V české společnosti dosud panuje o druhém odboji mnoho mýtů a zkresleností. Někteří jej považují za nicotný, jiní zase znají jen část pravdy, mnohdy ovlivněnou komunistickým výkladem dějin. Navíc ještě do nedávné doby byl v českém (československém) národě zakořeněn pocit, že jsme byli národem největších kolaborantů s Němci a konfidentů gestapa. Nejenže proto neexistují relevantní důkazy, ale efekt této polopravdy zastírá mohutnost odbojových snah na našem území. Ty přitom byly jedny z největších v Evropě. Svědčí o tom i fakt, že jsme byli druhým nejpopravovanějším národem na nechvalně známém popravišti v Plötzensee v Berlíně.
Druhý odboj
Právě druhý odboj byl tématem pořadu Historie.cs z 22. května. Ve Vojenském technickém muzeu Vojenského historického ústavu v Lešanech přivítal moderátor pořadu Vladimír Kučera historiky Jana Kuklíka (JK), Petra Kouru (PK) a Jana Borise Uhlíře (JBU).
Jak to tedy bylo s druhým odbojem?
JK: Za největší omylv pohledu na náš předevšímdomácí odboj bych považoval to, že ho začneme časově umisťovataž do období po 15. březnu 1939, po okupaci zbytku českých zemí a vytvoření protektorátu.
Jednoznačný pohled, který přináší prameny a novější výzkumy, přece říká, že dva významné zárodky domácího odboje vznikly už brzy po Mnichovu během druhé republiky. Zapomínat na to by byl nesmysl už z toho hlediska, že obě dvě skupiny zároveň navázaly kontakty i s formujícím se zahraničním odbojem.
Takže proto asi úplně neplatí, že byl domácí odboj protinacistický, dříve se nesprávně říkalo protifašistický. Podle mě odboj směřoval k obnově Československé republiky jako nezávislé, suverénní a především demokratické země. Proto vznikal už v podmínkách nesvobody.
První skupina vznikla v jasné návaznosti na tradici a zkušenosti prvního domácího odboje, byla to Maffie. A to tak, že se budoucí organizátoři této skupiny sešli na základě zprostředkování Prokopa Drtiny v Sezimově Ústí ve vile Edvarda Beneše. Nepřišli však najednou, ale scházeli se tam postupně mezi 11. a 20. říjnem 1939. Gestapo potom tuto skupinu ve svých materiálech nazvalo Drtina-Jína Gruppe.
Důležité bylo, že tam už za druhé republiky byly stanoveny všechny základní zkušenosti nutného spojení mezi domácím odbojem a budoucím exilem. Zcela jasně a dokazatelně lze ukázat, jak zde začaly především zpravodajsky důležité kontakty mezi domovem (budoucím Politickým ústředím) a formujícím se exilem, především prezidentem Benešem.
Podobně se vytvořily i kontakty mezi skupinou, která vznikla v souvislosti s vydáním spisovatelského manifestu z 15. května 1938. Na něj navázala petiční akce pod názvem Petiční výbor „Věrni zůstaneme“. Ten se ale po zářijových událostech a mnichovské krizi nerozešel. Naopak vytvořil základnu, která byla zárodkem už odbojového Petičního výboru „Věrni zůstaneme“.
Kdo chce tuto kontinuitu popřít, popírá hrozně důležité souvislosti, neboť i skupina Petičního výboru „Věrni zůstaneme“ vyslala své delegáty, aby se sešli s prezidentem Benešem a projednali především jeho vizi dalšího mezinárodněpolitického vývoje. Ovšem také mu předali zprávy o situaci v protektorátu.
Vzepřeli jsme se jako národ alespoň v případě těch nejlepších představitelů, kteří se pak sdružili v těchto odbojových skupinách. Navíc to nebylo jen v myšlence, že jsme okupováni, ale i v myšlence, že jsme násilněni z demokratického hlediska. Takto to říci, se mi zdá naprosto důležité.
JBU: Je třeba konstatovat důležitou skutečnost, že česká protinacistická rezistence byla vůbec nejdelší odboj v Evropě, protože nezačínala až s počátkem druhé světové války, útokem na Polsko, ale s počátkem okupace Čech a Moravy.
