Československá ekonomika se na přelomu 50. a 60. let ocitla v jasném deficitu vůči západoevropským zemím, které úspěšně vstávaly z popela a trosek druhé světové války. Očividné nedostatky hospodářství řízeného podle sovětského vzoru vedly k postupné stagnaci a neefektivnosti celé centrálně řízené ekonomiky. Pod zorným úhlem úspěchů západních sousedů se proto začala formovat kritika dosavadního zřízení, která vedla až k ekonomickým a politickým reformám. Podobné prvky ovšem nebyly ve východním bloku ojedinělé, stejně reagovalo třeba Polsko a Maďarsko, ale dokonce i Sovětský svaz. Jedním ze zásadních aktérů tehdejších snah o liberalizaci komunistického režimu byl i Valtr Komárek, mimo jiné spolupracovník Oty Šika, který vedl celou ekonomickou reformu v roce 1968. Na 60. léta, neutěšenou ekonomickou situaci, ekonomické reformy a jejich konec se jej ptala vedoucí ekonomické rubriky portálu ČT24 Alžběta Musilová.
„Byla to reforma na ostří nože,“ říká Valtr Komárek
Jak vypadala ekonomika v předvečer reformy? Co reformu samotnou nastartovalo a jaký byl její hlavní cíl?
Reforma 1968 byla výslednicí přípravného procesu, který trval dlouhá léta. Už před tím bylo několik reformních pokusů. Nová soustava řízení a plánování se připravovala už v letech 1957 a 58. Spuštěna byla pětiletkou od roku 1961, tehdy jsem na ní participoval a usměrňoval její řízení. Šlo o veliký reformní krok zaměřený na decentralizaci, obrat k trhu, omezení centrálního plánování. Ovšem nevyšlo to. Třetí pětiletka se hned první rok zhroutila, čímž se zhroutily i proporce, na kterých byla budována. Dokonce byli autoři této reformy obviňováni z pádu třetí pětiletky.
I když to v těchto letech nevyšlo, šlo už tehdy o výrazné kroky politické liberalizace, kdy se tuhá doba 50. let začala lámat. Na troskách tohoto zápasu se začaly rodit další pokusy. Jedním z nich byla komise vlády, kterou jsem vedl, zastupoval mne tehdy profesor Ota Šik. Tato komise vypracovávala návrh na změnu struktury československé ekonomiky odsunem od orientace na těžký průmysl. Ten tehdy tvořil 70 procent průmyslu.
To vše mělo relativní úspěch. Ovšem později znovu došlo k zhroucení tohoto pokusu pod tlakem stoupenců těžkého průmyslu. Ti naše snahy označili za sabotáž, protože těžký průmysl byl podle nich hlavní oporou socialismu. Naštěstí se již na počátku 60. let (šlo o rok 1962) za podobné „sabotáže“ nezavíralo.
Na to pak navázal nový pokus nepolepšitelných reformních recidivistů. Takže se začalo hned pracovat na nové, pořádné reformě. Tyto práce prováděl profesor Ota Šik, který měl k dispozici slušný aparát, především Ekonomický ústav Akademie věd. Tam se vytvořila silná skupina docentů a profesorů, kteří začali, poučeni z minulých nezdarů, připravovat hlubokou reformu ekonomiky.
Hlavní členové této skupiny se pak stali součástí komise pro řízení ekonomiky. Získali také velkou oficiální podporu díky Otu Šikovi, který měl řadu vysokých politických funkcí a důvěru tehdejšího generálního tajemníka Antonína Novotného. Navíc v té době starou gardu komunistického aparátu střídali mladší tajemníci z krajů. Ti pochopitelně podporovali reformní trend v naději, že dodá vítr do plachet jejich politických ambicí.
Reforma, která směřovala ke vzoru západního hospodářství, měla proto paradoxně podporu i stranické nomenklatury. Takže Ota Šik mohl hájit své teoretiky, kteří ji celkem zeširoka připravovali.
Co vás osobně vedlo k zapojení se do ekonomické reformy? Krátce před tím jste se vrátil z Kuby, kde jste spolupracoval s Che-Guevaraou.
