Tématem Historického magazínu byl ozbrojený konflikt Československých legií s ruskými bolševiky, od kterého v těchto dnech uplynulo 90. let. Nejen o čeljabinském incidentu ze 14. května 1918, ale i o tom, co po něm bezprostředně následovalo, o krvavých bojích Československých legií u Lipjag, Penzi, Irkutsku, Kazaně i na dalších místech hovořil moderátor pořadu Eduard Stehlík se svými hosty. Tentokrát jimi byli historik, překladatel a publicista Vladimír Bystrov (VB) a historik Tomáš Jakl (TJ) z Vojenského historického ústavu.
Českoslovenští legionáři versus bolševici
Jaká byla situace Československých legií na jaře roku 1918?
TJ: Situace Československých legií se začala zlepšovat o rok před tím po úspěchu československé brigády u Zborova. V průběhu podzimu 1917 se pak československá brigáda rozdělila na dvě divize a na československý armádní sbor. Naproti tomu se ruská armáda (po únorové revoluci zpolitizovaná a rozvracená komunistickou propagandou) stávala stále méně bojeschopnou. Když se potom po říjnovém převratu dostali bolševici k moci, na oplátku za především finanční pomoc německého císaře při převzetí vlády okamžitě uzavřeli příměří s Centrálními mocnostmi. Takže vzestup československého sboru probíhal de facto na pozadí pádu Ruska jako velmoci.
Co znamenalo uzavření separátního míru pro Čechoslováky? Najednou se ocitli v zemi, která s Rakousko-Uherskem neválčila. Co s nimi?
TJ: Znamenalo to pro ně ohrožení. Československý sbor se totiž nacházel na Ukrajině, kde byl ubytován a doplňován v oblasti, kde žila česká menšina. V té době však Ukrajina vyhlásila samostatnost, protože odmítala být podřízena bolševické Moskvě. Centrální mocnosti pak samozřejmě tyto odstředivé ukrajinské tendence podpořily, čímž se vlastně Ukrajina stala jejich spojencem.
Československé legie musely Ukrajinu opustit. Ustupovaly na východ, protože východní fronta přestala existovat – ruská armáda se rozprchla. Němcům a rakousko-uherské armádě se tak podařilo prakticky bez odporu obsadit obrovská území od Baltského moře až po Kavkaz včetně celé Ukrajiny. Čechoslováci si vybojovali před těmito postupujícími jednotkami ústup do Ruska. To ale již také bylo smluvně vázáno s Centrálními mocnostmi. A přestože Lenin lavíroval a snažil se vyhnout konfliktu mezi Dohodou a Centrálními mocnostmi na území bolševického Ruska, byl neustále pod tlakem německé diplomacie.
Historický magazín (zdroj: ČT24)
Československé legie si vybojovaly ústup u Bachmače, kdy ještě s Rudými spolupracují. Postupně však dochází ke konfliktu. Kde se rodí tento konflikt? Dalo se mu předejít?
VB: Ruská armáda byla skutečně značně demoralizovaná a opravdu v rozkladu. Už v roce 1917 v době Zborova byly československé jednotky nejživotaschopnější a nejorganizovanější silou ruské armády.
Československý sbor vznikl měsíc před tím, než Rusko jednalo o míru, který měl ukončit válku, ale který zároveň deklaroval reorganizaci a demobilizaci ruské armády jako staré armády. To znamená, že bolševici demontovali armádu, která již byla sama o sobě v silném rozkladu.
Čechoslováci byli od samého začátku v tomto sporu velice v nevýhodě. V okamžiku, kdy došlo k prvním třenicím a tlakům, obrátil se T. G. Masaryk jako předseda Československé národní rady na bolševické vedení, aby umožnilo odchod československého vojska z Ruska. Masaryk pak deklaroval vynětí z ruského vedení s tím, že československá vojska se nikdy nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí Ruska.
Z toho vyplývá (i když je to trochu spekulace), že Československým legiím byla ruská armáda dobrá, když jim pomáhala. V okamžiku, kdy jim překážela, šly prostě proti ní. To je jasná, utilitární, jednoduchá rovnice. Tam nehrají roli žádné emoce. Tady byla síla, kterou bylo třeba demontovat, zbavit se jí, nebo naopak získat na svou stranu.
K čemu došlo 14. května 1918 v Čeljabinsku?
TJ: Němci tlačili na Rusko zejména kvůli dodávkám surovin a potravin, ale pro Centrální mocnosti bylo zdaleka nejdůležitější, aby Rusko vrátilo území, odkud pocházeli jejich zajatci. Ti byli na Sibiři v Kazachstánu v zajateckých táborech. Němci totiž se zajatci počítali pro rozhodující ofenzivu, která měla válku rozhodnout v jejich prospěch. Českoslovenští komunisté se v té době snažili získat československý sbor do Rudé armády a agitují pro to v řadách československého vojska.
