Dvacet let strávila zaznamenáváním příběhu jednoho kriminálníka. 21. října za výsledný dokument získala jedno z nejprestižnějších, ne-li vůbec nejprestižnější, evropské ocenění, cenu Evropské filmové akademie pro nejlepší evropský dokument Prix Arte. Právě v den senzačního ocenění přijala autorka dokumentu René Helena Třeštíková pozvání do pořadu Interview ČT24. Nejen o oceněném dokumentu s ní hovořil moderátor pořadu František Lutonský.
„Podstata časosběrného filmu je sázka na nejistotu,“ říká Helena Třeštíková
Děláte dokumenty, které divák doslova zhltne. Zkuste si představit, že byste seděla v porotě Evropské filmové akademie a mohla si sama udělit cenu, za který dokument chcete. Byl by to René, Marcela nebo Katka, na které teď usilovně pracujete? Nebo něco úplně jiného?
O nehotovém filmu bych neměla ještě vůbec takto spekulovat. U filmu René jsme se snažili ve spolupráci s mladým kolegou střihačem Jakubem Hejnou o propojení časosběrné metody s filmovou řečí, vyprávěním. Chtěli jsme, aby to byl film se vším všudy, aby se dbalo na jistou filmovost příběhu. Takže možná bych si to dala taky za Reného.
Nominován byl také Občan Havel Pavla Kouteckého a Miroslava Janka…
Celou dobu jsem si myslela, že pokud to někdo z českých kandidátů získá, protože o nominaci jsme věděli, bude to rozhodně Občan Havel. Takže moje překvapení bylo opravdu nekonečné.
Nastává podle vás výborná doba pro český dokument? Filmů totiž bylo nominováno deset a hned dva byly české.
Samotnou nominaci jsem brala jako ohromný úspěch. Měla jsem skutečně pocit, že víc už mě čekat ani nemůže.
Český dokument je v současnosti ovšem opravdu ve výborné kondici. Má spousty zajímavých tvůrců, kteří jsou různých generací, různého pohledu, stylů a způsobů vyprávění. Právě tato různorodost je pro český dokument velmi charakteristická.
Za týden bude festival v Jihlavě, kde se vždy autorské dokumenty předvedou. A už jenom z toho, co jsem zaznamenala, si myslím, že to bude velmi zajímavý výběr. Český dokument má světu co nabídnout.
Můžete porovnávat. Jak s Marcelou, tak s Reném jste objela zahraniční festivaly. Jde o dokumenty, které jsou sdělitelné i zahraničnímu publiku? Jsou to příběhy, které ohromí prakticky po celém světě?
Vždy jsem se při debatách na zahraničních festivalech ptala, nakolik tento typicky český příběh (ať jde o Marcelu nebo Reného) může fungovat v jiném kulturním kontextu. Diváci jsou zdvořilí a nevím, jestli by mi řekli, že je to pro ně absolutně cizí. Ovšem většinou se objevovalo, že je to „universal story“. To mě samozřejmě velmi potěšilo.
S Reném jsem byla zatím jen na jednom větším zahraničním festivalu. Zase to ale stálo za to, protože to byla Jižní Korea, což je hodně daleko a úplně jiná kultura. Navíc v Koreji, jak jsem byla informovaná, skoro neexistuje taková kriminalita, kterou reprezentuje René. Prostě se tam skoro nekrade. Možná že se tam loupí a vraždí, ale takováto drobná přední kriminalita tam prý moc není. Přesto říkali, že je můj film oslovil.
Když vezmete reakce korejského publika, byly přesto přeci jen o něco odlišnější od diskusí, které jste absolvovala tady? René byl vlastně představen na karlovarském filmovém festivalu.
Zajímavé bylo, že otázky byly víceméně všechny stejné jako v Karlových Varech. I mé kolegyně, které tam se mnou byly, konstatovaly, že je pozoruhodné, že film vzbuzuje stejný typ otázek pravděpodobně na celém světě.
Jaká tedy byla nejčastější otázka od publika?