Proto je ovšem třeba připomenout, že okupace Čech a Moravy se nezakládala na válečném stavu a bojích - tady byl bohužel hluboký mír. Takže náš počínající odboj měl naprosto zásadní nedostatek zbraní, munice, což jsou výchozí body, které jej od začátku naprosto zásadně ovlivnily.
Jak do toho vstoupili důstojníci, tedy armáda? Mluvili jsme zatím o dvou skupinách, které byly de facto civilní.
PK: Důstojníci se také aktivizují v době po Mnichovu, kdy jsou někteří z nich dezorientováni. Dovedou si totiž představit, že padnou v boji za svobodu své vlasti, že padnou do zajetí, ale nedovedou si představit, že bude bez boje část jejich republiky postoupena nepříteli. Takže už za druhé republiky vznikají určité kroužky z bývalých legionářů, kteří se scházejí a debatují o tom, jak by se měli připravovat na následující vývoj.
Po 15. březnu z těchto kroužků vznikají první vojenské odbojové skupiny. Odboj vzniká jak spontánně zdola, tak plánovaně seshora. Právě krátce po15. březnu 1939 se scházejí českoslovenští generálové Sergej Ingr, Sergej Vojcechovský a Josef Bílý a shodují se, že je nutné založit vojenskou odbojovou organizaci. Ta pak dostává název Obrana národa.
Dochází potom k tomu, že důstojníci (protože armáda je po 15. březnu 1939 ze strany nacistů fakticky v likvidaci) podchycují spontánně vzniklé skupinky, čímž se rodí struktura proslulé ilegální armády Obrany národa.
JK: U docela významné části obyvatelstva byly události 15. a 16. března, i název knihy tak zněl, „Léty zaťatých pěstí“. Někdo by možná řekl skoro schovaných v kapsách kalhot vzhledem k podmínkám. Ovšem zároveň to bylo tak, že na ně působil morální kategorický imperativ: Proti tomuto stavu musíme něco dělat.
Jednou z prvních významných aktivit, která sdružovala spontánní i organizované skupiny, byla otázka, jak začít budovat odbojovou strukturu, která v daných podmínkách nemohla být jiná než ilegální. Důležité bylo také vědět, jaký je čekal protivník.
Brzy si, hlavně po zásahu gestapa proti Šmorancově skupině zpravodajských důstojníků na konci srpna 1939, uvědomili, že proti nim stojí silný soupeř. Došlo jim tak, že se musí něco změnit v nutné defenzivní činnosti odbojové struktury. Nemůžete se jen rozvíjet, organizovat a zaměřit se pouze na zpravodajství. Musíte se také umět bránit. A bránit se proti takovému nepříteli, jako byla tak výkonná tajná policie, jako bylo gestapo, nebylo lehké.
Až do srpna roku 1940 měly hlavní odbojové síly jedno důležité spojení. Šlo o spojení na policejní důstojníky pražského policejního ředitelství, kteří měli určitý kontakt s nacistickým bezpečnostním potlačovacím aparátem. Bohužel v srpnu 1940 skupina kapitána Jaroše, policejního důstojníka, byla definitivně odhalena a tento významný kontakt zmizel.
Co vlastně odboj dělal?
JBU: Od počátku to byla neuvěřitelně široká škála aktivit od roznášení protestních letáků, od šíření šeptané propagandy, od zakládání ilegálních časopisů a jejich rozšiřování. Také posléze každý řekl, že kolportoval časopis V boj nebo jakýkoli jiný časopis. Komunisté měli také širokou škálu ilegálních tiskovin.
Ovšem podmínky, za kterých odboj vznikal v březnu, dubnu a květnu 1939, byly nesmírně svízelné a problematické. Skutečnost, že nacisté nebo Němci (v té době se to příliš nerozlišovalo) budou tvrdým protivníkem, byla zcela jasně dána skutečností, že právě vojenská odbojová organizace nesla název Obrana národa. Vojáci, kteří nemohli prokázat svou statečnost v poli, tak dávali jednoznačně najevo, že se cítí být povolanými v první řadě, aby bránili národ. Navíc fakt, že se konce války nedožilo 26 českých generálů, jasně dokazuje, že do toho šli téměř s odkrytým hledím a také za to drsně zaplatili.