V tomto mezidobí na cestě do Francie přes Vladivostok byl československý sbor roztažen prakticky po celé délce od Volhy k Vladivostoku. V posledních dubnových a prvních květnových dnech se však přesun zastavil. Vojáci zůstali ve svých vlacích nečinně sedět, zatímco před nimi jezdily vlaky plné demobilizovaných vojáků, což byly samozřejmě posily pro nepřítele. Pochopitelně po celou dobu docházelo k velmi ostrým výměnám názorů mezi jednotlivými stranami.
14. května v Čeljabinsku pak došlo k tomu, že rakousko-uherští vojáci (tehdy to byli Maďaři) vyhodili z vlaku kus litiny, který těžce zranil československého vojáka. To si českoslovenští vojáci nemohli nechat líbit, a to i proto, že původně byl zraněný voják považován za mrtvého. Českoslovenští vojáci tak nadběhli transportu, zastavili ho, našli viníka a ubili ho. Čeljabinský Sovět potom požádal, aby podali vysvětlení. Odebrali se beze zbraní do budovy Sovětu, a tam byli zatčeni. A protože Čechoslováci měli opakovanou zkušenost, že jedinému, čemu bolševici rozumí, je síla, obsadili Čeljabinsk a vězně osvobodili.
Šlo z hlediska Sovětu o záměr nebo o osudný omyl?
VB: To je lhostejné. Šlo o rozbušku, kterou mohlo být cokoliv. Je třeba dodat, že Československé legie zprvu plnily požadavek sovětské vlády a odevzdávaly zbraně. Měly pouze jakési zvláštní povolení nechat si sto pušek a jeden kulomet na tisíc mužů. Zároveň se objevovaly zprávy, že místo na východ budou vlaky směrovány na sever do Archangelsku. Tam už ale byla poblíž vojska Centrálních mocností a dalo se lehce předpokládat, že by Čechoslováci padli do německého zajetí. Jak by to pak s nimi dopadlo nebylo těžké uhádnout.
Československá vojska byla silně frustrovaná, ale držela je pohromadě základní síla pospolitosti vrátit se domů z této velké, nepřehledné, čím dál tím zmatenější země. Uvědomovali si, že jejich zázemí jsou ozbrojené vlaky a jedinou nadějí společný, organizovaný odchod.
Není náhodou, že když se vydal 6. pluk osvobodit své zadržené druhy v Čeljabinsku, neměl zbraně. Přesto díky dokonalé organizaci bojové taktiky a vojenskému nasazení odzbrojili celou čeljabinskou posádku. To je přesně to, co je odlišovalo od ruské armády, ale i od Rudých gard.
Takže jestli se dalo nebo nedalo předejít konfliktu, je celkem jedno. Konflikt by nastal tak jako tak. Situace byla neudržitelná. Legie proto musely v určitém okamžiku zareagovat tak, jak nakonec zareagovaly.
25. května zjišťují legie, že k Sovětům dorazil telegram Lva Trockého, který víceméně přikazuje Sovětům, aby zastavili všechny transporty a jestliže bude nějaký Čechoslovák přistižen na magistrále se zbraní v ruce, má být zastřelen. V zápětí dochází k útokům na ešelony (vojenské vlaky). Ty probíhají den po dni vždy podle stejného scénáře mnohdy velmi daleko do sebe. Bylo to připravené? Šlo o reakci na Trockého telegram?
TJ: Současně v té době probíhá v Čeljabinsku sjezd delegátů československého vojska. Na tom je dobře vidět rozdíl mezi československou a sovětskou armádou. Vojenská zastupitelstva totiž zavedla jako nástroje přímé demokracie po únorové revoluci ruská prozatímní vláda. Bolševici je pak velmi záhy použili k rozkladu ruské armády, kdy vojáci začali hlasovat o rozkazech velitelů a debatovali o věcech, které před tím byly součástí velitelské pravomoci. Zatímco zastupitelstva vytvořená při československém armádním sboru naopak posloužila jako nástroj sebezáchovy československých vojáků.
Po incidentu v Čeljabinsku, který se ještě podařilo urovnat, se tedy schází českoslovenští delegáti. Rozhoduje se o tom, že se československé vojsko jako celek přesune do Vladivostoku vlastním pořádkem. Do té doby se totiž politici z Odbočky Československé národní rady snažili za každou cenu vyhnout konfliktu s Leninovou vládou. Politika ústupků (odzbrojování, rozdělení jednotek na jednotlivé transporty) vedla k tomu, co vojáci oprávněně považovali za cestu do záhuby. Proto se samozřejmě připravovali na eventualitu, že budou muset převzít přepravu do vlastních rukou.
Jak probíhaly první boje? Jedno z prvních velkých vítězství je bitva u Lipjag ze 4. června 1918, kde Čechoslováci dosáhli s menšími silami vynikajících výsledků.
