Po téměř pěti měsících krize míří do Národního divadla nový ředitel. 15. ledna oznámila ministryně kultury Helena Třeštíková, že přijme doporučení výběrové komise a jmenuje do čela divadla dosavadního ředitele Divadelního ústavu Ondřeje Černého. Helena Třeštíková ale za deset dní na svoji funkci rezignovala. Jak to ovlivní rozbouřené vody v Národním divadle, o tom můžeme jenom spekulovat. Hostem Petra Buchty byl 24. ledna v pořadu Interview ČT24 právě nově jmenovaný ředitel Ondřej Černý.
„Třísouborové divadlo je velmi specifický fenomén,“ tvrdí ředitel Národního divadla Ondřej Černý
Před časem jste vyjádřil přání, aby Helena Třeštíková vydržela ve své funkci o něco déle než její dva předchůdci. Jak tuto situaci vidíte?
Pro mne je to velice čerstvá informace a nejsem s ní ještě úplně vyrovnán. V tuto chvíli na to vlastně ani reagovat nemohu. Jediné, co mohu říci, je, že když jsem se vracel z jmenovacího aktu v pondělí, kdy jsem strávil s paní ministryní skoro celé odpoledne, jsem si v duchu říkal, že by bylo divné v politické situaci, v jaké se dnes nacházíme, aby osoba, která má v sobě tolik moudrosti a noblesy, vydržela v této funkci déle než půl roku. Celé naše setkání bylo velmi příjemné, měl jsem z něj pocit radosti, ale věděl jsem, že radost příliš dlouho netrvá. Takže můj pocit byl neodvratně pesimistický už od samého počátku.
Výběrové řízení, kterým jste prošel, provázely určité nejasnosti. Z řady míst, i z Národního divadla, zaznívaly výhrady, že bylo příliš rychlé, nebylo transparentní, že jste tam prakticky neměl konkurenci. Helena Třeštíková se rozhodla konkurz nezrušit a nevyhovět tak oněm výhradám. Teď přijde nový ministr. Cítíte vy sám nějaké ohrožení?
Pokud bych měl cítit ohrožení, nikdy bych nemohl na tuto funkci aspirovat v těchto rozbouřených dobách. Je jasné, že jakýkoli ministr kultury může ředitele Národního divadla jedním škrtem pera odvolat. Tak se stalo v případě Daniela Dvořáka a může se to stát i mně. Je to věc, se kterou počítám a neřeším ji.
Vaši práci to tedy neovlivní?
Nevidím nejmenší důvod, proč by mělo. Příspěvková státní organizace jménem Národní divadlo funguje zcela nezávisle na Ministerstvu kultury. Ministr má za úkol jmenovat ředitele a to se stalo. A v těchto chvílích pracujeme.
Kdy přesně se ujmete řízení Národního divadla?
Domluva je taková, a už je i potvrzena, že řízení divadla bych se měl ujmout 2. dubna. Protože prvního je Apríl a navíc je to neděle. Únor a březen strávím přebíráním divadla a zjišťováním dalších informací a přípravou kroků, které podniknu, až se ujmu své funkce.
Můžete být konkrétnější?
Jde asi o čtyři okruhy, kterými se nyní zabýváme. Jedna věc je rozpočet a rozepsání rozpočtu na jednotlivé soubory (činohra, opera, balet). Protože soubory ještě dnes neví, s jakými penězi mohou počítat. Druhý rozměr je specifická situace okolo opery, protože dramaturgický plán na sezónu 2007/8, který by měl být již dávno hotov, ještě není celý. Dodělává se celkem hekticky a jinak to ani být nemůže. Odvoláním šéfa Nekvasila, potom pověřením pana Harvánka, do toho nyní vstupuje už třetí člověk - mnou jmenovaný nový šéf Opery pan Heřman. Musíme se proto snažit najít nějaký modus vivendi, abychom skloubili do této sezony zájmy všech tří zúčastněných.
