Období pouhých osmi měsíců od 14. mimořádného sjezdu KSČ, takzvaného vysočanského, do dubnového pléna KSČ v roce 1969 razantně změnilo tvář politiky v Československu. Zatímco na jeho začátku stála snaha reformních komunistů o udržení demokratizačního procesu, jeho konec znamenal návrat k totalitním pořádkům. Reformní politici zprvu ubezpečovali národ, že je šance v pokračování polednové politiky i po sovětské okupaci. Skutečná naděje však nebyla žádná. Nepomohl ani zoufalý čin Jana Palacha. Symbolickou tečku pak paradoxně znamenají hokejové "oslavy" o dva měsíce později. V Praze byl vymlácen na popud Stb Aeroflot, v Bratislavě zase dav provokatérů zavedl demonstraci před sovětskou komandaturu, kde došlo k brutálnímu zásahu Bezpečnosti. Po těchto událostech žádají Sověti razantní změny. Zanedlouho proto odchází Dubček a přichází Gustáv Husák.
Od mimořádného sjezdu k dubnovému plénu
O cestě k normalizaci v magazínu Historie.cs z 11. září hovořili historici z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky Jitka Vondrová (JV) a Zdeněk Doskočil (ZD) a za slovenskou stranu Stanislav Sikora (SS) z Historického ústavu Akademie věd Slovenské republiky. Moderoval Vladimír Kučera.
Co to byl vlastně 14. sjezd?
JV: Bezprostředně po invazi v noci z 20. na 21. srpna se sešlo předsednictvo městského výboru a usoudilo, že by bylo potřebné svolat delegáty sjezdu. 22. srpna sjezd začal jako porada. Ovšem v souvislosti se zprávami, že konzervativní část původního ústředního výboru připravuje ustanovení loutkové rolnicko-dělnické vlády, usoudili, že je potřebné postavit proti nim nějakou sílu a až tehdy se prohlásili za sjezd.
Kdo mu předsedal? V té době to jistě bylo osobní riziko.
JV: Sjezd mělpracovní předsednictvo ad hoc.Velkou roli hrál třebaMartin Vaculík,který byl jedním z organizátorů. Organizátorři byli především lidé z městského výboru,Jaromír Litera…
Hovoří bývalý politik Věnek Šilhán (přepis doplňujícího rozhovoru):
Ve středu od rána se sbírali delegáti z ČKD Vysočany. Od nás z ústavu jsem tam šel jako jeden z prvních. První, koho jsem potkal, byla Vlasta Chramostová a Milota, který potom natočil jednání vysočanského sjezdu.
Přistoupila ke mně a říkala: „Víte, nejsem tady jako delegát, prostě jsem jen přišla a doprovázím Milotu.“ Na to jsem jí řekl, jak jsem rád, že tam je a pozval jsem ji dál. To byl taky jakýsi znak kontaktu s obyvatelstvem.
Přišel Jirka Pelikán a bavili jsme se o tom, že bude nutné poslat určité materiály komunistům Francie. Problém byl, jak to tam dostat. Poslouchal nás ale jeden člověk, který nejednou řekl, že to zařídí. Byl z Nymburka, kde je železniční uzel. Rusové zapomněli, že existují alternativní spojení se světem, jako je železnice. Ta byla volná, tak jsem to poslali po železnici.
Také bylo neuvěřitelné, že Rusové vůbec neevidovali, že existují dispečerské služby (požární, různých katastrof, elektrárenský dispečink atd.). Takže s Bratislavou jsem mluvil pomocí elektrárenského dispečinku, protože normální telefonní styk nebyl možný.
Jak se podařilo tak rychle zlikvidovat závěry sjezdu a vůbec i jeho existenci? 14. sjezd byl vlastně vymazán z dějin KSČ a dějin této země. Když tak tam zůstal jenom jako červený vykřičník kontrarevoluce.
