Historický magazín z 19. července byl věnován Jednotě bratrské, od jejíhož založení uplynulo v loňském roce 550 let. Jedním z nejvýznamnějších u nás center, kde v předbělohorském období bratrští kněží působili, byla Mladá Boleslav. Dokazuje to i naprosto unikátní nález dvou skříněk s písemnostmi, které dokumentují intelektuální i každodenní život členů Jednoty bratrské. "Boleslavským pokladem" se otevřely dosud neznámé stránky historie, které nabízejí nový pohled na působení této církve, její běžné i důležité členy, všední život a problémy. Dosud tradiční obraz Jednoty bratrské jako neustále pronásledované církve tak dostává i lidský rozměr. O roli příslušníků této církve v českých dějinách v širším kontextu hovořili hosté Marie Koldinské. Pozvání do studia přijal Antonín Kostlán (AK) z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Pavel Sosnovec z Muzea Mladoboleslavska se pak k němu "připojil" z Mladé Boleslavy v předtočeném rozhovoru.
Jednota bratrská a boleslavský poklad
Hovoří historik Pavel Sosnovec:Mladá Boleslav byla po 16. století jakýmsi hlavním centrem Jednoty bratrské. Členové církve se zde objevují na sklonku 15. století, kdy od Johanky z Krajku dostali k dispozici areál bývalého minorického kláštera. Ten do dějin bratrské církve vstoupil jako Karmel, protože jednotlivé lokality pojmenovávali podle biblických míst. Takže Mladá Boleslav byla pro Jednotu bratrskou Karmelí.
Protože členové rodiny Krajířů z Krajku byly nejdříve podporovatelé Jednoty bratrské a později i jejími členy, proslula Mladá Boleslav jako jakési hnízdo Jednoty bratrské. Jeden čas se dokonce o členech Jednoty bratrské mluvilo jako o boleslavských bratrech.
V Mladé Boleslavi sídlili biskupové a celá řada představitelů církve, kteří si zde vybudovali poměrně rozsáhlé zázemí: byl zde velký českobratrský sbor, hospodářství a také zde po polovině 16. století fungovala významná českobratrská škola. V té studovala nejen mládež z řad členů českobratrské církve, ale posílali tam své děti i mnozí šlechtici, protože tato škola byla opravdu kvalitní. Její absolvování umožňovalo bez problémů studium v zahraničí na nejrůznějších zahraničních protestantských univerzitách.
Život řadového člena Jednoty bratrské nebyl úplně jednoduchý, protože to byla církev, která velmi dbala na morálku a dodržování všech možných pravidel. Takže třeba nesměli tančit, zpívat, příliš se bavit, protože pro ně byl důležitější mravní život, který směřoval k hledání dokonalosti v blízkosti boha.
Sociální složení církve bylo zajímavé. Většinu členů tvořila chudina, zbytek pak vrcholní představitelé tehdejší šlechty, páni. Ovšem střední vrstvu (měšťany, kupce, lepší řemeslníky jako třeba soukeníky) tam prakticky nenalezneme.
Jaké byly počátky Jednoty bratrské?
AK: Hovoříme-li o počátcích Jednoty bratrské, musíme se vrátit hluboko do 15. století, kdy zde již bylo etablováno utrakvistické náboženství. To se již některým kruhům zdálo jako příliš formální a schematické. Tehdy vzniká malá komuna, která se na začátku pokusila o nápravu zevnitř.
Komuna měla zpočátku velkou podporu nejvyššího představitele utrakvistické církve Jana z Rokycan a sídlila v Kunvaldu někdy kolem roku 1457. Její pokus o návrat k přirozenému křesťanskému životu vyvrcholil ustavením samostatné církve. Ta byla nakonec chápana jako církev, která nemá souvislost ani s utrakvistickou, ale ani s katolickou tradicí. K tomu došlo někdy v roce 1467.
Jak se na příslušníky Jednoty bratrské dívala okolní česká a moravská společnost?
AK: Společnost velmi často vnímala Jednotu bratrskou jako sektu, která nemá legální základ pro svou existenci. V 15. století se totiž velice složitě vyjasňují vztahy mezi utrakvisty a katolíky, až je získán určitý konsensus, který má odraz i v zemském zákonodárství. Jednota bratrská však byla chápána jako něco trochu nebezpečného, nezapadajícího a podle toho s ní bylo zacházeno. Musela si také velmi těžce vymezovat vztah k novým konfesím, které pronikaly do Českého království v průběhu16. století. Tehdy šlo luterské a později kalvínské a další protestantské proudy.
Jaká byla úloha Jednoty bratrské ve školství ranného novověku?