Pracoval jsem na předchozích reformách, jednu z nich jsem dokonce vedl. Kvůli jejímu neúspěchu jsem ale musel odejít ze Státní plánovací komise. Nahodilým vývojem jsem našel možnost pracovat na Kubě, která se pro mě stala zajímavým politickým exilem. S Guevarou, který byl sice snílek, ale velmi vzdělaný, jsme se zabývali kritickým rozborem stavu kubánské ekonomiky a hledáním nějakých rozumných východisek. Ta bazírovala na cukru a tropické kubánské krajině využitelné z hlediska turismu. Ovšem ani tam jsme neuspěli. Guevara musel odejít a mně tím skončil kontrakt.
V logice nenapravitelných reformních recidivistů jsem doma začal spolupracovat znovu na reformě socialismu. Stejně však uvažovala podstatná část mladé generace ekonomů, právníku i filozofů. Bylo nám jasné, že tento systém je špatný. Nebylo ho však možné napadnout v celé jeho podstatě, ale šlo lámat určité bariéry pomocí kritérií, jakým byla například efektivnost ekonomiky, kde nemohl nikdo nic namítat. Jedni to brali jako revizi systému, druzí zas mysleli, že to zvýší jeho efektivnost. Podstata však byla stejná: hluboká reforma systému.
Jaké byly nejdůležitější body reformy?
Reforma vycházela z hlubokých analýz relativního zaostávání československé ekonomiky. Jednalo se hlavně o rozbory stáří základních fondů, technické úrovně strojního parku, kvalifikace rozložení ekonomiky, stavu výzkumné základny. Výsledkem byly ukazatele vysoké kapitálové, energetické, materiálové a dovozní náročnosti národního důchodu až po zaostávání životní úrovně v porovnáním s nabídkou sortimentu v západní Evropě.
Tehdy se ukázalo, že je třeba větší pružnosti a větší účasti na západních trzích. Vývoz na Západ tvořil pouhých 18 procent, což limitovalo i dovoz třeba elektroniky, kvalifikované chemie atd. Z nedostatečnosti těchto subdodávek se odvíjela i nekvalita české výroby.
Takže potřeba větší pružnosti a konkurenceschopnosti vedla k závěru, že je třeba daleko větší flexibility a samostatnosti podniků. To však bylo v podmínkách centralizovaného hospodářství velice problematické. Proto se přešlo na analogii fungování rakouské nebo německé ekonomiky, která byla u nás dostatečně známa.
Nakonec to vedlo k zásadnímu oslabení centrálního řízení a k posílení samostatnosti a finanční soběstačnosti podniků (co vydělají bude jejich). Přineslo to také omezení centrální cenové tvorby, omezení realizace státního monopolu zahraničního obchodu. Podniky si tak mohly dodavatelsko-odběratelské vztahy řídit samy, protože zmizela státní bilance. Ta do té doby podnikům přikazovala, kolik mají komu dodat a kolik mají od koho odebrat.
Plán se měl změnit na obecnou roční směrnici. Hledala se proto nějaká optimální symbióza plánu a trhu. Všechny tyto snahy byly velmi podobné tomu, co jsme připravovali v Prognostickém ústavu v druhé polovině 80. let a co převzala vláda po roce 1989. V 60. letech ovšem mělo jít o postupný proces, takže třeba otázka privatizace nebyla vůbec zmiňována. Uvažovalo se spíše o státních akciových podnicích či jugoslávském modelu zaměstnaneckých rad nebo zaměstnaneckých akcií.
Viděl jste v ekonomické reformě 60. let nějaké slabiny?
Byla to reforma na ostří nože, protože vznikala v pevných politických (socialistických) rámcích. Proto šla ruku v ruce s tlakem na politickou reformu, což nakonec splynulo v akčním programu z dubna roku 1968. Panovala představa, že to bere do kleští strnulý, spíš asijský typ socialismu a že nastupuje vlna velkého evropanství, které začne vracet republiku do západní Evropy.
Kolem toho však vznikl obrovský politický zápas. Takže když se doma velká většina postavila za ekonomickou reformu, „zdravé síly“ včetně tajemníků to okamžitě převedly na sovětské vedení jako naprostý revisionismus a odchod od socialismu ke kapitalismu, jako odchod od Varšavské smlouvy k Severoatlantickému paktu atd.
