Olomoucký biskupský stolec, povýšený roku 1777 na stolec arcibiskupský, znamenal vždy nejvyšší církevní hodnost na Moravě. V současnosti funkci arcibiskupa olomouckého vykonává Jan Graubner, který byl 28. října vyznamenán prezidentem republiky řádem Tomáše Garrigua Masaryka. Jaké to je pracovat v tak vysokém úřadě postaveném samotnými dějinami? Jaké jsou úlohy církve v dnešním globalizovaném světě? Na podobné a další otázky odpovídal Jan Graubner v pořadu Před Půlnocí z 5. listopadu. Ptala se Šárka Bednářová.
„Nikdy jsem nelitoval toho, že jsem knězem,“ říká Jan Graubner
Nedávno jste oslavil 60. narozeniny a minulý týden jste převzal významné státní vyznamenání z rukou Václava Klause. Na co jste v té chvíli myslel?
Neumím si přesně vzpomenout, na co jsem myslel, chcete-li to tak poctivě. Ovšem když se na to lidé ptají, říkám, že to samozřejmě potěší. Ovšem důležitější pro mě bude, jaké ocenění přijde tam nahoře, na konci.
Jaký je to pocit chodit do úřadu, u jehož založení možná stál samotný Metoděj? Je to balvan odpovědnosti?
Odpovědnost to je, ale snažím se odpovědnost nebrat jako balvan. O tom, že první moravský biskup byl Metoděj, nepochybuji. Olomoucké biskupství nemá dokonce ani žádnou zakládací listinu. Víme pouze, že v 11. století byl znovu obsazen moravský stolec, když byl ustanoven biskup v Olomouci. Tak se považujeme za Metodějovy nástupce.
Jaká byla vaše cesta k víře? Pocházíte z rodiny strážnického podnikatele, jste třetí z pěti dětí. Údajně už ve svých patnácti letech jste zatoužil po kněžství. Co bylo tím impulsem?
Musíme vzít v úvahu více věcí. Vyrůstal jsem ve věřící rodině, odmala jsem ministroval, takže jsem byl blízko oltáři a bylo mi to sympatické. Určitou roli také hrál můj křestní patron, italský kněz svatý Jan Bosco, který založil řád salesiánů. Když jsem četl jeho životopis, velmi mne to jako kluka zaujalo. A takovýchto věcí, které se nějak vepsaly do mého rozhodnutí, bychom museli hledat víc.
Mých patnáct let se pak zmiňuje hlavně v souvislosti s přihláškou na gymnázium. To pro mě nebylo nijak jednoduché, protože tatínek býval podnikatel. I když jsem se narodil několik měsíců po znárodnění, kdy už tatínek pracoval jako dělník a nic neměl. Tento původ pak poznamenal všechny v rodině. Takže když se třeba starší sestra chtěla dostat na školu, nepřipadalo v úvahu ani jít do učení.
V mém případě se doba přeci jen trochu posunula. Pamatuji si silný klukovský zážitek z deváté třídy. Tehdy jsem se vydal jako poutník na Hostýn. Dodnes si pamatuji místo, kde jsem klečel - schod před oltářem asi metr od pravé zdi - a říkal jsem si: Pano Marie, sem lidé chodí prosit o uzdravení, zázraky. Mě přitom nic nebolí, ale všichni říkají, že kdybych se dostal na „gympl“, byl by to zázrak. Myslím si, že mám být knězem, což bez gymnázia nejde. Jestli si to teda také myslíš, musíš to nějak zařídit.
Jestli se stal zázrak nebo jak to bylo, nevím. Při přijímacích pohovorech mě zkoušeli i z náboženství, až mě přijali s podmínkou, že se jim podaří mne převychovat. Do maturity jsem pak měl být schopen po jejich výchově rodičům říct, že už mám svou hlavu a do kostela chodit nebudu.
Nepodařilo se. Od chvíle, kdy jste sloužil svou první mši po dokončení teologické fakulty, uběhl už nějaký čas. Zažil jste během té doby nějaké pochybnosti, kdy byste si říkal, že jste to mohl udělat lépe nebo jinak?
Takových věcí je v životě velmi mnoho. Život není procházka růžovou zahrádkou. Navíc člověk, který musí rozhodovat řadu věcí, těžce zvažuje a někdy se potí, než rozhodne. Není to vždy jednoduché, někdy se dívám zpátky a říkám si, že to mohlo být jinak atd.
Ovšem o základní otázce mého povolání jsem zásadně nepochyboval. Nikdy jsem nelitoval toho, že jsem knězem.
