Ihned po vypuknutí první světové války se stala řada amerických měst svědky protestních demonstrací českých a slovenských krajanů. Na jedné z nich zazněly už 27. července 1914 prorocká slova: "Věřte, že nová doba musí přinést svobodu i Čechám." Tento výrok byl sice většinou přítomných považován za výstřelek nepřemýšlející horkokrevnosti, avšak brzy mělo být vše jinak. Historický magazín ze 4. října byl věnován podílu našich krajanů žijících ve Spojených státech amerických na vzniku naší samostatné republiky. O této významné, ale téměř zapomenuté kapitole našich dějin hovořili historici František Hanzlík (FH) a Václav Vondrášek (VV) z Univerzity obrany v Brně, kteří se tímto tématem dlouhodobě zabývají. Ve studiu je přivítal moderátor Eduard Stehlík.
Naši krajané v USA a vznik samostatného Československa
Jaké bylo postavení našich krajanů ve Spojených státech ještě před vypuknutím první světové války?
FH: Větší rozsah vystěhovalectví do USA se datuje po roce 1848, především potom na přelomu 19. a 20. století. Podle oficiálního sčítání lidu z roku 1910 žilo ve Spojených státech přes půl milionu osob narozených v Čechách. Centrem krajanského hnutí se pak stává město Chicago, kde podle tohoto sčítání žilo více než sto tisíc Čechů.
Naši krajané se do první světové války v Americe etablovali. V almanachu z roku 1915 je seznam různých podnikatelů a řemeslníků v nejrůznějších oborech, ve kterých dosahovali významných výsledků. Činní byli i v ostatních oblastech života společnosti, v kultuře - známé je sokolské hnutí, byly vydávány krajanské noviny. Nejznámější noviny byla Svornost, která naše krajany informovala o tom, co se děje v jejich staré vlasti.
Jak vypadala situace mezi Čechy těsně před vypuknutím války? Jak na ni potom reagovali?
FH: Těsně před vypuknutím byli informováni právě prostřednictvím krajanského tisku. Již v době, kdy docházelo k zostřování situace v Evropě, se objevují zejména v Chicagu projevy odporu proti Rakousku, které vyvrcholily na začátku války. V Chicagu tehdy proběhly obrovské demonstrace v Plzeňském parku, který platil za centrum, kde se scházeli nejen Češi a Slováci, ale i Srbové a krajané jiných národností, kteří žili v Rakousku-Uhersku.
Setkávali se Češi a Slováci na těchto demonstracích s nějakým odporem? Často byli někteří z nich stále občany Rakouska-Uherska.
VV: Byla tady celá řada problémů, protože ve Státech žilo mnoho dalších menšin. Velice početná byla menšina německá, která čítala okolo osmi milionů osob. Němci samozřejmě shromažďovali údaje o činnosti českých a slovenských krajanů. A i v řadách našich krajanů byla skupina soustředěná kolem doktora Išky, která v podstatě lobovala za Rakousko-Uhersko. To vedlo k tomu, že celá řada krajanů zvažovala, zda se mají angažovat, protože měli obavy, že v Rakousku-Uhersku může dojít k perzekuci jejich rodinných příslušníků.
Připomíná to situaci vojáků v zajateckých táborech, když se hlásili do legií. Někteří horovali za Rakousko- Uhersko a další šli do legií, přestože jejich příbuzní mohli být vystaveni perzekuci.
Jak vypadala pomoc krajanů?
FH: První akce byly soustředěny již na konci srpna 1914 v New Yorku a Chicagu. Tehdy byly přijaty programy pomoci staré vlasti i pomoci těm, kteří se dostali do zajateckých táborů v Rusku, Srbsku a jiných částech, kde Češi bojovali. Byly zahájeny peněžní sbírky nejdříve na pomoc strádajícím vojákům v zajetí, ale i krajanům strádajícím v Rakousku-Uhersku. Vzniklo České národní sdružení, které zastřešovalo celou tuto pomoc. A i když existovaly desítky dalších krajanských organizací, všechny svým způsobem přijaly úlohu Českého národního sdružení, které tuto pomoc koordinovalo.