Druhá věc: Nezdůraznili jsme velkou potřebu finančních prostředků. Tady bych vyzdvihl velkou roli předsedy první protektorátní vlády Aloise Eliáše, který podporoval odboj všemi možnými, ale samozřejmě i finančními prostředky. V této fázi se na tom podílel i pražský primátor Otakar Klapka. Takže když to nebyly zbraně, byly potřeba alespoň finanční prostředky. V tomto ohledu už bylo možné posléze něco podnikat.
A co třeba sabotáže? Vždyť některé důstojnické skupiny, například Tři králové, se pokoušeli o tento druh odboje.
PK: Určitě, ale nezazněla tady ještě jedna věc: Odboj se na jaře a v létě roku 1939 připravuje na ozbrojené povstání. Očekává se, že dojde k válce mezi Polskem a Německem, že do války vstoupí spojenci a Německo bude velice rychle vyřízeno. Proto se odboj připravuje na toto rozhodující válečné střetnutí, kdy se očekává podobná analogie jako 28. říjen 1918. Předpokládá se, že dojde k vojenskému zhroucení, obsazení Sudet, uzavření nějaké mírové smlouvy a Československo bude obnoveno.
Skutečně tehdy panovalo nadšení pro válku, protože v létě 1939 svět ve válce ještě není. Obyvatelstvo protektorátu si ale tuto válku přeje, protože od ní očekává znovunabytí svobody.
Takže tyto měsíce jsou vyplněny přípravami na válečné střetnutí. Budují se ilegální vojenské jednotky, připravuje se protiletecká obrana. Činovníci oficiální organizace v protektorátu se připravují na to, že v případě povstání budou plnit některé úkoly apod.
Po porážce Polska dochází k první kocovině odboje, kdy mu je jasné, že porážka Německa nebude tak rychlá. K dalšímu velkému přerodu dochází i po porážce Francie. Tehdy odboj přechází na jiné formy práce. A to právě byly sabotáže a zejména zpravodajská činnost. Bylo totiž jasné, že fronta je daleko od hranic protektorátu a že k vojenskému zhroucení Německa a očekávané revoluci nedojde. Takže se těžiště práce odboje přesouvá na zpravodajskou činnost, kterou prováděli například Tři králové.
JK: V roce 1939, dokonce i potom, kdy už bylo Polsko poraženo, prováděly jednotlivé skupiny, ale podílel se na tom celý domácí odboj, export osob (jak se tehdy říkalo). Export osob znamenal zajišťování možnosti přechodu civilních osob, třeba politiků a také vojáků, především do Polska, hlavně před jeho přepadením, a potom směrem na Bělehrad.
Domácí odboj od počátku věděl, že nemůže smysluplně existovat, aniž by udržoval kontakty, spojení, s formujícím se zahraničním odbojem, s československým exilem. Co se nabízelo? Nabízelo se spojení kurýrní. K tomu byli využiti, a dělali to ohromně invenčně, železničáři především na základě tras mezinárodních rychlíků. Byli to zejména průvodčí lůžkových vozů na trati Praha – Varšava, potom dokonce v Balt Orient Expresu. Výkony, které předvedli, byly úžasné jak z hlediska předávání zpravodajských informací, tak i v převozu prominentních osob.
I naši poštovní zaměstnanci byli ohromně invenční. Na hlavní poště na Wilsonově nádraží byla skupina poštovních zaměstnanců. Ti dokázali pod německou kontrolou v okamžiku, kdy udělali hlavní uzávěr poštovních pytlů, které šly do mezinárodních vlakových spojení, poslat zprávy ven. Dělali to tak, že během cesty, kdy to vezli na vozíku na peron, měli svoje nové pečetící nůžky, dokázali to otevřít a zprávy do toho vsunout.
Jenže po vypuknutí války to bylo už ohromně obtížné. Takové spojení bylo velmi omezené, zůstala vlastně jen možnost výjezdu podnikatelů nebo zástupců velkých podniků, někdy i sportovců, dokud sportovní mezinárodní styky ještě byly. Ti mohli vycestovat ven, a tam zařídit spojení.