AK: V původním stadiu nebyl vztah Jednoty bratrské ke školství nijak zvlášť pozitivní, protože bylo chápáno jako něco, co příliš moc narušuje aktivní účast na prostém křesťanském životě. Pozitivní vztah ke školství, vzdělání i kultuře se prosazuje až postupně po roce 1490, určitým způsobem i později. Přelom de facto přichází až s Janem Blahoslavem někdy kolem poloviny 16. století. Ten těm, kteří stále nesouhlasí s úlohou kultury v životě Jednoty bratrské, věnuje svůj spis Filipika proti misomusům.
Později se Jednota bratrská stává v oblasti školství velmi agilní, má několik škol, které jsou na tehdy na špičkové úrovni. Nejde jen o mladoboleslavskou školu, ale zejména školu v Ivančicích na Moravě, hlavním centru, kde sídlí Jan Blahoslav. Tato škola nemá jen základní podobu partikulární školy, ale je tam i gymnázium určené pro významné syny z významných šlechtických rodin. Je tam pozván v Německu pronásledovaný vynikající pedagog a teolog Esrom Rüdinger, který škole vtiskl širší celoevropský ráz.
Škola pak vychovává skvělé politiky typu Karla staršího ze Žerotína nebo Karla z Lichtenštejna, který se po své konverzi stává předním představitelem katolické strany.
Hovořili jsme pouze o intelektuální činnosti Jednoty bratrské. V učebnicích dějepisu však figuruje jako církev velice perzekuovaná jak v 16. století, tak zejména v pozdějším období. Její utlačování se v různých obdobích projevovalo různě, svého vrcholu ale určitě dosáhlo po bitvě na Bílé hoře. Mnoho českobratrských duchovních i obyčejných věřících odešlo do exilu. K odchodu se odhodlala i početná bratrská komunita z Mladé Boleslavy. Její členové tady však zanechali velice zajímavé písemnosti, jejichž náhodné objevení v roce 2006 se stalo skutečnou senzací.
Hovoří Pavel Sosnovec: V srpnu roku 2006 během rekonstrukce karmelského areálu pro potřeby vznikající Škoda auto Vysoké školy byl učiněn úžasný a nesrovnatelný nález písemností. Náhodou je, že rekonstrukci prováděla polská stavební firma, protože tito Poláci věděli, že Muzeum Mladoboleslavska dělá na Karmeli archeologický výzkum. Proto dvě truhličky, které byly objeveny ve stropním zásypu v prvním patře, přinesli k nám do muzea. Pravda je, že truhličky prohrabali, protože hledali nějaké zlato apod. Ovšem pravděpodobnost, že by něco podobného našli je mizivá.
V truhličkách byly jen písemnosti, jejichž historická hodnota je pro dějiny církve, Mladé Boleslavy a vlastně celé České republiky naprosto mimořádná. To, aby se našly po čtyři sta letech písemnosti v takřka neporušeném stavu, je skutečně událost, je to sen každého archiváře.
V těchto truhličkách se našly tak úžasné věci jako dopisy Karla staršího ze Žerotína, Václava Budovce z Budova a podobných osobností, které udržovaly styky s mladoboleslavskými bratry. Byl intelektuální obzor těchto lidí omezen pouze na české prostředí nebo byl výrazně širší?
AK: Jde o období, kdy se představitelé vysoké šlechty v rámci českého státu stávají také výsostnými intelektuály a jsou zapojeni do učeneckého světa chápaného z celoevropského pohledu. Takže pokud mluvíme o Karlu starším ze Žerotína a lidech z jeho okruhu, šlo o lidi, kteří měli vynikající rozhled o tom, co se děje ve světě. Udržovali pravidelný styk se Ženevou jakožto sídlem kalvínského učení, věděli o všech novinkách, které se děly na evropských univerzitách. Na tu dobu navíc měli fantastické jazykové znalosti a možnosti zapojovat se do širšího intelektuálního okruhu.
Systematicky se zabýváte jednou osobností Jednoty bratrské Janem Opsimatem, jaký byl jeho životní příběh?
AK: Jan Opsimates byl běžný student teologie, který se musel živit jako preceptor šlechtických i měšťanských synků. Zároveň působil jako intelektuální spojka mezi Moravou (Karlem starším ze Žerotína a dalšími) a světem kalvínských předáků a kalvínského vyznání vůbec. Takže v období (1598-1620), kdy jej máme zachyceného, neustále cestuje a navazuje styky. Vyskytuje se na předních německých protestantských univerzitách, ve Švýcarsku v Ženevě, víme o jeho cestách do Francie, Anglie. Později se z něj stává také významný aktivista kalvinismu, když připravuje k vydání první český překlad stěžejního díla Jan Kalvína Instituce křesťanské víry.
