Dnes, kdy se to v médiích jen hemží takzvanými superhvězdami, si nesnadno připomínáme dobu 60. let, kdy několik málo britských hudebních skupin navždy změnilo tvář populární hudby. Aktivní jsou z nich jen The Rolling Stones. Nejstrmější kariéru a největší dlouhodobý vliv na hudbu, ale i na myšlení mladých lidí a životní styl na celém světě měli The Beatles. Čtveřice ze západoanglického přístavu Liverpool vybuchla na hudebním nebi jako nova na přelomu let 1962 a 63 a hrála prim po celý zbytek desetiletí. Koncem března 1963 vydali Beatles svoji první dlouhohrající desku Please Please Me, jejíž titulní song byl jejich prvním hitem, elpíčko se v čele hitparád udrželo třicet týdnů."Všichni chceme změnit svět," zpívali Beatles o pět let později v jiném památném roce 1968 v písni Revolution. Ovšem jejich revoluce začala právě na jaře v roce 1963, když se odevšad linuly tóny takových skladeb jako A Taste of Honey, I Saw Her Standing There, Twist and Shout nebo P.S. I Love You. Více než polovinu písní na Please Please Me napsali John Lennon a Paul McCartney, jejichž dlouholetá kreativita zajistila skupině výjimečné postavení v dějinách populární hudby.Jaké byly zdroje jejich slovesné a melodické vynalézavosti? Čím Beatles předčili své současníky? Proč měly jejich výrazové prostředky, ale třeba i účesy, takový vliv na několik generací? Na další a podobné otázky se ptal Petr Brod v Historickém magazínu z 5. dubna dramaturga festivalu Pražské jaro Antonína Matznera (AM), autora knihy o Beatles, a hudebního publicisty Petra Dorůžky (PD).
Fenomén jménem Beatles
V Liverpoolu se řeka Mersey vlévá do Irského moře. Mělo toto místo nějaké předpoklady stát se kolébkou takových skupin, jako byli Beatles, a takového druhu populární hudby, kterému se někdy říká Mersey Sound nebo Mersey Beat?
AM: Liverpool jistě měl své vlastní hudební tradice, byť ne tak velké jako nedaleký Manchester. To asi nebylo tak podstatné jako charakter Liverpoolu coby otevřeného přístavního města. Přes Liverpool proudily do Velké Británie suroviny z jejích kolonií, a naopak odtud vyplovaly obchodní lodě se zbožím z Británie. To vše se promítlo i do pestřejšího národnostního složení obyvatel města ve srovnáním s městy ve vnitrozemí. Zajisté tam také kroužil volnomyšlenkářský duch, který byl důležitý i pro Beatles, když přijímali a nasávali podněty zvenčí, hlavně pak z americké hudby. Pro ně byla koneckonců také důležitá tradice anglikánského duchovního zpěvu, kterou si nesli sami v srdci. My to tak nerozeznáváme, avšak již na jejich prvním singlu Love Me Do slyšíme velmi zvláštně koncipované dvojhlasy čerpající z vokálního orgána, jak je používáno v anglikánském duchovním zpěvu, který znali z nedělní školy.
Jaké jiné hudební vlivy měly pro ně význam?
PD: Zůstal bych u teorie přístavu, protože je platná v daleko širším kontextu. Když se totiž podíváme na klíčové styly 20. století, tak jazz vznikal v New Orleans, tango v Buenos Aires a Beatles nejen v Liverpoolu, ale i v Hamburku, kde strávili část svého života. Takže podstatné bylo to, co nasávali mimo svoji domovskou oblast, a to byla černošská hudba ze Spojených státu.
Hudba Beatles je tak typický produkt „tavícího kotlíku“. Typické je možná rovněž i to, že hroty černošské hudby obrousili (podobně jako předtím Elvis Presley) do masově přijatelné podoby, ale ne zas příliš – to, co dělali ve své době, bylo velmi provokativní.
V Británii jsou dodnes víc než v jiných západoevropských zemích jasné třídní rozdíly - třeba ve způsobu, jakým lidé mluví. Před padesáti lety to bylo ještě výraznější. Beatles přitom víceméně pocházeli, jak bychom řekli u nás, z dělnické třídy. Mělo to na jejich chování i hudbu nějaký vliv?