Ovšem nejdůležitější přece bylo něco jiného. Z hlediska techniky nebo radiotechniky, která byla k dispozici, to bylo účinné, okamžité, bezprostřední radiotelegrafické spojení.
JBU: Měli bychom odboj zařadit do určitého chronologického rámce. Už padla jména Obrany národa, Politického ústředí, Petičního výboru „Věrni zůstaneme“. Zdůraznil bych rovněž roli Zemského národního výboru v Brně, což byl vlastně protipól Politického ústředí. Neměli bychom také v žádném případě zapomenout na vznikající obec sokolskou v odboji, která hrála významnou roli v pozdějších odbojových garniturách.
Chceme-li odboj skutečně zařadit do správného rámce, měli bychom konstatovat, že první odbojová garnitura končila na sklonku roku 1939. Tenkrát se bohužel gestapu podařil první velký vlom do odbojových sítí na Moravě. Vzápětí to dominovým efektem došlo o až do Prahy. V Brně to byl Zemský národní výbor, v Praze Politické ústředí, které padlo téměř celé, velký problém měla i Obrana národa. Důsledkem toho byla pomalá geneze Ústředního vedení odboje domácího, což byl orgán, který zastřešoval nejvýznamnější odbojové organizace a vznikal na jaře roku 1940.
Přišel Heydrich a došlo k dalšímu průlomu?
PK: To už jsme v roce 1941, kdy léto můžeme považovat za období velkého vzepětí domácího odboje. V této době vysílačky dosahují největšího výkonu, vyměňují se stovky depeší měsíčně. A to je i důvod, proč do Prahy přichází Reinhard Heydrich.
Hned v prvních dnech po jeho nástupu začínají padat hlavy českého odboje. Je popraven generál Bílý, což byla veřejně známá osobnost a jeden ze zakladatelů Obrany národa. Lidé, kteří jsou již zatčeni, čekají na soud a jsou stanným soudem ve zrychleném řízení odsouzeni k trestu smrti a popraveni.
Samozřejmě to mělo velký vliv na společnost, která tím byla otřesena, a zároveň dochází k těžkým zásahům proti domácímu odboji. V říjnu 1941 je odhalena vysílačka domácího odboje Sparta 1 a odboj začíná být decimován.
Co se týče vojenského odboje, určitým symbolickým uzavřením jeho první etapy je smrt štábního kapitána Václava Morávka 21. března 1942 na Prašném mostě. To byl poslední významný představitel první garnitury nebo vůbec Obrany národa. V druhé polovině války se přesouvá těžiště na Moravu a otěže přebírá organizace Rada tří.
JBU: Když jsme se dostali k zlopověstnému Reinhardu Heydrichovi, stálo by za to zdůraznit, že jeho zásahy u nás byly vnímány velmi intenzivně i naším zahraničním odbojem, centrem v Londýně. Původní datum atentátu měl být velice symbolicky 28. říjen.
Proč Londýn takhle spěchal a proč se vůbec k atentátu rozhodl? O tom se dlouho vedly debaty. Dnes je jasné, že to byla přímá reakce. S největší pravděpodobností hrál velkou roli šéf našich zpravodajců v Londýně František Moravec, který si velmi vážil a měl osobně rád generála Bílého, což byl jeho velitel na Zemském vojenském velitelství v Čechách. Když pak byli Bílý a Vojta jako vůbec první důstojníci v hodnosti generálů 28. září 1941 popraveni, Londýn konstatoval, že když popravují i generály, budeme se chovat úplně stejně. Bude to podle starozákonního: oko za oko, zub za zub.
Když se půjdeme podívat do jízdárny ruzyňských kasáren, kde jsou dodnes stopy kulek, nedaleko je deska padlým, kde je vyjmenováno spousta československých důstojníků, vůbec bych se v tomto ohledu Londýnu nedivil.
JK: To nebylo tak, že přišel Heydrich a všechno zařídil. Gestapo zásadní průlomy do sítí připravovalo už předtím. Jen do jisté chvíle čekalo, až se struktury naplní podle jeho představ. Nejvíc se to ale týkalo hlavně komunistického odboje, protože tam to znali a měli s tím své zkušenosti, protože stejně se organizovali komunisté v Německu. Dělali to totiž stejně podle Stručných dějin VKS(b) (Všesvazová komunistická strana (bolševiků)).