Přesto jste si musel odříct spoustu věcí včetně vlastní rodiny. Čeho bylo nejtěžší se vzdát?
Nejtěžší není až tak vzdát se rodiny, majetku nebo způsobu života, nejtěžší je vzdát se sebe, svého já, které člověk rád prosazuje. Chce-li ale žít duchovní život, žít s bohem, musí se naučit ustupovat se svým já a otvírat se bohu a chtít to, co chce on. To je v duchovním životě ta největší námaha.
Takže jste nikdy kněžského života nelitoval?
Neříkám, že jsem o tom nepřemýšlel nebo že to nebylo občas těžké. Když to však bylo těžké, bylo to to, pro co jsem se rozhodl a co jsem chtěl. Myslím si, že je dobré, když za tím člověk lidně a vytrvale jde.
Jak vypadá běžný den arcibiskupa olomouckého?
Běžný den bývá výjimkou, protože hodně cestuji. Jsem-li ovšem doma, přicházím do práce na sedmou ráno. Začínám v kapli mší svatou společně s několika dalšími zaměstnanci a po snídani v osm hodin začínám práci v kanceláři.
Domu chodívám v sedm večer. Podívám se na vaše zprávy v televizi. Většinou je přežiji, i když by mi bylo milejší, kdyby byly pozitivnější. Večer mám potom na nějakou četbu, procházku na to, abych se připravil na další den.
Určitě jste si všiml boje okolo církevního majetku, který svedli politici letos na jaře. Patří vůbec majetek k církvi a víře?
Asi tak jako patří k životu rodiny. Smyslem rodiny není mít majetek, ale aby šťastně žila. Nějakou střechu nad hlavou však potřebuje stejně jako peníze na obživu.
Podobně to vidím i v životě církve. Majetek pro nás rozhodně není to hlavní a zásadní, tím je duchovní práce, ale jestli mám zaměstnat lidi musím jim prvního dát nějakou výplatu. Na to pak je buď nějaká státní dotace, nebo se na to musí vydělat.
Ministr Cyril Svoboda přišel s návrhem, že by věřící svým církvím přispívali jedním procentem ze svých příjmů. Ukázalo by se pak, i jak silná církev je, kolik má členů. Líbil by se vám takový nápad?
Ano, ale… Je potřeba říci, kolik dávají věřící už dnes. Dostáváme určitou hromádku od státu, padesát procent z toho dávají v současnosti věřící. Nejde přitom jen o službu církve sama pro sebe, že bychom si zaplatili kněze a elektriku v kostele atd. Jsou tady totiž církevní školy a další zařízení. Zrovna dnes jsem se setkal s rodinnými centry, kterých nám pracuje v rajónu celá řada. Je tady charita a spousta dalších věcí. A to by se jen z tohoto návrhu zaplatit nedalo.
Navíc se staráme o kostely. A řekněte mi, proč sem turisté jezdí? Žádné moře ani hory nemáme. Především je přitahují památky a z 95 procent jsou to památky církevní. Proto je potřeba mít peníze i odněkud jinud. Není totiž možné, aby určitá skupina věřících financovala všechny památky.
Vláda odsouhlasila vydání třetiny majetku církvi a zbylé dvě třetiny nahradit penězi. 83 miliard by i s úroky během 60 let vyrostlo na 260 miliard korun. Navíc by stát po dobu dvaceti let vyplácel příspěvek, který by se každým rokem o pět procent snižoval. To se vám zdálo v pořádku. Ovšem neslevila by církev dnes, v době finanční krize, ze svých nároků?
Velice jsme slevili ze svých požadavků už při této dohodě. A jestliže hrozí nějaká finanční krize, je více ohrožena církev, a ne stát. Samozřejmě se obávám, jestli tento návrh parlamentem projde. To, jak to dopadne, visí ve vzduchu.
Jaké je postavení katolické církve v České republice? Mění se něco k lepšímu? Plní vaše církev dostatečně svou roli? Proč má náš národ nálepku „ateistický“?
Snažíme se dělat maximum. Pochopitelně jsme poznamenáni vývojem v minulých letech. Neměli jsme instituce, lidi, takže začínáme znovu ve velkém oslabení.
Přiznám, že bych mohl věci udělat lépe. Kdo zpytuje svědomí před bohem a dívá se na jeho dokonalost, stokrát denně si říká, že by se věci měly dělat lépe. Někdy lidé říkají, že v 90. letech bylo větší nadšení pro duchovní věci a církve…
Když si vybavím Letnou v 90. letech, kdy k nám přijel papež Jan Pavel II., bylo tam snad více lidí než na Rolling Stones. Naplnila by se Letná i dnes?