ZD: K likvidaci došlo velice záhy,několik dní po jeho svolání.Na československo-sovětských jednáních v Moskvě,která probíhala od 23. srpna,Sověti nastolili kategorický požadavek,že vysočanský sjezd musí být anulován.
Tento požadavek jim velice usnadnil radikální postoj Gustáva Husáka. Ten v zájmu svých mocenských ambicí využil slovensko-nacionální kartu, když vystoupil s tezí,že sjezd nemůže být uznánjako legitimní, protože většina slovenských delegátů se na něj nedostavila a rozhodovalo se tedyi o Slovácích, ale bez Slováků.
Jaký měl Gustáv Husák mandát mluvit za Slováky v té době? Vždyť byl v Praze.
SS: Gustáv Husák dostal mandátod předsednictva ÚV KSS i od předsednictva Slovenské národní rady, že může jet do Moskvy prosazovat zájmy Slováků. V Moskvě pak Gustáv Husák začal svou hvězdnou hru o pozici.
Sověti potřebovali už konečně nějaký čin. Četl jsem jakési interview Brežněva s nějakými západními komunistickými novinami, kde říkal: „Dubček ví, co by měl dělat, Dubček všechno slíbí, ale Dubček nekoná.“ Selhala také skupina kolem Aloise Indry, která zaslala memorandum do Moskvy, kde z něho Brežněv četl 18. srpna. Podle tohoto materiálu bylo všechno dokonale připraveno, ale nakonec i zde „skutek utek“.
Gustáv Husák zpočátku neoslnil, když požadoval odchod okupačních vojsk, ale v Moskvě upoutal Brežněvovu pozornost. Husák, přestože byl ve Vysočanech po osmnácti letech zvolen do předsednictva i do ústředního výboru, odmítl vysočanský sjezd. A nejenže ho odmítl, ale do značné míry se podílel na přesvědčení československé delegace, aby vysočanský sjezd také odmítla.
Když se potom vrátil na Slovensko, věděl, že se sjezd Komunistické strany Slovenska stal jakoby zázrakem ve spleti politických událostí centrem pozornosti (i Moskvy). Pamětníci i historici hovoří o tom, že to byla jeho hvězdná hodina.
Jeho projev na tomto sjezdu byla kombinace demagogie, rozumných argumentů, patosu, apelování na národní cítění Slováků, které už tehdy bylo kvůli federaci v rozmachu. Takže tam udělal obrovský kus práce.
Měl také obrovskou výhodu, protože nikdo z asi 500 slovenských delegátů neměl ani ponětí, co se v Moskvě stalo. Husák to proto postavil tak, jako by byl neuvěřitelně čestný, jak tam čestní rytíři bojovali s jinými čestnými rytíři atd. Přičemž se ví, že to byl středověký koncil, kde soudili kacíře. Jedinou vymožeností nové doby bylo, že je tam neupálili. Nakonec se Husákovi podařilo přesvědčit všechny delegáty, aby odmítli vysočanský sjezd a aby vystoupili ze všech funkcí.
A ještě jedna perlička: Noc z 26. na 27. srpna museli perfektně připravit. Slovenský novinář, Martin Hric vzpomíná, že po druhém vystoupení Husáka se ozval z obrovský řev: „Ať žije soudruh Husák, ať žije soudruh Husák!“ Všichni se otáčeli, ale nikdo nekřičel. Pak se váhavě přidala první řada, druhá řada, ale potom už nikdo. Až později jeden zvukař prozradil, že to bylo dopředu nahrané a puštěné z magnetofonu. Takže až do takové míry to měl Husák všechno se svými přívrženci připravené.