Jak jste Reného našla? Jak se vyvíjely vaše vzájemné vztahy? Neodradilo vás od natáčení, když vás vykradl? Co jste si o tom myslela?
Když se to tak opakuje, jak jsem to už zažila v hojné míře s Marcelou, člověk má někdy pocit, že je tak trošku jako gramofon. Ale na stejné otázky člověk nemůže odpovídat zcela různě.
Dost častá otázka taky je: Budete pokračovat v příběhu?
Tady je asi odpověď jasná?
No, budu se snažit. Časosběrná metoda vás k tomu trochu vybízí: Někoho sledujete, potom máte nějaký termín, který je daný trošku i producentskými dohodami, protože chtějí v nějakou chvíli vědět, že film bude hotov. Film skončíte a snažíte se o jakýsi filmový tvar, aby to mělo i filmovou stavbu. Pak je film hotov a vypustíte ho do světa. Ovšem dotyčný člověk žije dál. Jeho další osudy se nějak vrství.
Natočili jsme Reného na premiéře filmu. Kino Světozor bylo polepené jeho plakáty, René tam pózoval fotografům, rozdával interview. Natočili jsme úžasnou scénu, jak René sedí s novinářem, mezi nimi jeho pes. Ten pes novináři za tu dobu sežral papír s připravenými otázkami, takže novinář byl ke konci už úplně bez otázek.
Sama jste říkala, že vás to dožene k tomu, že musíte vytvořit film. A to i v okamžiku, kdy si nejste jistá koncem, kterým si vlastně nikdy v životě být jistá nemůžete?
To je právě to strašně zajímavé. Z těchto záznamů života musíte udělat tvar, tudíž musíte i nějak vymyslet filmový konec. Nemůžete najednou přestat a napsat do titulků, že jsme skončili v ten a ten den.
U Reného jsem vymyslela fintu, o které jsem si říkala, že ať dopadne jakkoli, mohla by konec přinést. Šlo o to, že jsem se s Reném domluvila, že dostane malou kameru a natočí svůj výstup z vězení, jak prožívá prvních čtrnáct dní svobody. To jsou totiž chvíle, kam bychom se nikdy nedostali, kdy slaví, paří, střídá ženský, jak to tak vždy popisoval. Nikdy se nic z toho nezaznamenalo.
Takže jsem si říkala, že René něco natočí a bude to senzační závěr filmu. Nebo kameru nevrátí a už ho nikdy neuvidím, což bude taky závěr filmu. Tipněte si, jak to dopadlo.
Stalo se to druhé.
Je to tak.
Neodradilo vás to? Když jsem četl rozhovory s vámi, měl jsem pocit, že jste člověk neustále pochybující. Netrápí vás nakonec, jestli je to dobře, jestli tam nedáváte, když vás tlačí producent, emoční konec, který by ve filmu nakonec vůbec nebyl?
Pochybovat asi nepřestanu nikdy v životě. Stále si nejsem jistá, jestli je to přesně tak, jak to má být. Když se stane něco takového jako dnes, má člověk krátkodobou radost. O tom, že je tato cena bezvadná, nepochybuji.
Život je zajímavý, mnohovrstevnatý a snažíte se jej nějak chytit. Jenže si nejste pořád jistý, jestli jste to uchopil dobře, jestli je to ono. Pochybujete, jestli střípky z nekonečného toku života, které jste vybral, jsou ty pravé, jestli je to dost výmluvné, smysluplné atd.
Jinak co se týče vztahu s producenty, měla jsem ohromnou kliku, že jsem se dala dohromady s producentskou společností Negativ. Ta produkovala Marcelu, Reného i třetí film, na kterém se pracuje, Katku. Jsou to velmi osvícení producenti, vůbec člověka do ničeho nenutí. A to, že jsou potřeba nějaké termíny, je naprosto jasná věc, protože film zkrátka někdy hotový být musí. To vím taky i bez nich, v tom problém není.