Nevím. Určitě by to bylo slabší. Tehdy šlo o jakousi euforii. Dnes je ve společnosti odlišná atmosféra, a to nejen pro církev. To, že klesl zájem o církev, souvisí také s tím, že lidé měli předtím pocit, že to půjde všechno tak, že je to nebude nic stát. Když však zjistili, že budování duchovních hodnot si žádá také nějaké osobní nasazení i omezení, začali se někteří lidé vytrácet.
Není to právě záležitost církve, aby přesvědčila lidi, že si mají zachovat křesťanské hodnoty? Někteří znalci církevního prostředí říkají, že je o církvích slyšet v poslední době velmi málo. Nevíme, jaký je názor římskokatolické církve na různé věci - třeba radar v Brdech nebo Lisabonskou smlouvu. Proč?
Myslíte si, že to je primární úkol církve? Neměli bychom se stát politickými komentátory. V Evropské unii i v naší republice jsou ještě daleko závažnější věci. Je to třeba postoj k rodině - jakým způsobem je rodina chápána? Jakým způsobem je chápána ochrana života od početí až do přirozené smrti? Jak jsme schopni se dívat na angažovanost ve společnosti, pro kterou jsme ochotni něco nezištně udělat?
Zkuste sám odpovědět na takové otázky jako: Radar v Brdech, ano, či ne?
Na to vám ani neodpovím. Není na místě, aby se církev k těmto věcem vyjadřovala. A to zvláště v době, kdy je z toho otázka stranických bojů. Nechtěl bych se spojovat s někým nebo bojovat proti někomu.
Není to alibismus?
Nejsem odborník v těchto věcech. Stavím se k zásadnějším věcem. Třeba jestli nám Evropa úplně nevymře a nepřestane být starou křesťanskou kulturou. V Bruselu máte v posledním roce 57 procent dětí narozených z muslimských rodin. Přitom je to centrum Evropské unie. Kam se to posune u nás?
Globální svět trochu zamíchal náboženskými kartami. Vidíme svět, který ve všech pádech skloňuje slovo terorismus. Stále více je citován Samuel Huntington a jeho Střet civilizací. Ostatně americký politolog Fareed Zakaria ve své knize Budoucnost svobody říká: „Když muslimy zklamali politici, obrátili se k bohu.“ Co se to tedy ve světě děje? Jsme svědky střetu civilizací?
Není to střet civilizací. Naše civilizace se chová stejně jako vymírající kultura na konci epochy starého Řecka nebo Říma. Začali jsme se chovat, jako bychom nestáli o budoucnost. Jestliže evropské národy nemíní žít pro děti a mít děti, nebudou v budoucnosti vůbec. A to není náboženská nebo filozofická otázka, ale tvrdá logika.
Hrozby terorismu se tedy neobáváte?
To všechno může přijít, ale vinni tím budeme my sami. Žijeme-li tak sobecky a individualisticky a málo otvíráme srdce pro druhé a další generace, což muslimové na rozdíl od nás umí, budoucnost patří jim, a ne nám.
V situaci, kdy zde bude muslimů více než křesťanů nebo lidí bez víry, může dojít k napětí, které si umíme představit.
V knize Nejlepší ze všech možných světů si bývalá ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová postěžovala, že náboženství sehrává v Americe velkou roli a svádí k černobílému vidění světa. Neživí se tím jen spory mezi ostatními částmi světa?
Podíváme-li se na náboženství v Americe, je vidět, že jsou tam stovky různých církví, a nejde o jeden zásadní proud. Je v tom obrovská škála postojů a názorů. Nemůžeme proto říci, že náboženství jednoznačně ovlivňuje vývoj.
Ovšem je pravda, že většina Američanů jsou věřící a neumějí si představit, že člověk, který necítí žádnou zodpovědnost před bohem, by mohl zodpovědně šéfovat zemi.
Bude debata s islámem hodnověrná, když sami ne vždy rozvíjíme a respektujeme hodnoty křesťanské civilizace?
Máte pravdu. Pokud chceme mluvit o dialogu, měli bychom být na stejné úrovni. Evropská společnost se od křesťanství velice vzdaluje. A pokud pohrdne základními nejen náboženskými, ale i lidskými hodnotami… Mnohokrát jsme četli v novinách o tom, že sami dáváme muslimům do rukou zbraně proti nám jen tím, že propagujeme život, který oni považují za nemravný, a tudíž jsme hodni likvidace.