AM: Určitě ano. Byli produktem sociálního prostředí se vším všudy. To se projevovalo i v jejich žargonu, kterým se mezi sebou bavili a který se pak zprostředkovaně dostával i do jejich písní. Zejména v počátečním období jejich tvorby je spousta oslovení a sloganů, které mládež z podobného prostředí používala.
Jak to bylo s Hamburkem? Proč Beatles původně hledali štěstí v cizině a konkrétně v Hamburku?
PD: Nevím, jestli to bylo hledání štěstí a jestli se jim ho tam podařilo najít. Beatles se podařilo najít místo, kde za jistý plat museli velmi tvrdě pracovat. Tam se dokázali vyhrát a prošli tam také velmi náročným obdobím. Po návratu do Británie došlo k tomu, že se někdo na jejich nahrávky z Hamburku ptal v jednom londýnském obchodě. Tento obchod patřil jejich budoucímu manažerovi Brianu Epsteinovi.
Je to tedy Brian Epstein, kdo je objevil pro britskou scénu?
AM: Jeho zásluhy jsou nezpochybnitelné, ale samozřejmě nebyl sám. Beatles měli ohromné štěstí, že se na samém startu své profesionální kariéry setkali s Georgem Martinem. Ten jako producent jejich desek a hudební režisér byl při veškerých písničkách, které nahráli. Sám Martin byl školený hudebník s praxí, a právě díky němu se Beatles seznamovali i s ostatní hudbou.
Nedávno zesnul Karlheinz Stockhausen, jeden z apoštolů nové hudby 20. století, jehož vliv na Beatles je v této souvislosti také často připomínán. V tom měl prsty právě George Martin, který je seznamoval i s jinou hudbou, než kterou dělali oni.
Čím se Beatles lišili od ostatních, také velmi kreativních britských skupin?
PD: Byli to nadaní písničkáři, textaři, skladatelé. To byl jejich největší náskok. Další skupiny byly velmi zajímavé, protože řada z nich šla ještě dál nebo vytvářela hudbu, která měla v sobě jisté vlivy, pestrost. To u Beatles nenajdeme, ovšem díky svému autorskému talentu vytvořili dílo, které je dodnes aktuální.
Dalo by se tedy říci, že kladli vysoké nároky na svoje posluchače. V kontrastu s tím je davové šílenství, které se okamžitě kolem nich vyvinulo. Jak to lze spojit?
AM: To je velmi zajímavé. Až díky své knize jsem si uvědomil, jak je síla živočišné energie v jejich hudbě sama o sobě bez humbuku, který jejich nástup na scénu provázel. Najednou mně totiž psaly a zvaly na besedy děti, které tehdy nebyly ještě na světě, a přesto je tato hudba oslovovala. Takže v hudbě musí být obsažen náboj, aby to mělo velký dopad.
Jaký byl intelektuální náboj jejich hudby, ale i slovesných výtvorů? Bylo v jejich tvorbě do roku 1967, kdy nahráli převratného „Seržanta Pepře“, něco tak subverzivního, že je to přímo předurčovalo k jejich úloze mluvčího mladé nespokojené generace na celém světě?
PD: Subverzivitu bychom našli spíše u Rolling Stones, Franka Zappy nebo Velevet Underground. U Beatles určitě byly vztahy k rekreačním drogám, výletům do fantazie, byla tam píseň Lucy in the Sky with Diamonds, která byla zakázaná. To se stalo v Austrálii, protože pořádně nevěděli, o čem tato píseň je, tak ji pro jistotu zakázali. John Lennon na to řekl, že asi měli důvod, ale že už před tím Beatles natočili písničky, kde byly reference ke kouření marihuany. To ale nikdo nepoznal.