ZD:Husák byl na vysočanském sjezdu zvolen do Ústředního výboru KSČ a do předsednictva ÚV KSČ. Ale protože věděl, že sjezd je pro Sověty nepřijatelný, nemá legitimitu, těchto funkcí se demonstrativně vzdal. Ovšem protože na slovenském sjezdu v Bratislavě měl velkou podporu a byl zvolen prvním tajemníkem Ústředního výboru KSS místo Vasila Biľaka, bylo automaticky z titulu funkce jasné, že musí být zvolen do ústředního výboru KSČ a zároveň i do předsednictva. Na rozdíl od Vysočan měly už tyto jeho funkce legitimitu.
Husák byl v jarních měsících 1968 velmi razantní. Tehdy třeba hovořil o československém znaku a říkal, že lev je jakýsi olysalý, jak má na hlavě hvězdu místo korunky…
Uvedl bych úryvek z jeho projevu několik hodin před okupací: Jsou jednotlivci, kteří by chtěli přivřít dveře, kterými proudí čerstvý a zdravý vzduch do našeho politického života. Dělají to ze strachu před lidmi, ze strachu o vlastní křeslo, neboť ne všichni, kteří si zvykli na direktivní řízení, se cítí dobře v nových podmínkách a v novém systému, který vytváříme.
SS: To bylo v Žiaru nad Hronom v hliníkárně. Svou řeč tam zakončil výrokem, že demokratizace na Slovensku uvázla v půli cesty. Takže i to, co se stalo, bylo pro něho jen polovina cesty. Na tom je vidět, že Husák byl skutečně úžasný pragmatik.
Husák byl od ledna celých osm měsíců vedoucí postavou slovenského reformního komunistického hnutí. Biľak se po drážďanské sprše začal pomalu přiklánět k prosovětskému postoji, ale Husák věděl, že se musí vézt na vlně demokratizace.
Husákovi nebyla demokratizace vlastní, protože nebyl demokrat. (Vynikající slovenský historik Lubomír Lipták řekl, že to byl stalinista s lidskou tváří.) Jenže Husák neměl žádnou zodpovědnost. Třikrát se před srpnem pokoušel o kooptaci do Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska, třikrát ho nepustili. Tak jezdil po mítincích a vykřikoval, co je to za ostnaté dráty na našich hranicích a co to má znamenat. Prostě si mohl dovolit všechno a federace byla samozřejmě jeho srdeční záležitost.
Vysočanský sjezd byl zlikvidován zejména zásluhou slovenské části a Gustáva Husáka. Dá se to tak shrnout?
SS: Gustáv Husák na tom měl významný podíl, ale bylo to kolektivní dílonastupující realistické skupiny.
JV: Hlavní prácese odvedla v Praze,kde se dva dny jednalos vysočanským výborem.Dubček se tam nedostal, protože mu to údajně Moskva nedovolila.Jednalo se na Hraděv úzkých uskupeních. Potřebu ústupu obhajovaliSmrkovský a Šimon.Vzdorovali ještě 27. srpna, ale potom silně zapůsobil Dubčekův emocionální projev, ve kterém slíbil, že existuje nějaký prostorpro plnění polednové politiky a že je třeba se sjednotit. Pak vysočanský výbor ustoupil.
Přepis závěru projevu Alexandra Dubčeka z 27. srpna po návratu z Moskvy:
Prosím vás všechny, drazí moji spoluobčané, Čechy, Slováky, komunisty a členy ostatních politických stran Národní fronty, prosím všechny dělníky, rolníky, prosím naši inteligenci, všechen náš lid, zůstaňme jednotní, klidní, hlavně rozvážní, pochopme, že jen v tom a v naší věrnosti socialismu, v naší čestnosti, v našem úsilí a charakterech je záruka cesty vpřed.
JV: Byli tam lidé, kteří ustoupit nechtěli a kteří říkali, dokud jsme pohromadě, máme sílu, jakmile se rozpustíme, nebudeme nic znamenat. To třeba hlásal Kosík. Tento radikální reformní proud ale bohužel neměl dost sil, aby přesvědčil pouhé reformátory, kteří byli ochotni jít s Dubčekem.