Velice důležitou organizací byl Sokol. Jak se zapojoval do těchto akcí?
VV: Sokolské myšlenky v Americe zakořenily. Vznikaly tam sokolské jednoty, které rozvíjely aktivní činnost, pořádaly sbírky, organizovaly akce propagandistického charakteru. Sokolové také později náleželi mezi první, kteří se hlásili jako dobrovolníci buď do americké nebo kanadské armády nebo později do armády československé.
T. G. Masaryk se v Americe objevuje na scéně na počátku roku 1915. Jak jej vnímali Čechoameričané?
FH: Masaryk byl ve Státech vnímán velmi pozitivně. Bylo to proto, že tam působil už před válkou a měl za manželku Američanku. Důležité také bylo, že byl Masaryk již tehdy uznán za vůdce odboje, což nebylo zpochybňováno vůbec nikým.
Jak se dívala oficiální americká místa na činnost Čechů a Slováků?
FH: Je potřeba to rozdělit na období, kdy ještě Američané nebyli ve válce, a období, kdy do ní vstoupili. V prvním období byl vztah USA k těmto aktivitám neutrální, protože Spojené státy oficiálně nemohly podporovat rozbití Rakouska-Uherska.
Po vstupu do války s Německem a později, na podzim 1917, i s Rakouskem se situace změnila. Od této doby byl vztah k našemu krajanskému hnutí víceméně pozitivní a prezident Wilson vyjadřoval solidaritu se zahraniční akcí T. G. Masaryka.
Měli krajané nějakou možnost postoj oficiálních amerických míst ovlivňovat?
FH: Krajané ovlivňovali americké vládní i parlamentní činitele velmi silně. Významnou roli sehrál Karel Pergler. Našli jsme několik letáků, kterými byli krajané vyzíváni, aby prostřednictvím svých zástupců v Kongresu, Senátu, vládě, ale i jednotlivých parlamentech Unie lobovali za tuto věc. A to se jim celkem dařilo.
Zmínil jste Karla Perglera, což je jistě pro mnohé zcela nové jméno. Jaké další osobnosti se mezi Čechoameričany objevují? Můžete připomenout ty nejvýznamnější?
VV: Mezi nejvýznamnější určitě patří doktor Ludvík Fisher, předseda Českého národního sdružení. Dále to byl Karel Pergler, který byl zástupce Odbočky Československé národní rady v Americe, která byla ustavena na jaře 1918. Mezi další osobnosti patří Josef Tvrzický, tajemník Českého národního sdružení. Za zmínku stojí určitě také Emanuel Voska, který po vypuknutí války se svými spolupracovníky prováděl kontrašpionážní činnost. Sledovali německé a rakousko-uherské diplomaty a podávali o nich zprávy. Voska byl později vzat do americké armády jako důstojník.
Za Slováky to byl třeba Albert Mamatey, který předsedal Slovenské lize, která se po vzniku Českého národního sdružení přihlásila k jeho ideovému programu a úzce spolupracovala. Další vyznanou osobností byl i český malíř, grafik a ilustrátor Vojtěch Preissig. Ten je znám svými náborovými plakáty a pohlednicemi, které byly vydávány v obrovských nákladech.
Řada Čechů a Slováků nastoupila službu v americké armádě, dokud to nebylo možné v našich legiích. Dá se říci o jaké počty lidí šlo?
FH: Právě Emanuel Voska ve svém dopise Československé národní radě na konci války zmiňuje přesné počty. Uvádí, že do americké armády nastoupilo 30 tisíc Čechů a 12 tisíc Slováků. Z těchto 42 tisíc mužů jich více než 30 tisíc nakonec skutečně odjelo bojovat do Evropy.
Nejen vojáci vyhrávají válku. Důležité jsou také peníze. V tom sehráli naši krajané obrovskou roli. Lze vůbec vyčíslit objem financí, které poskytli ve prospěch samostatného Československa?