Neustále narážíte na komunistický odboj. Byl bych rád, kdybychom se o něm trochu zmínili. Naše generace pamatuje, že jsme se učili zpočátku jen o něm. Jiný odboj, takříkajíc demokratický nebo občanský, byl odstrkován stranou. Říkalo se, že komunisté tady odboj vlastně vedli. Šeptanda však říkala, že než došlo k válce s Rusy, žádný komunistický odboj nebyl. Současná doba má zase naopak tendence ho úplně přehlížet?
PK: Patrně nejvýznamnější práce po roce 1989, která se věnuje komunistickému odboji, je komentované vydání Reportáže psané na oprátce od Aleny Hájkové a Františka Janáčka. Tam je v poznámkách k Fučíkovu textu vysvětlena řada souvislostí a vyvrácena řada mýtů o komunistickém odboji.
Komunistický odboj se formuje už za druhé republiky, kdy je komunistická strana zakázána. Byla zde celkem čtyři ilegální ústřední vedení komunistického odboje. Je rovněž pravda, že do přepadaní Sovětského svazu nebyl komunistický odboj příliš aktivní. Ovšem existoval jeho ilegální ústřední výbor. Jména možná budou lidem známa, protože po nich jsou pojmenována pražská náměstí a ulice. Jsou to bratři Synkové, Eduard Urx, Jan Zika a další osobnosti komunistického odboje.
Zejména po přepadení Sovětského svazu byli komunisté skupinou, na kterou se gestapo zaměřovalo. Často se zapomíná také na to, že řada komunistických funkcionářů odboje se zatčení bránila se zbraní v ruce. To měli nařízeno direktivně, nesměli padnout živí do rukou gestapa, protože znali řadu cenných informací o struktuře komunistického odboje. Řada komunistických odbojářů se podle těchto direktiv skutečně zachovala. Byli odsuzováni k trestům smrti nebo končili v koncentračních táborech.
Takže zatracovat je dnes a tvrdit, že bojovali za špatné myšlenky, a předhazovat to lidem, kteří padli za války, není úplně nejlepší. Je nutné tuto problematiku nahlížet objektivně i přes příkoří, kterých se komunistická strana po roce 1948 dopustila.
JK: Určité posuny se ve výzkumu odehrály. Když budete důkladně sledovat činnost demokratického, vlasteneckého odbojového proudu, stejně narazíte na to, že zejména v po napadení Sovětského svazu spolupráce existovala a byla vyhledávána z obou stran. Touto cestou se přece jen poznatky rozvíjejí.
Jedna věc je, když existovala komunistická strana v podzemí a organizovala se na základě principů Stručných dějin VKS(b) jako strana v podzemí. Ovšem něco úplně jiného je to po likvidaci druhého ilegálního ústředního vedení, kdy takováto kontinuita možná není a začíná období komunistického ilegálního hnutí. Velmi často do tohoto hnutí začínají vstupovat i lidé, kteří ani nebyli předválečnými členy komunistické strany.
V roce 1943 a zejména 1944 vznikají dokonce mládežnické skupiny, které se hlásí k těmto ideálům. Tam ale vůbec nejde o lidi, kteří by měli nějakou předchozí stranickou zkušenost. Ti k tomu dospěli z hlediska radikalizace společnosti.
Zajímavé také je, že v první fázi, kdy mluvíme o straně v podzemí, se stejně řídila instrukcemi, které šly z moskevského vedení KSČ. To byly instrukce přenášené z exekutivy Komunistické internacionály. Poslední instrukce byla z 5. ledna 1943.
Kdybyste však hledali programové vyhlášení jejich myšlenek, nenajdete ho. To jakoby komunistická strana v podzemí nepotřebovala. Měla přece program, který dávala Komunistická internacionála a zahraničněpolitický zájem Sovětského svazu. Teprve v okamžiku, kdy se stane hnutím a přijdou tam i mladí lidé, Revoluční skupina Předvoj najednou svůj program vytvoří. Žádný program předtím komunisté nenapsali.