AM: Celé to začalo ještě o kousíček dříve před legendárním albem Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band. Počínaje alby Rubber Soul, které vyšlo v před vánocemi 1965, a následným Revolver už nastává něco, v čem je obsažená dobová psychedelie. Třeba skladba Tomorrow Never Knows z alba Revolver má konexe s LSD a podobnými proudy. Zajímavé je, že jejich prvotním skalním fanouškům chvíli trvalo, než je začali tímto směrem následovat. A naopak nás, kteří jsme k populární hudbě přicházeli odjinud (z jazzu, vážné hudby), teprve až tyto dvě alba oslovila, takže jsme to začali sledovat. Obdobně tehdy zaregistroval Beatles jako něco objevného, nového a perspektivního Leonard Bernstein.
Někdy po polovině 60. let dochází u Beatles k zlomu v jejich invenci, hudebním jazyce. Vidíte potom v jejich kariéře nějaké další významné předěly?
AM: Poslední období existence kapely bylo poznamenáno jednak jistou vnitřní únavou materiálu – řadu let byli spolu každý den, absolvovali stovky vystoupení a namáhavých studiových frekvencí. Další věc potom byla, že docházelo k různým negativním i pozitivním impulzům zvenčí (třeba o Lennonovu známost s Yoko Ono). To všechno poznamenalo poslední léta, na kterých už náboj pokrokovosti není tak silný, jako byl v roce 1967. Svou roli v tom jistě sehrála i smrt Briana Epsteina a řady dalších lidí z jejich okolí.
Jaký přímý vliv měli Beatles na jiné skupiny nebo zpěváky?
PD: Lze to vysledovat například z toho, že když Beatles použil sitár, můžeme vysledovat orientální motivy u Rollnig Stones třeba ve skladbě Paint it, Black. Ovšem příliš se neví o tom, že tam byl i vliv opačný. Beatles použili sitár, protože George Harrison se během amerického turné seznámil s kapelou The Byrds, kteří jej přivedli na indickou inspiraci. Oni sami ji přitom měli od jazzového saxofonisty Johna Coltranea. Takže vliv byl vzájemný.
Byli Beatles jedinečným hudebním fenoménem?
AM: Jsem přesvědčen, že ano. Beatles zásadním způsobem změnili tvář populární hudby a showbyznysu jako celku. Bylo to dáno také tím, že předchozí velká hudební revoluce swingu už byla tehdy velmi vyčerpaná - kulminovala na přelomu 30. a 40. let. Doba tak byla doslova těhotná na příchod něčeho nového. Je úžasné, že se toho ujali čtyři střapatí kluci kdesi z Liverpoolu, tedy mimo oblast Spojených států.
Proč došlo k rozpadu Beatles?
PD: Hlavní příčina byla, že partnerství mezi Lennonem a McCartneym bylo nahrazeno partnerstvím Lennona a Yoko Ono, japonskou výtvarnicí, čímž přestaly fungovat vazby ve skupině. Navíc vlastně nebylo tolik co říct. To nejlepší řekli na „Seržantu Pepřovi“ a bílém dvojalbu, a tím byl splněn jejich historický úkol jako kapely.
Jak v porovnání s tím hodnotíte jejich individuální kariéry po rozpadu skupiny?
AM: O souvislé individuální kariéře se asi dá mluvit jen u Paula McCartneyho. U Johna Lennona to bylo jen v jakýchsi nárazových vlnách, přerušovaných roky, kdy vůbec nenahrával, ani nevystupoval. Ringo Starr se věnoval řadě jiných aktivit a George Harrison měl ambice v oblasti filmu a podobně. Paul McCartney rozhodně zůstal výraznou osobností až do dnešní doby, o čemž jsme se mohli konečně nedávno přesvědčit na vlastní oči a uši při jeho pražském vystoupení.
PD: Souvisí to i s tím, že se změnila doba. Pro 60. léta bylo typické překračování hranic a vytváření nových postupů. V 70. letech potom už šlo jen o zdokonalování – byla to éra Led Zeppelin. Ti přinesli světu to, že hudební model, kterého se chytili, dovedli do dokonalosti.
Beatles byli vyznamenáni v roce 1965 Řádem britského impéria. Lze v této souvislosti mluvit o tom, že měli Beatles nějaký vliv na společenský vývoj v Británii, nebo se to s jejich vlivem v tomto ohledu přehání?
