Moderátor Jakub Železný přivítal 12. března v Dobrém ránu s ČT prezidenta republiky Václava Klause. Tématem rozhovoru byla nedávná návštěva Václava Klause ve Spojených státech, vízová politika americké strany i vydání jeho nové knihy Rok čtvrtý. Jde o rekapitulaci, která mapuje čtvrtý rok Klausova prezidentství.
„Začínají na naše argumenty slyšet víc a víc,“ říká Václav Klaus po návratu z USA
Začněme vaší nedávnou americkou cestou. V Čechách to vypadalo, že hlavním tématem cesty byl americký radar. Jak moc toto téma v Americe rezonovalo?
Za prvé bych řekl, že teď mám pocit, že je půlnoc, protože jsem vstával v jedenáct večer našeho času. Takže Amerika je ve mně všudypřítomná. V Americe téma radar rezonovalo i ne. Na straně jedné průměrný Američan netuší nic o žádném radaru, netuší to ani drtivá většina politiků, netuší to ani většina kongresmanů. To je washingtonský syndrom. Jestliže jsem cestoval Texasem, Louisianou, Alabamou, tak guvernéři těchto států o tom nevědí. Nicméně samozřejmě washingtonské téma to je, a v tomto smyslu to rezonovalo.
Rezonovala také otázka zrušení víz pro české občany? Jsou to spojité nádoby s radarem? Jak se někdy říká víza za radar.
Kéž by to tak bylo, ale takto to v Americe nikdo nevidí, netuší. Na druhou stranu bych řekl, že otázka víz se pohnula. Začínají slyšet na naše argumenty víc a víc, když jim pak dramaticky vykládám, jaká je frustrace lidí u nás z toho, co se tady děje. Frustrace zdůrazněná tím, že lidé mají pocit, že jsme nejlepším přítelem Ameriky, že se zúčastňujeme celé řady misí společně s ní po celém světě, a že jsme Ameriku nikdy nepodtrhli, nic zlého jí neudělali. Nikomu není vysvětlitelné, že člověk bydlící dvě stě kilometrů od Prahy v první rakouské vesničce jezdí bez víz do Ameriky, ale člověk bydlící o deset kilometrů blíže – za hranicí – už ta víza potřebuje. Koneckonců Česká republika je členem NATO a Rakousko nikoli atd., atd… Takže si myslím, že toto oni začínají čím dál víc vidět a slyšet. A uvědomují si, že to takto dál nejde.
Takže včerejší slova vicepremiéra Alexandra Vondry, že by víza mohla být zrušena do roku 2009, vám připadají jako logická?
S panem místopředsedou Vondrou jsem nemluvil. Nicméně jsem mluvil s předsedkyní americké dolní sněmovny, mluvil jsem s předsedou demokratické většiny v horní sněmovně, oni zrovna utíkali z hlasování v kongresu o dílčích návrzích v této věci. Takže nevím, jestli může v této věci vědět o kousíček více než já. Myslím si, že otázka timingu v tom není. V momentu, kdy jsem tam byl a musel jsem čekat na ukončení jednání v senátu, abych se mohl sejít s těmi lidmi, s kterými jsem se sejít měl, zrovna projednávali toto téma. Takže už to běží.
Pan vicepremiér to spíše myslel jako esenci vašich jednání. Jako jeho pocit. Je to i váš pocit?
Ten čas bych nechtěl říkat. Setkal jsem se z řadou senátorů, kteří za nás lobují, a jsou docela optimističtí.
Přišlo několik e-mailů od diváků, některé jsou poněkud ostřejší. Jeden k americké cestě. Dotaz od diváka pana Maňase: „Byl jsem v roce 2000 v Bílém domě a bodyguard, který mne doprovázel, mi vyprávěl, že prezident Havel byl důvěrný přítel prezidenta Clintona. Byl zván i do soukromých prostor prezidenta, což prý není obvyklé ani u hlav státu. Jak hodnotíte to, že jste nebyl přijat prezidentem Spojených států?“
Ani jsem o přijetí prezidentem neusiloval, protože tato cesta byla koncipována trochu jinak, a navíc bylo evidentní, že prezident Bush je v Latinské Americe. Takže jsem byl přijat viceprezidentem Cheneym. V Bílém domě to samozřejmě bylo, ale takovéto přetahování, kdo je více s někým spřátelen, mi připadá nedůstojné. Seděl jsem půldruhé hodiny s Georgem Bushem starším v jeho osobním sídle v Houstonu, takže abychom se přetahovali, kdo je větší přítel koho, to já trošku nemám rád.
Vraťme se do české, současné reality. Právě dnes představujete veřejnosti vaši novou knihu Rok čtvrtý, která je v logice vašich předchozích knížek takto nazvána, protože reflektuje čtvrtý rok vašeho prezidentství. Co v ní je? Dá se říci, že je to pokračování těch předchozích?
Pokračování a vlastně i další rok v tomto smyslu. Myšlenka, že by bylo dobré udělat takové shrnutí toho, co se za uplynulý rok událo a co jsem napsal, uvedl, přednesl, vznikla před čtyřmi léty – nazvali jsme to Rok první. Dnes je to Rok čtvrtý a já mám jedinou hrůzu z toho, že knížka tloustne a tloustne. Tak nevím, čím to je. Jestli já tloustnu, nebo více píšu a promlouvám. Ale i pro mě je to takové dobré shrnutí, které i mě, když to od ledna do února dávám dohromady, překvapuje, jak člověk pozapomíná na události, které se staly vlastně před pár měsíci.
Dovolte takovou jízlivou otázku. Je ta kniha vůbec takříkajíc k učtení?
Nemyslím si, že by si někdo měl přečíst každou větu, která je tam napsaná. Má to nějaké dělení. Jsou tam projevy v cizině, projevy domácí, články a eseje, jsou tam různá témata. Kdo si chce eventuálně zopakovat moje veta, která jsem udělal ve sněmovně, má tam moje veta. Je tam celá řada novinek. Za rok napíšu stovky dopisů, které veřejně nikomu nesdělujeme, protože dopis je určen adresátovi a nikde není uváděný. Najednou je v této knize výběr těchto dopisů, z nichž některé jsou takové, řekl bych trošku odvážnější, choulostivější. Až se na mne někteří mračí, jestli jsem je měl do knihy dávat nebo ne. Takže je tam celá řada originálních textů.
(redakčně kráceno)