Jaká byla atmosféra v zemi?
ZD: Atmosféra byla velice zjitřená. Hlavním reformním politikům, Dubčekovi a Smrkovskému, se však emotivními projevy v srpnu 1968 po návratu z Moskvy přece jen podařilo tuto náladu usměrnit. V ten moment měli největší důvěru v celé době pražského jara i posrpnových měsíců. Podařilo se jim v podstatě implikovat veřejnosti představu, že ještě je nějaký prostor, není všechno ztraceno, ještě se dá něco dělat. Veřejnost tomu z velké části v ten moment ještě uvěřila.
Pozvolný rozchod mezi vedením KSČ, reformátory a veřejností nabýval na síle během podzimu 1968, ale ne bezprostředně po přijetí moskevských protokolů.
Jedna záležitost byla v Čechách vnímána trochu trpce. Byl to zákon o federalizaci, který jsme tady brali tak, že Slováci mají hotovo, povedlo se jim z reformního procesu urvat, co chtěli, a tím končí. Navíc Husák po federalizaci velmi toužil?
SS: Na Slovensku byla jiná situace během celého vývoje už od ledna 1968. Je to dáno historicky, psychologií, tradicemi a hlavně tím, co v takové situaci vždy národy chtějí získat.
Češi šli celkem přirozeně po linii všeobecně demokratické. Ne že by Slováci po této linii nešli, ale někdy se mi zdá, jakoby naši lidé říkali, ať tuto věc za nás obstarají bratři Češi, my zde máme federaci.
Mělo se splnit to, co bylo přijato už v Košickém vládním programu v roce 1945. Rovný s rovným - alespoň formálně zabezpečit rovnost prostřednictvím federace. Hlavně šlo o to, že zde byla touha mít nějaké vlastní slovenské orgány, ve kterých by si Slováci mohli sami rozhodovat o svých věcech. Slovenské národní orgány měly totiž po roce 1960 v rámci ústavy katastrofální pravomoci. Ani v době krajinského zřízení v letech 1928 až 1938 jsme neměli tak slabé kompetence.
Když Husák řekl, že u nás reformní snažení došlo na půl cesty, říkal pravdu. A když přišla federace, do značné míry to odčerpalo společenské napětí. Proto byl i tak úspěšný v očích sovětského vedení: Husák nejenže vyhrál sjezd, ale už na Slovensku udělal pořádek.
Klíčovým momentem byl návrat cenzury. Jak se to zorganizovalo? Nejdříve byla nějaká rozhodnutí, že se bude psát dobře o Sovětském svazu a moskevských protokolech, a potom se utužovalo a utužovalo…
JV: Moskevský protokol byl tajný, takže se o něm těžko mohlo psát… Hned po návratu z Moskvybyly zřízeny dva výbory. Jeden vládní výbor a obnovený cenzurní úřad,Úřad pro tisk a informace, jeden v Praze a jeden v Bratislavě, které dohlížely na to, co novináři píší.Samotné obnovení cenzury byl ale velmi dlouhý proces,protože novináři se nechtěli podřídit. Prostě si zvykli na svobodu,chtěli psát volně a ani stát ještě neměl takové páky,aby je donutil k nějaké poslušnosti.
Teprve v říjnu byly první zákroky,když byly zastaveny Reportér a Politika, protože psaly příliš antisovětsky. A vlastně až po lednuse začalo uvažovat o tom,že by se situace mezi novinářiřešila třeba personálními postihy,ale k tomu došlo až v dubnu.Těsně před nástupem Husákapak byly přijaty první směrnicea po jeho nástupu se přikročilok personálnímu plnění.