Ve vaší funkci musíte situaci v Národním divadle uklidnit. Přicházíte v době velice rozbouřené, byly tady petice, hrozilo se stávkami, došlo k rozkolu mezi soubory. Mluvil jste s autory petice? Sešel jste se se šéfy souborů?
Shodou okolností jsem se zprávu o rezignaci Heleny Třeštíkové dozvěděl na jednání s Michalem Dočekalem, Evou Salzmannovou, Ondřejem Pavelkou, Davidem Prachařem, byla tam i Vlasta Chramostová. Naše jednání už spíše směřovalo k tomu, jak si pojmenovat minulost, která se stala. Ale hlavně, jak se napříště zabývat budoucností. Do toho přišla ona zpráva a to si uvědomíte, jak vnější svět může věci posunout jinam. Takže jsme se rozcházeli nakonec s očekáváním, jak se celá situace vyvine. Zda nebude nutné se za týden sejít znova a věci reflektovat po odchodu paní Třeštíkové.
Váš dojem z jednání je, že existuje vůle se dohodnout?
Můj dojem je pozitivní. Obě strany si uvědomují, že mají každá svou určitou roli, pozici. A že jde o budoucnost Národního divadla. Nicméně je potřeba říci, uvědomil jsem si to dosti intenzivně, že zásah do psychiky divadla, konkrétně do souboru činohry, byl poměrně silný. Existuje zde zkrátka jakési trauma z minulosti. Chvíli jsem podlehl pocitu, že budeme moci minulost smazat a pokračovat dál, ale nakonec bude potřeba se jí zabývat - pojmenovat. Nesmí to ohrozit vývoj a fungování divadla.
Nelze tedy udělat tlustou čáru a začít na zelené louce. Jednou z věcí je hospodaření. Po odvolání Daniela Dvořáka proběhl audit, jehož kompletní výsledky se veřejnost nikdy nedozvěděla. Vy jste je viděl?
Já jsem je zatím neviděl a přiznám se, že jsem je ani vidět nechtěl. Věděl jsem totiž, že vidět samotný audit bez kontextuálních informací je málo. Fundované stanovisko si mohu udělat až po důkladném obeznámení s touto problematikou. Ani vlastní názor nyní mít nechci, protože to musí být názor, pokud ho vůbec získám, podložený veškerými dokumenty. Jediné, co můžu říci, je, že audit byl dělán z úhlu, s kterým nesouhlasím. Není možné mechanicky poměřovat náklady a výnosy v případě jednotlivých inscenací.
Kde je ale hranice? Pochybnosti vznikly u představení, kde rozdíl byl obrovský. U jednoho z představení byly náklady dva a čtvrt milionu korun a výnos něco přes čtyřicet tisíc. To je propastný rozdíl.
V oblasti umění a u divadla, či opery zvlášť, hranice prakticky neexistuje. Každý si musí hranici stanovit sám. Každý si ji určuje vzhledem k sobě samému a instituci, ve které pracuje. K této konkrétní inscenaci snad jen, že takhle velký rozdíl je asi opravdu přes čáru, nemělo by se to stávat. Ale to je tak všechno, co mohu dodat. Nesouvisí to s hospodařením divadla tak, že by ho to přímo ohrožovalo. Náklady nelze poměřovat tímto způsobem. Musíme vidět jakou roli hrála tato inscenace v kontextu celého dramaturgického plánu. Měla být inscenací, která přiláká zájem zahraničí o dramaturgickou novinku atd. To jsou věci, které se nedají spočítat penězi.
V rozhovorech po zveřejnění výsledku výběrového řízení jste říkal, že chcete dát větší autonomii jednotlivým souborům, především uměleckou. Kde pak vidíte svoji roli?