Nalezené mladoboleslavské listiny vypovídají nejen o intelektuálním a církevním životě, ale i o běžném životě města a jeho okolí.
Hovoří Pavel Sosnovec: Jednou z písemností je dopis boleslavského utrakvistického duchovního, který poslal biskupu Matouši Konečnému. V dopise děkuje za darování výtisku Konečného Kazatele domovního. Dále si hlavně stěžuje na boleslavské farníky, s kterými měl nejspíš dost problémů, protože farář asi nebyl zrovna zdatný duchovní. Připojuje proto zvláštní žádost: „Byl bych toho povděčen, aby někteří řemeslníci z vaší Jednoty bratrské, když náš mistr školní (jeho asi největší nepřítel) v hospodě při konvičce sedí, chytli ho za pačesy a hubu mu nabili.“
Další je dopis od Henyka z Valdštejna na Dobrovici, což byl majitel dobrovického panství a hlavně soused Mladé Boleslavy. Henyk z Vladštejna byl mimořádně zajímavá osobnost, v současné době by možná zasloužil psychiatrickou péči. Jeho cholerické založení ho totiž vedlo k tomu, že se prakticky soudil s každým kolem sebe.
Mezi boleslavskými písemnostmi se nacházel i koncept dopisu, kde Matouši Kopeckému diplomatickou mluvou (byl z panského rodu) vyhrožují žalobou k zemskému sněmu. Tehdy se jednalo o to, že Henyk z Valdštejna nechal pochytat několik osob z prostředí Jednoty bratrské a na krátkou dobu je uvěznil na Dobrovici.
Zajímavý je také dopis jednoho z uvězněných, Matěje Kunvaldského. Ten si jakožto duchovní stěžuje na to, že ho lidé Henyka z Valdštejna lapili, odvedli do Dobrovice, spoutali, noc nechali zavřeného v nějaké stodole a ráno ho nutili, aby mlátil obilí. A to samozřejmě nechtěl, neboť to bral jako urážku svého stavu a postavení.
Jedním z dokumentů je také dopis Petra Ježovského z Lub, což byl poměrně bezvýznamný nositel šlechtického predikátu. Víme o něm docela málo, ale podle několika připomínek šlo o člověka poměrně cholericky založeného. Je znám spor, ve kterém se se svými švagry pobil až do krve. „Boleslavský“ dopis je ale zajímavý místem napsání: Praha, vězení v Bílé věži, rok 1615. Petr Ježovský z Lub by uvězněn, protože zabil svou manželku. Na dokumentu jsou i poznámky Matouše Konečného, adresáta dopisu: „Ženu svou zabil, nožem ji zbodl, na posteli krk podřezal…“
Petr Ježovský (obžalován z hrdelního zločinu) se obrátil na biskupa Konečného s žádostí o pomoc, neboť sám byl kdysi členem Jednoty bratrské. Ten ho odkazuje na nejvyšší, boží autoritu. Jednota bratrská pak sice nějaký pokus na záchranu podnikla, ale příliš to nepomohlo a Petr Ježovský z Lub byl popraven – přišel o hlavu pro vraždu.
Jednota bratrská nežila jen intelektuálními záležitostmi nebo příběhem své perzekuce. Faktem ale je, že v učebnicích a celé řadě odborných publikací je příběh Jednoty především příběhem jejího pronásledování. Jak se dnes dívat na toto téma?
AK: Historie o těžkých protivenstvích církve české už byl jakýsi náhled, který si církev formulovala sama o sobě i s pomocí Jana Ámose Komenského. V něm se stylizuje do náboženského seskupení, kterému je ze všech stran ubližováno. To je dodnes jeden z legitimních přístupů.
Současné historické bádání se ovšem bude stavět z hlediska mnohem širších otázek. Problematika Jednoty bratrské je uchopitelná i z hlediska historické antropologie, intelektuálních dějin a snahy pochopit, co církev znamenala pro běžného člověka v každodenním životě. Tento pohled bude určitě mnohem lidštější a méně vypreparovaný, než je dnes určitá tradice, která církev přibližuje v klasickém pojetí.
Zájem o Jednotu bratrskou se tedy bude spíše přesouvat směrem k zajímavým osobnostem, které byly jejími členy?
AK: Nepochybně bude zájem směřovat k známým osobnostem, ale také k obyčejným lidem, pokud o nich budeme mít nějaké zajímavé svědectví. Boleslavský nález je významný právě v tom, že vydává svědectví o řadě lidí, o kterých bychom toho jinak příliš nevěděli.