Každý den roku 1968 tak rostlo napětí, což byla hlavní limitace a podmínění každého kroku reformy. Všichni reformní recidivisté proto pracovali na podmínku, což se dělá velice špatně. Podmínka také nakonec skončila a všichni, kdo se na tom podíleli, byli nakonec vyházeni a zbaveni svých pozic.
Paradoxně však toto napětí bylo i nábojem reformy, protože zúčastnění sice věděli, že jde o riziko, ale zároveň si uvědomovali, že je tam jakási naděje. Z toho pak pramenil spěch realizovat to, i když třeba vše nebylo dotaženo do konce.
Jak jste se cítil, když v roce 1968 přijely sovětské tanky a reformu de facto rozdrtily?
Programem bylo obrození země, nastolení demokracie a navrácení do západní Evropy. K tomu měla sloužit ekonomická reforma, která byla jeho součástí. Takže když to v srpnu 1968 skončilo, věděli jsme, že je to ztráta obrovské celonárodní naděje, nejen naděje ekonomické.
Všem nám bylo těžko na duši a lidé pak reagují každý podle své nátury a okolí. Někdo agresivněji, někdo ve stoickém klidu zklamání.
Podle mě chyběla racionální mysl, která by se alespoň snažila udržet lidi, kteří na reformě pracovali. Tím se otevřel prostor Biľakovské klice, takzvaným Zdravým silám. Tito lidé to převzali jako sovětští místodržitelé a zahájili obrovské (podle nich) očištění. Tehdy byl vyměněn téměř celý státní aparát a zlikvidována prakticky všechna inteligence uvnitř komunistické strany. To způsobilo ohromnou retardaci vývoje, protože to dopadlo na to nejcennější, co země měla, tedy na lidi. Reformní plány by se obnovit daly, ale nebyl nikdo, kdo by to dělal.
Byla to obrovská katastrofa, která způsobila další dvě desetiletí deformovaného vývoje.
Jak zastavení reforem po srpnu 1968 zasáhlo ekonomiku? Znamenalo to zbrzdění hospodářství, dostalo se do horší situace než předtím, nebo jej to prakticky nezasáhlo?
V hospodářství docházelo k paradoxům, protože normalizační režim slavil ekonomické úspěchy. To samozřejmě vedlo k potvrzení správnosti původního vedení a disciplíny.
Na začátku 70. let totiž přišel ropný šok, kdy strmě stoupala cena za barel, což způsobilo problémy západním ekonomikám, které byly závislé na dovozu ropy. Sověti ale tehdy udělali politické gesto, možná i kvůli tunám másla na hlavě kvůli srpnové okupaci, a zaručili nám stabilní, velmi nízké ceny ropy.
Naše ekonomika díky této politice a utužení pozice plánovací mašinérie, včetně stabilizace vývozu a dovozu ze Sovětského svazu (ty tvořily více jak 60 procent objemu zahraničního obchodu), začala vykazovat vysoké tempo. Další pětiletka byla proto realizována s pěti až sedmi procentním růstem národního důchodu. Naše ekonomika tak začala v růstu konkurovat i západním zemím.
Tehdy tedy skutečně rostla výroba, průmysl, mzdy, spotřeba. Ovšem to hlavní, co definovalo Československou republiku jako relativně zaostalou hlavně mezi vyspělými zeměmi západní Evropy, jako byla kvalita a produktivita práce, technická úroveň, nabídka na vnitřním trhu a celková kvalita života, se konzervovalo. Problémy se tím kumulovaly a slabá konkurenceschopnost Československa se pod pláštěm ekonomických „úspěchů“ zhoršovala.
Dala by se reforma ze 60. let srovnat se současnou Čínou, jejíž politika také bývá označována za balancování mezi kapitalismem a socialismem?
To srovnávat příliš nejde. Je to dáno postavením Číny jako supervelmoci a vojenské mocnosti. Čína si stále zachovává silné centrální politické řízení a vliv partajně-vojenských kádrů. Reformu potom spouští v oblastech trhu a uvolnění podniků, zejména pak ve velkém prostoru pro zahraniční investice. Nad celým procesem si však zanechává velkou kontrolu. Jde tedy o speciální čínský mix, který spojuje asijské formy socialismu s jakýmsi maximem možného ekonomického liberalismu. Nám šlo o demokratický vývoj, kterému měla naše reforma sloužit.
(redakčně kráceno)