V Revoluční skupině Předvoj poprvé vznikl určitý programový koncept. Ten vysloveně mluvil o tom, že se připravují na socialistickou revoluci, kterou by chtěli dělat s celým národem. To ale bylo v rozporu s linií, kterou vzkazoval do této země Gottwald a kterou uplatňoval při jednáních v exilu. Byla to linie zamlčování hlavních budoucích cílů. Nešlo o to, sdělit národu, že bude socialistická revoluce bolševického typu. To bylo jakoby předčasné. V Předvoji se k tomu ale přiznávali, protože tuto předchozí vazbu ani neměli. Pro ně to byl výraz radikalismu mládí, s kterým do toho vstoupili.
Značnou část svého života jsem si přál, aby byla vzdána čest všem, kteří proti nacismu bojovali. Tento národ nemá zas tolik hrdinů, aby mohl na kteréhokoli zapomínat, pokud jím opravdu byl.
JBU: V této souvislosti bych velmi rád zdůraznil významné datum, které zaselo do mysli řadových bývalých členů Komunistické strany Československa určitou nejistotu, byl to 23. srpen 1939. Čeští komunisté najednou sledovali, že si Moskva a Berlín podaly ruce, a v tu chvíli nevěděli, co bude dál a jak se mají najednou k německým bratrům chovat. Pakliže se cítili více Čechy než komunisty, museli být nutně v rozporu právě s instrukcemi exekutivy Komunistické internacionály. To byl velký problém, který se překonával velmi nelehce.
JK: V té době se pak objevily fámy, že byli z Moskvy do protektorátu vysláni představitelé moskevského vedení, někdy se mluvilo dokonce o Gottwaldovi nebo Šmeralovi. V ilegálním časopise, kterému se říkalo detektivky, protože měl podobnou formu, vycházel dokonce tiskem, pak najednou vyšel článek, kde se píše: „To špatně znáte českého komunistického dělníka. Ten stejně ví, že jedna věc je linie, kterou mu dávají, a druhá věc je realita, kterou v protektorátu žije.“
Mezi zocelenými členy komunistické strany, třeba u Fučíka, který psal o víře uhlířské, byla stejně podivná schizofrenie. Když tentýž Fučík, který vyzýval k víře uhlířské, ale raději o tom veřejně moc nemluvil, psal dopisy své přítelkyni Eleně Hálkové, prestižní herečce Divadla na Vinohradech, vyjadřoval se tam o paktu, že bychom to slovo podepsali. Uvědomoval si totiž, že v podmínkách protektorátu je to pro komunistické hnutí debakl. Jediný, kdo se k tomu v té době dokázal jasně vyjádřit, byl Vlado Clementis. Ale pozor, ve Francii. Taky to potom odnesl.
Je ještě jeden zvláštní mýtus nebo pokřivený pohled na jeden termín, a to jsou partyzáni. Představuji si partyzána podle staré písničky, jak jede otrhaný, s puškou v ruce uhání vpřed… Tady přece nic takového nemohlo být? Jak tady fungovaly partyzánské oddíly, o kterých se dosud mluví? Byly tady vůbec nějaké? Kam se mohly schovat v našich Řáholcích?
PK: Určitě na území protektorátu partyzáni byli, zejména na Moravě. Také je zdokumentována činnost partyzánů v brdských lesích v závěru války. Mýtus, na jehož vytváření se podílel zejména historik Čestmír Amort v 60. letech, že partyzáni byli i v takových oblastech jako Dolní Chuchle, jak to později zparodoval Josef Škvorecký ve Lvíčeti, byl samozřejmě přehnaný.
Moravští partyzáni působili zejména v Beskydách. Byly tam orientovány i výsadky ze Západu, které měly partyzánskou činnost organizovat a podporovat. Víme také, že probíhalo na území protektorátu několik akcí, které byly zaměřeny proti těmto banditům, jak jim říkali nacisté. Takže nacisté z tohoto měli velký strach.
