Před nástupem do nejvyšší ústavní funkce byl šestašedesátiletý prezident Nejvyššího správního soudu Emil Hácha uznávaným právníkem. Byl hluboce věřící katolík, čímž se jeho kandidatura stala přijatelnou i pro slovenské poslance. A díky své apolitičnosti byl přijatelný pro Německo.
Háchovo zvolení zpočátku kladně hodnotila většina českých politiků, včetně Beneše. Benešův postoj se však dramaticky změnil po podepsání berlínského okupačního protokolu z 15. března 1939. Protokol, v němž složil „osud českého národa a země v důvěře v ruce německé říše“, podepsal psychicky zlomený Hácha pod velkým tlakem ze strany Němců.
Krátce po konci války byl 13. května 1945 Hácha převezen z Lán do nemocnice pankrácké věznice. O šest dnů později podepsal prezident Beneš dekret, podle něhož měl být Hácha souzen. Jeho stav však již byl natolik vážný, že se vláda 25. června rozhodla „nechati zemříti dr. Háchu na Pankráci“. Stalo se tak o dva dny později, 27. června 1945. Pohřben byl s vyloučením veřejnosti na vinohradském hřbitově.