ZD: Je třeba doplnit, že po srpnu 1968 sice cenzura byla obnovena, ale nefungovala na principu předběžné cenzury. Úřad pro tisk a informace vydával pokyny, o čem se nemá psát, případně doporučení, které problémy neventilovat. Cenzura ještě nefungovala tak, že by noviny musely předkládat před vydáním obtahy, které jdou do tiskárny, a škrtaly se věty. To nastoupilo až v dubnu 1969, těsně před nástupem Husáka.
SS: 5. září bylo zasedání ÚV KSS, o kterém jsme zde už mluvili. Husák měl hlavní řeč a děkoval všem slovenským novinářům, jak se fantasticky drželi během okupace. Zároveň Andreji Sarvašovi, herci a řediteli Slovenského rozhlasu, říkal, že nebudou podniknuty žádné postihy proti těmto lidem.
V jedné knize slovenských novinářů Jano Čumaje a Julo Vereše, vzpomíná novinářka Dvojníková na to, jak to začalo. Byla to jezuitská perfidnost (Husák rád používal tento termín), protože v první fázi si novináři cenzora museli zvolit mezi sebou. Tímto se mezi ně vrazil klín.
ZD: Skutečně se tento model uplatňoval. V českých zemích to bylo obdobné. Ve redakcích všech deníků a týdeníků byl takzvaný zmocněnec Českého úřadu pro tisk a informace. Byl to jeden z pracovníků redakce, který byl pověřen dohledem a kontrolou, zda jsou dodržovány směrnice cenzurního úřadu.
Třeba v redakci Listů jím byl Jiří Lederer. To byl špatný cenzor, takže byl vyměněn Lubošem Dobrovským. A to nebylo o nic lepší. Takže nakonec tyto noviny skončily.
Pak přišel 16. leden 1969 a čin Jana Palacha, který stačí najedno velké téma?
JV: Palach se snažil vyburcovat národ,který právě prožil velkou porážku v souvislosti se Smrkovským,který byl víceméně odejit z vysoké politiky.Vedení KSČ se podřídilotlaku z Moskvy.Národ, který připravoval generálnístávku, se také podřídil.
Palach se snažil vyburcovat národ z apatie, z kapitulantské politiky. Vedení KSČ se tohoto činu velmi obávalo, protože mělo strach, že budou následovat další oběti, které by mohly vyvolat antisocialistickou vlnu, kterou by velmi obtížně zvládalo. Tyto obavy se nepotvrdily.
Za dva měsíce přišlo další vzepětí, dvě hokejové bouře, když jsme dvakrát vyhráli nad Sovětským svazem (2 : 0 a 4 : 3). První byla ještě slabší, druhá byla obrovská, spontánní radost.
ZD: Manifestace po druhém hokejovém zápase, jichž se účastnilo asi půlmilionu lidí, byly spontánní, ovšem v řadách demonstrantů se nacházeli provokatéři z řad Státní bezpečnosti. Ti uměli náladu davu nasměrovat správným směrem.
Lidé to po hokejových zápasech vnímali jako symbolickou náplast za ponížení v srpnu 1968. V Praze na Václavském náměstí se bezprostředně po hokejovém zápase sešlo 150.000 lidí a v davové atmosféře, kde se vykřikovala hesla, začali příslušníci StB rozbíjet kancelář letecké společnosti Aeroflot.
Už předtím byly před Aeroflot navezeny dlažební kostky a vedení ministerstva vnitra dalo pokyn ke stažení hlídek Veřejné bezpečnosti z centra města. Takže když začala demolice, provokatéři Státní bezpečnosti se stáhli a vyprovokovaní lidé likvidaci kanceláře dokončili. Veřejná bezpečnost, která se se zpožděním pokoušela o zásah, v podstatě neměla šanci. Ještě když se pokoušeli zatknout nějaké výtržníky, ostatní lidé jim v tom bránili a pomáhali těmto lidem utéct.