FH: Finanční pomoc lze vyčíslit velmi těžko, protože byla velmi různorodá. Jednak to byla pomoc poskytovaná ruským legiím, jednak do zajateckých táborů. Našli jsme dokument, kde však byla shrnuta celková pomoc. V tomto dokumentu je uvedeno, že Masaryk dostal celkem 1.250.000 dolarů a Edvard Beneš dostal na jednání ve Versailles 300.000 dolarů. Jen pro ilustraci: týdenní předplatné nejvýznamnějších novin tehdy stálo 20 centů.
Odkdy začínají Češi a Slováci uvažovat o soužití v jednom státě?
VV: Slovenská liga se přihlásila k programu Českého národního sdružení. V průběhu roku 1915 dochází v Clevelandu k poradám mezi představiteli Českého národního sdružení a Slovenské ligy. Jedná se o podobě budoucího státu, byla podepsána známá Clevelandská dohoda. Dohoda byla velice stručná, měla pět bodů. Byla v ní proklamována samostatnost Českých zemí a Slovenska, spojení Čechů a Slováků ve federativní unii s tím, že Slováci budou mít národní autonomii.
K dalším jednáním došlo v květnu 1918 v Pittsburghu. Tím se dostáváme k Pittsburské dohodě, kde je stanoveno, že společný stát bude republika s demokratickou ústavou. Slováci budou mít svoje samostatné orgány - parlament, soudnictví… Dále se proklamovalo, že slovenština bude úřední jazyk. V dohodě se také tvrdilo, že definitivní řešení vzájemného vztahu Čechů a Slováků v nové republice bude v rukou domácích politiků až po vítězství. Jednání v Pittsburghu se zúčastnil i Masaryk.
Pittsburská dohoda se pak stala předmětem různých výkladů. Svým způsobem byla v meziválečném období zneužívána i Hlinkovou Slovenskou ľudovou stranou.
FH: Našli jsme tajnou zprávu Edvarda Beneše z května 1916 Českému národnímu sdružení, kde shrnoval výsledky dosavadní zahraniční akce. Je tam pasáž kde píše: „Se Slováky nemáme žádné problémy. Ve společném státě si po jeho vzniku upraví poměry, jak budou chtít.“
Proklamace, které se týkaly Slováků, ale Československá republika nedodržela. Oklamali jsem tedy Slováky?
FH: Je to trochu složitější. Dohody byly zcela jasné, ale konkrétní situace, která vznikla po zrodu republiky byla jiná, než se předpokládalo. A to zejména na Slovensku, kde probíhaly boje, a skupina, která tam měla zajistit moc, nemohla svůj úkol splnit.
Jaký byl pohled hlavních představitelů T. G. Masaryka a Edvarda Beneše na tuto problematiku? Jak se dívali na působení Slováků ve společném státě ještě během jejich působení Americe?
FH: Jejich postoj byl vyjádřen právě v Pittsburské dohodě. Při vzniku republiky byl problém s tím, že zde byla početná německé menšina - Němců bylo víc než Slováků. Takže bylo riziko, že v případě jednoznačného vyrovnání Čechů a Slováků budou Němci žádat totéž.
Spojené státy také při versailleských jednáních až do poslední chvíle odmítaly vznik tohoto státu s poukazem, že by došlo k porušení práva na sebeurčení německé menšiny. Proto byl do určité míry používán politický termín jednotný československý národ, i když Beneš nikdy nezpochybňoval svébytnost slovenského národa a jeho specifika.
Celá řada Čechoameričanů sloužila v americké armádě. Na závěr roku 1917 začínají vznikat Československé legie ve Francii, které se potýkají od samého počátku s nedostatkem vojáků. Proto probíhá nábor mezi našimi krajany. Jak ti se dívali na vznik národního vojska na území Francie?