AM: Z mého pohledu to lze těžko odhadnout, neboť nejsem znalec britského společenského života. Ovšem zásluhou Beatles se přirozeně změnilo skutečně mnoho. Tehdy se také dostala k moci labouristická vláda ministerského předsedy Wilsona. Mnohé se tehdy skutečně změnilo v důsledku jejich působení a prosáklo to napříč celou společností bez ohledu na generační složení, zatímco jejich nástup byl spojen s mladými lidmi a adolescenty.
PD: Celé to bylo v souladu s tendencemi ve společnosti, protože šlo o poválečné ročníky bohaté na mladou generaci, která se potřebovala identifikovat s nějakou hudbou. A to přinášeli nejen Beatles, ale i další skupiny. Takže to bylo oboustranné – jak poptávka po nových impulsech, tak nabídka těch, kteří je vytvářeli.
Někteří z Beatles, zvláště John Lennon, se pokoušeli používat hudbu také jako určitý vehikl, který používali pro svá politická poselství. Lennon se vyznačoval svým pacifismem, který pro mnohé v době války ve Vietnamu a sovětské invaze do Československa vyzníval poněkud divně. Jak jste vnímali Lennonovy politické postoje?
PD: Lennon si dobře uvědomoval, že je jen snílek, jak zpíval v písni Imagine. I přes výhrady, jestli je to naivní nebo není, bylo zcela namístě to říct. Koneckonců i Lennonova zeď na pražské Kampě je důkazem toho, že to žije dodnes.
Za hluboké totality jste napsal knihu Beatles, výpověď o jedené generaci. Jak to bylo s přesahem hudby, ale i politických názorů Beatles do Československa a sovětské bloku? Měli mladí lidé přístup k jejich hudbě? Měl jste přístup k pramenům o jejich životě?
AM: 60. léta byla jedna z nejzajímavějších dekád minulého století, což se projevilo částečným liberalismem i u nás. Velmi záhy potom, co se Beatles objevili, mohla vyjít kniha Jiřího Černého Poplach jménem Beatles. Tehdy to už bylo úplně jinak, než jak byl přijímán Elvis Presley a nástup rokenrolu v na konci 50. let.
V Supraphonu potom také začaly vycházet různé licenční desky. Nejdříve to byla původní kompilace od EMI Oldies (but goldies), ale časem nám EMI dovolila vytvářet vlastní kompilace, potažmo vyšlo také například Abbey Road ve své původní podobě.
Klacky mi tak nikdo pod nohy neházel. Bylo sice samozřejmě ztíženo tím, že v předinternetové době bylo dostupných informací pramálo. Není také bez zajímavosti, že lektorský posudek na tuto knihu museli psát různí lidé, ale především straníci. Zásadní posudek pak byl vypracovan na nechvalně známé vokovické Sorbonně – Vysoké škole politické.
Jsou Beatles uzavřená kapitola dějin hudby a životního stylu, nebo cítíme jejich vliv i dnes?
PD: Jejich dílo uzavřené je, ale jejich písničky mnohdy najdete v nových, někdy velmi překvapivých verzích, jako jsou třeba alba jazzového pianisty Brada Mehldaua který pokud si nějakou skladbu vybere, něco to znamená.
Beatles měli v mnoha ohledech štěstí. Hlavně pak v tom, že dva jejich členové (GeorgeHarrison a Ringo Starr prominou) se stali nejúspěšnějšími autory v dějinách. Z toho, co vyšlo z dílny Johna Lennona a Paula McCartneyho by se dobře uživilo dalších dvacet skupin. O tom ostatně svědčí stovky coververzí jejich písní. Šťastnou ruku měli Beatles i při volbě režiséra svých filmů Perný den a Help! Richarda Lestera. Takže se na tyto snímky můžeme dnes dívat jistě s větším potěšením než na filmy s dalším velikánem populární hudby Binkem Crosbym. Doufejme, že si k hudbě Beatles najdou cestu i naše děti, pro které je jaro roku 1963, kdy nám v uších znělo: „Listen, do you want to know secret?“, dávnou minulostí.
(redakčně kráceno)