V Bratislavě to naopak proběhlo velice odlišně. Bezpečnost tam byla na situaci připravena. V Bratislavě dav provokatérů nasměroval asi 20.000 demonstrantů před budovu sovětské komandatury. Tam proti demonstrantům velmi tvrdě zasáhla policie obušky, slzným plynem, vodními děly. Přišla tam k úhoně známá slovenská spisovatelka Zora Jesenská, která o tom ještě stačila napsat článek do Listů, který byl uveřejněn den předtím, než byla zavedena předběžná cenzura.
SS: Účastnil jsem se toho. Provolávali jsme samozřejmě hesla proti zastavení demokratizace, proti Sovětskému svazu a velmi jsme ne moc slušně vykřikovali na soudruha Husáka. Po dlouhých letech jsem četl materiály slovenského ministerstva vnitra, kde bylo uvedeno, že dav provolával protisovětská hesla a adresoval soudruhu Husákovi oplzlé nadávky.
Obecně se říká, že to zorganizovali estébáci. Nicméně StB byla politická policie, řízená ústředním výborem KSČ, čili musela dostat rozkaz seshora. Nebo to byla její iniciativa?
ZD: To je otázka. Ve Státní bezpečnosti byla také celá řada klik,které byly napojeny na sovětské orgány.Je velice pravděpodobné,že impuls k provokacím vznikl na sovětském velvyslanectví, možná někde dále.
Je také fakt, že skupina reformních politiků včetně Dubčeka po srpnu 1968 neměla relevantní informace o tom, co se ve skutečnosti v Bezpečnosti děje, co prosovětské kruhy v této oblasti připravují.
Jistý signál o tom, že se něco chystá, však ven pronikl. Takovou vzpomínku uváděl později Lubomír Štrougal, který se dozvěděl, že se něco chystá, ale nikdo nic nepodnikl. Podobně vzpomínal i tehdejší pražský vedoucí tajemník Šimon. Ten žádal několikrát předsedu vlády, aby před druhým zápasem byla Bezpečnost v pohotovosti, aby nedošlo k žádným provokacím, ale nic se nedělo.
A pak se stalo co?
JV: Pak zasáhli Sověti.Sovětizasahovali od srpna neustále,byli tady sovětští emisaři,kteří na to dohlíželi. Nejdříve Kuzněcov,pak přišel Kaťušev,do toho dohlížel Červoněnko,sovětský velvyslanec. Naši komunisté jezdili na koberectu do Moskvy, tu do Kyjeva,aby se zpovídali…
Ostatně i Husák říkal, že jsme byli okupovaná země, kterou de facto řídily okupantské kruhy.
JV: Sověti zasahovali nejen do mezinárodně-politických otázek,ale i do vnitropolitických otázek.Třeba v Kyjevě řešili,kdo se může stát členemnově zřizované federální vlády i české a slovenské vlády. Řešili tam otázku, zda Smrkovský může být nadále předsedou Federálního shromáždění. Sověti rozhodovali i o politickém programu po srpnu.
Když se připravovala listopadová rezoluce, která měla nastínit nový program komunistické strany, musel se program třikrát nebo čtyřikrát přepisovat, protože Moskva s ním byl neustále nespokojena. Zvláště ji iritovala pasáž, která vysvětlovala polednový vývoj a příčiny invaze. Stalé jsme totiž odmítali, že tady byla kontrarevoluce, takže se tato pasáž vynechala.
A Moskva rozhodla, že Husák bude generálním tajemníkem?
JV: Myslím, že to tak nerozhodla. Také musela brát ohled na situaci v ústředním výboru,protože ten ho musel zvolit. Takže v úvahu padalo více jmen.
ZD: Moskva dlouho váhala, koho dosadit na místo Dubčeka. Husák samozřejmě patřil do nejužšího okruhu kandidátů, ale Sověti a ve spolupráci s nimi domácí konzervativní prosovětská skupina (hlavně lidé kolem Vasila Biľaka) uvažovali i o jiných variantách.