Velkým stimulem pro tento typ ozbrojeného boje proti nacistům bylo Slovenské národní povstání v roce 1944. Od této doby se také přiostřují zásahy vůči lidem žijícím v lesích. Zde je tradován mýtus dělníka, který už odmítá pracovat pro říši a odchází do lesů. Partyzánské kádry se však spíš formovaly z uprchlých sovětských zajatců, kteří neměli prakticky jinou možnost, než se skrývat, nebo z lidí, kteří utekli z nuceného nasazení a byli pronásledováni.
Musel jim přece pomáhat někdo z Čechů. A to bylo také o život?
PK: Samozřejmě. Vůči lidem, kteří podporovali partyzány po stránce materiální, zásobování apod., byly velice tvrdé tresty. Je znám případ v Hořovicích, kde byl odhalen partyzánský bunkr. Výjezdní zasedání rychlého soudu potom odsoudilo k trestu smrti místní obyvatele, kteří lidi v bunkru podporovali.
Častokrát podporovatelé partyzánů byli pronásledováni krutěji než samotní partyzáni. Nacistický potlačovací aparát tím chtěl vzbudit psychózu a zabránit tomu, aby partyzáni byli podporováni ze strany civilního obyvatelstva.
Přepis úryvku z dokumentu Les jim byl domovem (režie Tibor Podhorec, 1984):
Na Hostýnských vrších si vybudoval svůj tábor partyzánský oddíl Zelený kádr. V jednom z domků byl vybudován podzemní bunkr, kde se scházel partyzánský štáb a rozmnožovaly se letáky. Jednou z prvních akcí skupiny bylo přepadení prodejny loveckých zbraní a vypálení pracovního úřadu v Ostravě. Gestapáci se tvrdě mstili. V místě, kde oddíl vykolejil vlak, bylo pro výstrahu popraveno pět dopadených partyzánů.
Na Ostravsku v druhé polovině roku 1943 začal rozvíjet činnost partyzánský oddíl Jan Žižka. Pro odlišení mu pak říkali „moravskoslezský“. Jeho členové žili ve svých domovech, byli normálně zaměstnáni, ale večer a v noci vycházeli na partyzánské akce. V noci z 31. srpna na 1. září 1943 vykolejili jeho příslušníci u Lískovce výbuchem nálože lokomotivu, služební vůz a dalších osm vagonů.
JK: Výzkum dospěl k číslu 8.000 účastníků způsobu boje, který lze nazvat partyzánský. Je to číslo, které zahrnuje především hlavně období zimy 1944 a jara 1945. Zahrnuje také tam i skupiny, které byly nazvány „městského místního typu“, jak říkají historici hlavně na Moravě. Tito lidé nežili partyzánským způsobem života někde v lese, ale scházeli se k provedení okamžitých, spíše sabotážně destrukčních akcí.
Upřímně řečeno, faktor odzbrojení, působil absolutně. Jednalo se o shazování zbraní.
O to usilovaly všechny významné odbojové skupiny, nejvíc asi Rada tří. Ta totiž hodně spoléhala na to, že závěrečné povstalecké vystoupení hlavně na české a moravské straně Vysočiny, připraví tak, že to budou i ozbrojené skupiny. Ovšem významná shození zbraní se nikdy neodehrála.
U nás existuje mýtus, že jsme byli národ největších kolaborantů za druhé světové války. Říkáme sami o sobě, což je pozoruhodné, že u nás bylo nejvíc donašečů, nejvíc agentů gestapa?
JBU: Už si to příliš neříkáme. Tato doba podle mého názoru minula, byla to 90. léta 20. století. Nehledě ke skutečnosti, že pro tyto fámy nemáme podklady. Kdyby existovala alespoň jedna jediná evropská srovnávací studie, který z okupovaných národů více či méně kolaboroval… Nic takového ale neexistuje.
Náš odboj existoval 2.247 plus 3 dny Pražského povstání. Přinesl neuvěřitelné oběti. Udám jedno jediné, ale pro mě určující a zásadní číslo: Češi byli druhým nejpopravovanějším národem na nejproslulejším popravišti Třetí říše v Plötzensee v Berlíně.