Naopak vlastně způsobili, že film má cestu do světa, že najali distribuční společnost, která film distribuuje v Čechách i v cizině, posílá ho na festivaly. Nakonec to, že Reného viděla komise evropských cen, je taky mimo jiné díky tomu, že to Negativ do této soutěže poslal.
Prostě nejde jen věc vyrobit, ale musí se i nějak prodat. To platí ve filmu velmi přesně.
Když se vrátím k samotnému Renému, nezapochybovala jste někdy, že jste dobře vybrala? Je to člověk na první pohled poměrně nesympatický, což by mohlo diváky také trochu odrazovat?
O tom, že je René zajímavá postava, jsem ani moc nepochybovala. Ovšem o tom, nakolik se mi podaří udělat film, který bude pro diváky zajímavý, už jsem pochybovala. Nevěděla jsem, jestli se podaří do filmu dát to, co jsem z Reného cítila jako z člověka.
Byla to jakási mnohoznačnost, až nečitelnost člověka, v kterém se kloubí obrovská inteligence s úplnou asociálností. Je to zvláštní kombinace - něha a zároveň sprostota a vulgarita. Všechno je to ale v jediném člověku.
René třeba skvěle píše. Snažila jsem se ho i motivovat k tomu, aby psal. Vyšly dvě knihy, teď by měla vyjít nějaká další. Na jeho textech vidíte jeho způsob myšlení. Říkala jsem si proto, že to je strašně zajímavé a velmi autentické. Kdo ze spisovatelů, který píše ve vězení, má zároveň tak bezprostřední zkušenost jako on? Je v tom schopnost sebereflexe, ale i schopnost nestylizovat se tak, že na sebe řekne úplně hrozné věci a provede jakousi sebedestrukci. Je to zvláštní kombinace.
Je ústřední postava vašeho filmu podle vašeho názoru člověk, který si zaslouží jednoznačné odsouzení za svůj přístup k životu? Sám říká, že vůbec neví a vlastně ani nechce být společnosti prospěšný.
To je samozřejmě hrozně těžká otázka. Velmi zjednodušeně: Nikdo není odsouzeníhodná postava. V každém člověku jsou prvky, které bychom měli mít rádi nebo je i nějak posilovat. U Reného je to schopnost vidění, chytrost, inteligence. K tomu, jaký je, ovšem musel nějak dospět. Určitě to mělo své důvody třeba v jeho dětství apod. Nechci ho ale zase absolutně obhajovat, protože sama velmi dobře znám jeho limity.
Mnohoznačnost pohledu na podobného člověka by ale měla převažovat. V životě jsme obklopeni lidmi, kteří nejsou jednoznační. V Reného případě je to sice hodně vyhrocené, ale určitě je spousta lidí, kteří v sobě mají jak anděla, tak ďábla. Nějak se to různě kombinuje a poznávat to je veliké dobrodružství.
O Reném jste začala točit na počátku roku 1989. Nechtěl tehdejší režim, abyste točila něco optimističtějšího?
Měl to být cyklus několika časosběrných filmů o mladých delikventech, které všechny začneme točit ve vězení pro mladistvé muže mezi patnácti a osmnácti lety. Tehdy nám psycholog vybral asi osm vězňů, o kterých si myslel, že jsou schopní o sobě mluvit, reflektovat svůj život a že jsou chytří a zajímaví. René byl mezi nimi. Filmů nakonec vzniklo pět.
Paradox je, že tehdy nám do toho nikdo nijak zvlášť nemluvil. Doba v roce 1989 byla taková, že sice bylo strašně těžké se do vězení dostat, ale když už jste se tam dostal, bylo možné točit všechno, i věci, které by dnes absolutně nešly. Třeba nástup řady vězňů, pochody a tak. To by se dnes už nepodařilo.
Listopad '89 a to, co následovalo. Nepřemýšlela jste někdy jako dokumentarista o tom, že byste se na roztočený příběh Reného „vykašlala“, že je mnohem více silnějších témat? Navíc jste asi museli měnit plány, protože i Reného se dotkla Havlova amnestie?