Zrovna dnes jsme to probírali na zmiňované schůzce v činohře. Situace s paní ministryní to dokládá. Pro stabilitu divadelního organismu, který je ve své podstatě velmi citlivý, není možné, aby fungoval princip domina. To znamená, že ministr přijde, odvolá ředitele a jmenuje nového, ten přijde a odvolá šéfy uměleckých souborů. To je záležitost, která proběhne během pár dní a psychicky rozloží divadelní organismus. Podle mého názoru se takováto situace už nikdy nesmí stát. Musí se proto vytvořit určité pojistky. Prvním krokem tedy bude, doufám, že ve spolupráci s Ministerstvem kultury, vytvoření nového statutu Národního divadla. Jde nám o vytvoření poradních grémií na ministerstvu, kdy by nové umělecké šéfy mohl ministr jmenovat na základě doporučení těchto grémií. To samé i v případě jejich odvolávání. Samozřejmě ministr může vždy odvolat celé grémium, ale to už je jistou komplikací. Jde o to postavit určité překážky. Přirovnávám situaci v Národním divadle k povodním, po kterých jsme začali okamžitě stavět protipovodňové bariéry, které nemusí vodu zastavit, ale přinejmenším zpomalit.
Systém řízení se mi zdá trochu komplikovaný. Nedovedu si představit, že vy jako ředitel budete mít svoje podřízené, které nejmenujete. A budete přitom zodpovědný za celou instituci.
Nemluvme o podřízenosti. Ta panuje jenom v ekonomické oblasti, protože jsme ve státní příspěvkové instituci, kdy jsou umělečtí šéfové odpovědni mně jako řediteli. Ale z hlediska uměleckého je to otázka partnerství. Třísouborové divadlo je velmi specifický fenomén, který se usídlil pouze ve střední Evropě, a potřebuje specifický způsob řízení.
Má Národní divadlo na to, aby se dostalo mezi přední evropské scény. Kritika otevřeně říká, že je na úrovni divadla provinčního. I spolupráce, která v minulosti byla, byla spíš s provinčními divadly. Dá se toto změnit?
Je třeba rozlišovat z různých hledisek činohry, opery a baletu. I to je záležitost větší autonomie souborů. Pro činohru je obtížné, už z hlediska jazykového, dostat se na mezinárodní festivaly. Obtížné je to mimochodem taky proto, protože činohra hraje ve dvou krásných domech (Stavovské divadlo a historická budova Národního divadla). Když nazkoušíte představení v takovýchto prostorách je těžké ho někde v zahraničí vůbec postavit, přenést, zaplatit. Současnou divadelní Evropou hýbe současná hra. Současnou hru může Národní divadlo nejlépe předvést v menším prostoru Nové scény. Proto by se měla Nová scéna vrátit do lůna Národního divadla, aby činohra získala prostor pro inscenování současných her. Pak může být konkurenceschopná i s ostatní Evropou.
Co se opery týče je to hodně o penězích, ale taky o ambicích. A ambicí uměleckého šéfa opery Jiřího Heřmana je stát se evropským operním domem a určitě tomu podřídí svoje kroky.
Takže podle vašeho názoru je potřeba pokračovat v koprodukci z minulých let.
Je třeba posuzovat případ od případu. Základní moment spočívá v tom, že koprodukce ano. My společně s Jirkou Heřmanem v tom budeme asi trošku konzervativnější, uvážlivější. Plán počítá s pěti premiérami do roka, z toho jedna koprodukční. I samotné koprodukční partnery se budeme snažit vybírat uvážlivěji.
Zatím jsme mluvili o řízení divadla a věcech spíše odborných. Na co se v Národním divadle můžou těšit diváci?
V tuto chvíli je postavena sezóna 2007/8, takže až do června 2008 divadlo hraje, aniž by to nově příchozí ředitel ovlivnil. Milan Lukeš nazval Národní divadlo dopravním letounem, kterému trvá velice dlouho, než zareaguje na povel z řídící kabiny a začne měnit směr. Co opravdu chceme a bude nám velkou radostí, je uspokojovat všechny vrstvy diváctva. Občas panují názory, že jde o národní scénu, která by se měla věnovat tradičnímu divadlu. To nechceme. Národní divadlo je vysoce dotovaná scéna. Například v Burg Teatru je přímo deklarováno, že má především dělat inovativní umění, právě protože dostává spoustu peněz. Takže my chceme dělat dobře tradiční činohru, či operu, ale také současné divadlo.
(redakčně kráceno)