Jednou z variant byl předseda vlády Oldřich Černík, protože byl více spjatý s obrodným procesem pražského jara, čímž by byla zajištěna jakási personální kontinuita a mohl by se tedy otupit případný odpor proti Dubčekově odvolání.
Černík byl přímo osloven, pozván do Moskvy, Brežněv s ním jednal, ale Černík lavíroval. Sice by se zřejmě chtěl prvním tajemníkem stát, ale asi měl obavy přijmout nějaké závazky nebo nechtěl v normalizační politice zajít tak daleko, jak si Sověti představovali. Navíc musíme vzít v úvahu jeden Černíkův povahový rys: neochota riskovat, možná až zbabělost.
SS: Ve zmiňovaném memorandu Brežněv 18. srpna mimo jiné četl, že předsedou dělnicko-rolnické vlády by měl být Černík s ohledem na jeho samolibost a zbabělost.
ZD: Potom, co byl zdemolován Aeroflot, do Československa přijel maršál Grečko s jasným pokynem udělat pořádek v Československu.
Grečko sledoval dvě věci. Za prvé, že už nesmí dojít k protisovětským demonstracím, to byl bezprostřední úkol na několik nejbližších dní. Potom následoval krok druhý: dotlačit vedení KSČ k tomu, aby se odhodlalo odstranit Dubčeka a zvolilo někoho jiného. Tím už v tento moment měl být Gustáv Husák. Na začátku dubna 1969 byla Moskva v tomto směru jednoznačně rozhodnuta.
První krok, zabránit demonstracím, se podařil uskutečnit velice rychle. Sověti postupovali velice chytře, když nepostupovali přímo nátlakově, ale využili k tomu vedení československé armády. Grečko se dostavil na poradu generality, kde předvedl hysterický a teatrální výstup. Generalita poté poslala vedení KSČ jakési ultimátum, kde žádala okamžité zavedení předběžné cenzury a splnění celé řady dalších sovětských požadavků. To vedení KSČ s výjimkou toho, že v prohlášení nebyla zmínka o kontrarevoluci, v podstatě akceptovalo. Veřejnost na to reagovala s velkým překvapením. Nedošlo ale k žádným demonstracím, zavládl strach.
Sověti potom měli volné ruce a mohli začít jednání o případné personální výměně. V tom se velice angažoval Vasil Biľak jako významný sovětský spojenec. Grečko také oslovil prezidenta Svobodu, kterému zřejmě nastínil, jakou představu o řešení situace Sověti mají. Svoboda s tím byl srozuměn a významně přispěl k přesvědčování reformátorů o tom, že Dubček musí odejít a že jediný možný nástupce je pouze Husák.
Když Husák zjistil, že se s ním takto počítá, vytušil, že si musí pozornost Moskvy nějakým způsobem zasloužit. Vystoupil s velice bojovným a ostrým projevem, v němž se v podstatě rozešel s reformami. Takže i když v projevu pořád mluvil o polednové politice, jeho smysl byl úplně jiný. V podstatě se Moskvě představil jako vyvolený nástupce.
Ostře tam také nepřímo zaútočil na Dubčeka. Řekl něco v tom smyslu, že v roce 1968 sdělovací prostředky dělaly z lidí modly, klekaly před nimi na kolena, a kde byla nějaká práce a nějaké výsledky. Řekl také, že je potřeba zajistit klid a pořádek a k tomu je potřeba takové vedení strany, které je schopno to zajistit, což je klíčová otázka.
O dva dny později odjel tajně do Mukačeva, ostatní členové vedení KSČ o tom nevěděli. Víme, že se tam jednalo o tom, že Dubček odejde a že Husák dostane od Brežněva požehnání. Husák se sešel s Brežněvem někde na letišti, ale nevíme, o čem přesně jednali. Můžeme se jenom dohadovat.
