zipy. Ty byly vyvinuty proto, aby kosmonautům uvnitř kosmické lodi ve stavu bez tíže volně nepoletovaly předměty. Jde také o různé fólie, třeba mylarové apod., a jejich kombinace s pokovením, což se používá pro tepelnou izolaci nebo pasivní tepelnou kontrolu obyčejných malých družic. Další věc je teflon, který dnes zavrhujeme, protože je v kuchyňském prostředí nezdravý, a který se po desetiletí běžně používal. Nesporný přínos je v miniaturizaci elektroniky, která byla tažena potřebami vojenské raketové techniky – nejdříve se využívala v kosmonautice, ale nakonec pronikla i do běžného života. Vývoj osobních počítačů je také vlastně klon kosmonautiky.
To jsme nezmínili navigační systém GPS, který by bez orbitálních družic nemohl existovat, a spojovací družice, které posunuly komunikaci na zeměkouli do naprosto nebývalých rozměrů?
AV: Když mluvíme o komunikačních družících, musíme si uvědomit, že i za tím stálo vojenské heslo: Bez spojení není velení. Takže to všechno bylo taženo studenou válkou. Podíváme-li se na historii 20. století, vidíme, že každý konflikt znamenal obrovský pokrok vědy a techniky.
Prý společně chystáte knihu o historii kosmonautiky?
KP: Kniha vznikla z toho, že jsme spolu od konce srpna loňského roku do letošního února psali pro internetový deník iDnes-technet seriál o vývoji kosmonautiky. Tento seriál měl velký ohlas a našel se vydavatel, který jej chce vydat knižně. Předpokládáme tedy, že kniha vyjde v polovině října a bude se jmenovat nejspíše Půl století kosmonautiky.
Potom, co skončila studená válka, dostala se kosmonautika do ústraní. Oživí ji vstup soukromého kapitálu?
AV: Do jisté míry už to pozorujeme. Třeba provoz nákladních raket pro vypouštění aplikovaných družic jak meteorologických, tak spojových, či jiných přebírají soukromé firmy, které z toho mají profit. Mohou totiž stále čerpat z vývoje, který byl udělán pro vojáky, a je to tak pro ně nízká investice. To však vydrží jen omezenou dobu. Jak to bude dál, dnes můžeme těžko zhodnotit, ale doufejme, že se projeví nové cíle, které si kladou státy rozvíjející kosmickou aktivitu ( nově Indie, Japonsko, Čína), v jejichž soutěžení je hybný moment budoucnosti kosmonautiky.
Svým činem se Jurij Gagarin navždy zapsal do historie kosmonautiky a tragickou smrtí mezi novověké hrdiny. Nelze mu klást za vinu, jakou uniformu nosil, když první američtí astronauti byli také vojáci, a ve jménu jakých myšlenek byl jeho čin zneužit. Nicméně bychom neměli zapomínat, že kosmonautika má kořeny ve dvou nejstrašnějších režimech 20. století, a nepřestávat se ptát, proč tomu tak bylo.
(redakčně kráceno)