Nové osídlování českého pohraničí začalo ale již záhy po válce, když 17. července 1945 vyšel dekret prezidenta republiky o jednotném řízení vnitřního osídlení. Do pohraničí se vraceli lidé, kteří oblast museli opustit po připojení Sudet k Německu, ale také navrátilci z koncentračních táborů, nuceného nasazení a zahraničních armád. Noví obyvatelé vyklizených oblastí pocházeli především z chudších vrstev, lákala je přidělovaná půda a opuštěné majetky. Výjimkou nebyli ani rabující „zlatokopové“.
Krom Čechů z vnitrozemí přišla početná skupina osadníků ze Slovenska, novým domovem se pohraničí stalo mnohým slovenským Romům nebo volyňským a rumunským Čechům. Zájmem osídlovacího úřadu bylo zachování průmyslové výroby a osídlení pohraničí tak rychle, aby mohla proběhnout sklizeň a státu nevznikla žádná větší hospodářská ztráta. To se však zdařilo pouze místy, lidé se příliš pomalu sžívali s novým domovem a přesouvali se do průmyslových center.
Horské oblasti proto pustly. Zaniklo na 3 000 obcí, do roku 1947 bylo zrušeno 70 000 drobných živností a většina spolků, zmizely rodinné farmy. Neblahý osud potkal i mnohé historicky hodnotné objekty, vážně poškozeny byly stovky kostelů. Místo toho v řadě pohraničních lokalit komunistický režim koncentroval těžký průmysl navazující na těžbu surovin a elektrárny, což se neblaze podepsalo na životním prostředí.
„Bilanci opětného nabytí českých a moravských území vyklizených německým obyvatelstvem nelze celkově hodnotit jako ekonomicky pozitivní,“ uvádí sborník Společné česko-německé komise historiků. To potvrdil již v listopadu 1945 tehdejší prezident Edvard Beneš, když řekl: „Už samo osídlování bylo a ještě bude obtížným oříškem. K tomu nemálo působilo i to, že jsme nebyli dosti pozorní při výběru nových spoluobyvatelů; vloudily se nám mezi ně také někde živly s úmysly nekalými.“