Vzpomínám si na Husákovo vystoupení, kdy říkal, že západní kanály šíří lži, že má odejít soudruh Dubček a na jeho místo má přijít on. Potom se zaklíná Dubčekem, že za ním stoj a že s Dubčekem padá. Za několik dní potom se stal prvním tajemníkem. Co si mám o té postavě historicky myslet?
SS: K tomu se váže jeden Husákův výrok: Bylo to kolem dvanácté v noci na přelomu 20. a 21. srpna. Každý, kdo v Bratislavě něco znamenal, okamžitě utíkal do „Bílého domu“, jak jsme nazývali Ústřední výbor Komunistické strany Slovenska. Tam se setkal s Laco Novočeským a Antonom Ťažkým. Anton Ťažký popisuje, že Husák údajně řekl Novočeskému: „Vidíš, Laco, boha jeho, co nám ten debil Brežněv udělal? Ale já tento národ z toho vyvedu, i kdyby mi měli všichni do očí naplivat.“
Husák se nikdy nesmířil s okupací. Když připravoval knížku Vzestupy a pády, říkal to profesoru Plevzovi a já tomu věřím. A to už jen vzhledem k jeho egu, protože Husák se považoval za nejlepšího politika. Ego měl obrovské a z toho pramenilo, že se pokusí alespoň o umírněnou kádárizaci. Jenže věděl, že to bude muset dělat metodami, které nebudou populární.
Husák měl ale velkou smůlu. Jeho síla a slabost byly v tom, že ho Sověti drželi. Na něho aparátka ještě nepracovala, v Čechách nebyl oblíbený, slovenská inteligence, která na něho pracovala, byla slabá.
Sověti ho drželi prostřednictvím skupiny ultralevých v čele s Biľakem. Skupina to byla neschopná a nemohli na ni Sověti vsadit, ale jako šachisté Husáka touto skupinou posouvali k tvrdosti, kterou potřebovali. Husák přitom tak miloval moc a tolik se bál dalšího pádu, protože v životě zažil strašné věci, že to nepoložil.
Také pomalu stárnul, byl vyčerpaný, takže už byl potom rád, že tam je a že to může nějak ukočírovat. Pak totiž nastala byzantinská strnulost, kdy se dobře vládlo, když bylo všechno udělané. Myslím si ale, že Husák ambice měl, ale nepodařilo se mu je naplnit. Nakonec tak zmiňovaný citát dostál svého konce.
Jak se na to díváte vy?
JV: Největší Husákova chyba byla, že podcenil to, co chtěli Sověti. Ti jej chtěli dotlačit k tomu, aby uznal, že tady byla kontrarevoluce a že vstup vojsk byl internacionální pomocí. Husák se tomu dlouho bránil, až to nakonec v srpnu uznal. Husák také podcenil tlak levice a Biľaka. Myslel si, že se Biľaka zbaví, ale nevěděl, že Moskva na něm tak lpí a tak ho drží, že ho bude mít věčně za zády.
ZD: Když se obloukem vrátíme k Mukačevu a nějak okomentujeme to, co vlastně nevíme, tak je zřejmé, že se tam Brežněv a Husák na něčem dohodli. Ale každý tím, co říkal, jaké pojmy používal, zřejmě myslel trošku něco jiného. Takže to bylo takové slovní nedorozumění.
Husák zřejmě měl určité představy, že z toho národ nějakým způsobem vyvede. Jeho představa nejspíš vycházela z toho, že bude nejdříve potřeba v Československu nastolit razantními metodami pořádek a potom mu Sověti povolí uzdu podobně jako Kádárovi. A protože Husák byl člověk, který vždy velice dobře reflektoval realitu a obratně se jí přizpůsoboval (během roku 1968 to ukázal více než bravurně), tak snad počítal s tím, že si nějaký prostor získá a že bude mít prostor pro vlastní politiku a záměry. To ale nikdy nenastalo, v tom se fatálně mýlil.
(redakčně kráceno)