Většina velkých lodí měla svého telegrafistu
Na počátku dvacátého století byla lodní doprava jedinou možností, jak překonávat moře a oceány. V rámci čilé obchodní výměny mezi novým a starým kontinentem brázdilo Atlantik velké množství lodí. Možnost dorozumívat se na dálku i za tmy prostřednictvím bezdrátového vysílání byla pro námořníky opravdovým požehnáním. Už zakrátko po vynálezu rádia bylo pobřeží osázené rádiovými stanicemi a většina velkých lodí měla svého telegrafistu. V signalizaci ale existovala celá řada souběžně užívaných znamení.
Prvním mezinárodně uznávaným signálem byl CQD
Předchůdcem a také pozdějším konkurentem SOS byl signál CQD, který byl údajně prvním nouzovým signálem používaným v bezdrátové telegrafii. Oznámení o tomto kódu vyšlo v oběžníku Marconiho společnosti Marconi International Marine Communication Company v roce 1904. Kód CQD byl ale později nahrazen mezinárodně uznaným signálem SOS, který byl v Morseově abecedě snadněji a rychleji vysílatelný. S přechodem od telegrafie k přenosu hlasu praktický význam signálu SOS poklesl.
Použití Morseovy abecedy jako prostředku tísňového volání pro lodi s výtlakem nad 300 tun bylo oficiálně zrušeno 1. ledna 1999. Telegrafický přístroj na palubách těchto plavidel byl nahrazen anténami satelitního a radiového spojení. Nově používaný Global Maritime Distress and Safety System - GMDSS - je ale příliš nákladný a menší plavidla si jeho zavedení nemohou dovolit. Pobřežní stanice proto dodnes drží dnem i nocí pohotovost u přijímačů, aby mohly včas reagovat na prosbu o pomoc prostřednictvím tradičního volání SOS.