FH: Krajané vznik našeho vojska jednoznačně považovali za vnik samostatného státu. Spojené státy navštívil Štefánik. Po jednání s vládou USA proběhla od září 1917 obrovská kampaň, přitom ještě ani nebyl podepsán dekret o vzniku legií od francouzského prezidenta.
Od září, října a listopadu probíhaly obrovské náborové akce a krajané se hlásili. Byly tam různé podmínky, jedna z nich byla, že dotyčný nesměl mít víc jak tři děti. Zájem a snaha dostat se do armády a prokázat vztah k vlasti byly obrovské. Dokazuje to i to, že řada dobrovolníků byla odmítána.
VV: Pokud jde o nábor, významnou roli sehrál vojenský odbor Odbočky Československé národní rady. Ten sídlil v New Yorku a jeho šéfem byl kapitán Fierlinger, který přišel z Ruska společně s kapitánem Františkem Píseckým. Vojenský odbor dirigoval vojenské výbory ve velkých městech, které měly na starost propagační akce mezi krajany a provádění náboru.
Ti, co chtěli sloužit v Československé armádě ve Francii, vyplňovali přihlášky, potom byli odesíláni do New Yorku do ústřední vojenské kanceláře. Tam po kontrole dat a dalších formálních záležitostech byli odesíláni do výcvikového střediska ve Stanfordu.
Stanford vešel do dějin. Jaký byl vlastně význam Stanfordu?
FH: Tento tábor vznikl v dubnu 1918 a z hlediska náboru dobrovolníků měl velký význam, protože v tomto táboře prošli základním výcvikem. Tábor navštívil i T. G. Masaryk. Od dubna 1918 až do zastavení náboru dobrovolníků v listopadu 1918 prošla táborem většina ze tří tisíc dobrovolníků.
Zhruba 2900 mužů ze Stanfordu se nakonec zúčastnilo bojů na francouzské frontě. Jsou známy i ztráty?
FH: Přesné počty jsme v dokumentech nenašli. Ovšem v Chicagu je velký Český národní hřbitov, na kterém jsou hroby a hrobky našich krajanů, kteří padli většinou ve Francii v období od července 1918 do konce října 1918.
V loňském roce jsem shodou okolností navštívil hřbitov u Orlové, kde jsou padlí legionáři, kteří bojovali proti Polákům na Těšínku. V několika případech je uvedeno jako místo narození Chicago nebo jiné město Spojených států.
Zmínili jsme Milana Rastislava Štefánika. Jaký byl jeho úkol při návštěvě Spojených států? Co všechno se mu podařilo zorganizovat?
FH: Jeho úkol spočíval v tom přesvědčit americké vládní představitele, aby vytvořili prostor pro nábor našich dobrovolníků. Bylo v to době, kdy bylo jasné, že československé vojsko ve Francii vznikne, ale nebyl znám přesný termín. Štefánikovi se to podařilo a jeho akce měla podporu. Podmínkou bylo, že se to nebude týkat těch, kteří měli odvodovou povinnost do americké armády.
VV: Plány na výstavbu Československé armády ve Francii pochází už z roku 1916. Tehdy byla dosažena dohoda mezi ruskou a francouzskou vládou o přesunu asi půl milionu ruských vojáků v několika turnusech na francouzská válčiště. První turnus měl mít asi 50 tisíc vojáků. Štefánik se toho chytil a podařilo se mu prosadit dohodu o přesunu 30 tisíc českých a slovenských zajatců z Ruska do Francie, i když se původně uvažovalo o 50 tisících.
Události v Rusku však byly velmi složité, vstoupila do toho bolševická revoluce, takže se to nerealizovalo v plném rozsahu. Nakonec se proto jednalo pouze o dva transporty - jeden na konci roku 1917 a další na jaře 1918 - dohromady v počtu 1700 vojáků. To byl jeden rezervoár.
Druhý obrovský rezervoár byly právě Spojené státy. Když tam Štefánik odjížděl v čele vojenské mise, uvažoval, že se mu podaří získat 20 tisíc dobrovolníků.
(redakčně kráceno)