JK: Když se podíváme na materiály Reich Justice Ministeria, které jsou v Národním archivu, máme tam žluté mikrofilmy o našich odbojářích a modré, které jsou o tom, jak byli trestáni lidé, kteří zabili načerno vepře nebo prováděli jinou činnost nepřátelskou protektorátu a říši. Ti opravdu byli udáváni českými lidmi, čili to bych vůbec nechtěl zamlčet, že to snad neexistovalo. Nemyslím ale, že by to nějak významně přesáhlo situaci srovnatelnou s jinými evropskými okupovanými zeměmi.
Důležité je vidět úlohu konfidentů, kteří byli použiti gestapem proti všem hlavním odbojovým skupinám. Zvlášť závažné je, že se gestapu podařilo získat nejen konfidenty, ale i agenty provokatéry, kteří vyvolávali odbojovou činnost. Lidé, kteří se pak na ně v dobré víře obraceli jako na organizátory, byli od samého počátku vystaveni tomu, že skončí v tenatách gestapa.
Vlastně všechny významné odbojové organizace byly významně poznamenány touto odpornou konfidentskou činností. Týká se to už Zemského národního výboru v Brně, kde to začalo. Když půjdete dál, jsou to Nerad, Flekáč, který takto odhalil Petiční výbor a s ním Ústřední vedení odboje domácího. Byli tu moravští konfidenti Ryšánek, Jizera atd. Ti skutečně svou činnost systematicky a také vynalézavě provozovali.
Z tohoto hlediska byla úplně absurdní situace, když se jasný konfident gestapa Fiala stal jedním z řádných členů třetího ilegálního ústředního vedení KSČ. To byla pro lidi, kteří chtěli v dobré víře pomáhat, katastrofální situace. Shodou okolností to ale bylo tak, že tehdy působil na pražském gestapu tlumočník Laštovka, který předal zprávy o tom, kdo Fiala je. Nicméně mu nebylo uvěřeno, protože konfident Fiala měl za sebou leninskou školu v Moskvě, takže přece nebylo možné, aby byl zrádce, a on byl.
PK: Když kolega Uhlíř hovořil o popravách na Plötzensee, Češi byli skutečně druhým nejpopravovanějším národem. Ovšem po Němcích, kteří zde byli popravováni už od roku 1933. To znamená, že Češi byli v Plötzensee nejpopravovanějším národem z národů, které nacisté okupovali. To jen svědčí o síle československého odboje a represích.
Nicméně mýtus o národu kolaborantů, konfidentů, lidech, kteří poráželi prasata za války načerno a podobně, se traduje už velice dávno. Režisér Pavel Juráček ve svých Denících počátkem 60. let píše, že většina českých vlastenců byla popravena za černou porážku prasat. Byla to určitá schémata, která se tradovala už po válce a která snižovala hrdinství odboje, což bylo také způsobeno tím, jak se po roce 1948 snažili komunisté přivlastnit si odbojové dědictví.
Téma kolaborace a konfidentů je na samostatný pořad. Je to totiž skutečně velice široká a neprobádaná oblast. Chybí nám plošné studie, které by tento fenomén zkoumaly případ od případu. Pokoušel se o to v 60. letech historik Jan Tesař, který na dvou okresech prošel agendu mimořádných lidových soudů. Na základě toho vznikl určitý obraz, co to bylo za lidi, kteří byli po válce souzeni za udavačskou a konfidentskou činnost, a jaká byla jejich sociální struktura.
Právě analýzou a vědeckým zkoumáním můžeme vyvracet tradované mýty, když případ od případu zdokumentujeme, co to bylo za lidi, kteří po válce stanuli před soudy a zodpovídali se za své špatné činy v době druhé světové války.
JK: Spravedlivý obraz společnosti, která žila v protektorátu, ovšem vyžaduje ještě to, abychom se podívali na to, jak žilo 85 % lidí, kteří ani nebyli v odboji, ani nebyli programovými kolaboranty, ani nebyli udavači. Prostě jim bylo dáno strašnou dobu totalitního režimu přežít.
Že to nechalo šrámy na jejich duši, o tom pochybovat nemůžeme, protože jevové stránky každé totality člověka poznamenají. Na druhé straně si myslím, že okupační režim nezískal to, o co usiloval, a to duši českého národa. To je důležité i pro těch 85 % lidí.
(redakčně kráceno)