Snažili jsme se zapojit do našich sledovaných osudů.V případě Reného zahrála amnestie tu roli, že mu asi o jedenáct let zkrátila trest. To se ale týkalo všech sledovaných mladých mužů, protože tato amnestie se týkala všech mladistvých.
Máte pravdu, že to byla dynamická doba. Pracovali jsme však ještě na několika dalších časosběrných projektech. Jedním z nich byl i mladý divadelník Jakub Špalek, tehdy student herectví a jeden z organizátorů studentské stávky, vlastně jeden z aktérů revoluce. Takže jsme trochu do středu dění zapadli i v těchto dnech.
Jinak mi vždy připadalo hrozně zajímavé, jak se doba a velké dějiny spojí s malými intimními dějinami někoho. V Reném je dvacet let Reného života ve vězení většinou prokládáno televizními zprávami. Jako symbol měnící se doby jsme volili prezidentské volby. Takže v průběhu filmu je čtyřikrát zvolen Václav Havel a dvakrát Václav Klaus. Rozpadla se republika, proběhl atentát na newyorská dvojčata.
René stále sedí ve vězení a žije si svůj život. Prezidenti vždy při prezidentském slibu slibují, co všecko budou dodržovat. René nic neslibuje, nic nedodržuje.
Čím je pro vás dnes René výjimečný? Lze ukázat ještě něco jiného nebo takového zevšeobecňujícího? Nebo už je to v jeho případě vyčerpáno?
To nikdy nevíte. Stejnou otázku jsem si kladla, když jsem v roce 1993 dokončila první film o Reném. Tehdy končil tím, že mě René vykradl. Uvažovala jsem o pokračování ve filmu, ale spousty lidí mi říkalo, že už je tam všechno a nevěděli, v čem chci pokračovat.
Jenže sama jsem si říkala, že bych to mohla zkusit, že tam nějaké zajímavé věci budou. Nikdy to totiž nevíte. To je podstata časosběrného filmu - sázka na nejistotu. To je na tom to krásné.
Zajímavé je vaše vstupování do děje. V případě Reného je to možná motivování do psaní. U Marcely jste také několikrát pomohla. Je to dobře, nebo špatně?
Jsou kolegové, kteří mě kritizovali za to, že se zabývám neaktivní ženou Marcelou, které pomáhám místo toho, abych ji přiměla k větší aktivitě. Nevím… Je to věčný souboj: v okamžicích, když něčemu přihlížíte, nemůžete zůstat úplně stranou a nijak nezasáhnout, obzvlášť je-li to takto blízko.
Zároveň je ale nemožné za lidi žít. Nemůžu Reného změnit, když nebude chtít. V případě dívky, narkomanky Katky, můžu pozorovat její život, můžu se snažit pomáhat v dílčích problémech, ale nemůžu za ni přestat fetovat.
Samozřejmě to teď říkám hrozně zjednodušeně. Ale vztah dokumentaristy a jeho sledovaného objektu je opravdu téma strašně velké. Taky jsem se to snažila ve filmu René trošku z některých aspektů naznačit, jak je to těžké.
Dokáže filmovaný objekt sám posoudit, co pro něj bude dobré, co bude mít ten či onen dopad? Konzultujete to pak spolu?
Vždy film s hrdiny autorizuji dříve, než je hotov. U Reného se to nestalo, protože porušil všechny dohody - nevrátil kameru. Dohoda byla, že přinese natočený materiál a bude asistovat u dokončení filmu, který měl končit jeho vlastním materiálem. Tím, že by to celé zhlédl, se to i schválí. Jenže se neozval a zmizel, takže to neautorizoval. Pak to ale viděl a byl spokojen.
Jinak se nikdy nic netočí skrytou kamerou. Vždycky hrdinové mých filmů vědí, kdy jsou natáčeni. Dokonce podepisují i jakousi smlouvu, takže jsou za to i zaplaceni. Smlouva je pak do jisté míry pro nás filmaře doklad toho, že jaksi byli při smyslech, když se to točilo, a věděli, o co jde.
(redakčně kráceno)