TJ: Bolševici a Rudá armáda se paralelně připravovali na odzbrojení československého sboru, protože jim bylo jasné, že ke konfliktu dojde. Obě strany se nesnažily konfliktu předejít, ale naopak se na něj připravovaly. Když pak nastal, propukl v plné síle.
Konflikt na konci května začal pokusem Sovětů o odzbrojení jednotlivých československých ešelonů, a to především těch, které byly beze zbraní. Velkou organizací a bojovou zkušeností československých vojáků se podařilo tyto útoky odrazit a přežít první nápor.
VB: Odbočka Československé národní rady v Moskvě byla pod strašným politickým tlakem. Došlo dokonce k zatčení jejích představitelů, kteří byli zadržováni jako rukojmí. Ti potom vydali poněkud poraženecké doporučení, aby se vojska podřídila. Později to ještě eskalovalo Trockého rozkazem. Na to naše vojska samozřejmě nemohla přistoupit.
V rozhodnutí čeljabinského sjezdu jde nejen o přesunutí vlastním pořádkem, ale i o vyjmutí velení z podřízenosti Československé národní rady. Místo toho byl vytvořen zvláštní výbor, kde byli později slavní a tehdy už populární legionářští velitelé pluků: Čeček, Gajda, Vojcechovský.
Na to následuje přesun. To byla mobilní válka, která neměla obdoby. Československá organizace dokázala vytvořit obrovskou sílu, celý postup byl takticky dokonalý. Bylo tam nespočetně logistický úkolů, které řešili pro ruskou armádu nepoznaným způsobem. Někdy se přidávaly i ruské jednotky, které se nepřipojily k Rudým gardám. Ty ale spíš potom vadily, protože je muselo československé vojsko živit.
Je tam ještě jeden moment, který hraje roli v jiných okolnostech za občanské války v Rusku. Bolševici zcela podcenili chování dobrovolnického vojska. To má totiž určitý étos: ví, za co bojuje. A to byl i základní leitmotiv, který vedl československé muže od května 1918 až po dobu návratu na jaře v roce 1920.
Pokud jde o protivníky, o Rudé gardy v různých formách, nezřídka to nebyli Rusové. Šlo o Němce, Maďary, tedy bývalé válečné zajatce, kteří se přidali k Rudým. Proti Čechoslovákům tam tak bojovali jejich nepřátelé, na které by možná jinak narazili na frontách někde úplně jinde?
VB: Slabinou ruské armády bylo (i jejího ruského protivníka, ruských sil odporu proti bolševismu), že v ní bylo málo dobrovolníků. Většina vojáků byli mobilizovaní lidé, zajatci. Nepřišli do armády dobrovolně a jejich cíl byl hlavně přežít daný okamžik. Čechoslováci alespoň věděli, že mají koleje a jedou, ale jejich protivníci často nevěděli vůbec nic. Navíc dobrovolnické formace ruské armády byly složeny hlavně z mladých lidí, ale většina armády byli profesionálové, kteří bojovali, protože bojovali.
Na podzim 1918 vznikla určitá krize v československém vojsku. Šlo o určitou únavu z bojů, nasazování do některých bitev, kde válčili Čechoslováci a Rusové a kdy čekali, co ti Češi vybojují?
TJ: V okamžiku vypuknutí „vzpoury československého sboru“ a ovládnutí míst, kde stály ešelony, došlo k propuknutí povstání protibolševických sil. Ty využily příležitosti a ve chvíli, kdy se bolševický režim zhroutil na celé Sibiři, chopily moc do svých rukou. Začaly pak budovat vlastní protibolševickou armádu, která měla vynikající vojáky (třeba později generála Kapela). Ovšem postoj jednotlivých měst k vybudování dobrovolnické armády nebyl oslnivý.
Je tu však ještě jeden moment. Hovoří se o intervenci v sovětském Rusku. Nedávno jsem však četl studii jednoho ruského historika, který velmi správně dovozuje, že k intervenci Dohody vůbec nedošlo. Jde pouze o mýtus komunistické historiografie. Jediný, kdo skutečně intervenoval, byly mocnosti Dohody formou mobilizace zajatců. Takže daleko více zahraničních vojáků stálo na straně ruské armády. Nicméně Německo potřebovalo své zajatce, kteří byli zablokováni na Sibiři, takže poskytlo veškerou pomoc Rudé armádě. Ta se potom soustředila na boje na Volze.
Šlo tedy i o to, zda pošlou Spojenci své jednotky do Ruska k znovuobnovení protiněmecké fronty. K tomu bohužel nedošlo, přestože se Čechoslováci s ruskými jednotkami drželi na Volze velmi statečně. Ovšem tlak Rudé armády podporované Centrálními mocnostmi pak vedl ke zhroucení povolžské fronty a ústupu na Ural.
Pokud se Čechoslováci podívají zpátky na rok 1918, byl to z vojenského hlediska úspěch?
VB: Nebyl to zbytečný rok, protože šli opravdu domů.
(redakčně kráceno)