Téma Historického magazínu z 22. prosince bylo tentokrát takřka tradiční, hovořilo se totiž o českých rybnících a českém rybníkářství. To má u nás totiž historii dlouhou staletí. Navíc dodnes zásadně určuje ráz krajiny některých regionů. Pozvání Františka Novotného přijali jihočeský básník a prozaik Miloslav Hule (MH), vlastním povoláním inženýr vodohospodář, a Petr Vorel (PV), děkan Filozofické fakulty Pardubické univerzity, neboť rybníkářství nemá kořeny jen v jižních Čechách.
Historie rybníkářství v Čechách
Historický magazín zahájil v předtočené reportáži Miloslav Hule:
Snad každý Čech si spojuje Vánoce s rybami, kapry, a tak i českými rybníky. Ovšem byla to dlouhá cesta, než jsme se dostali k nějakému důslednému chovu ryb. Nejvíce to asi platí o Třeboňské pánvi, která byla osidlována až koncem 12. století. Osídlena byla jen díky práci rybníkářů.
Vrchol rybničního stavitelství potom patří až do 16. století, které nazýváme zlatým rybníkářským věkem. Jeho začátek spojujeme se jménem Štěpánka Netolického. Nedaleko rybníka Kaňov, který Štěpánek postavil, vedl proslulou Zlatou stoku, která sem přitéká od Třeboně. Na rybníce Kaňov pracovali i jeho poměrně známí následovníci Mikuláš Rutard z Malešova i Jakub Krčín z Jelčan.
Jak je to s českým rybníkářstvím? Kde má kořeny a kdy se začalo se stavbou rybníků?
PV: V historii to bývá tak, že vlastní počátky přesně neznáme. Vždy se dozvíme až nějakou vývojovou fázi. Stejně je tomu i u českého rybníkářství.
Z českých dějin máme písemné prameny dochované až z poměrně pozdní doby. První zmínky o prvních rybnících u nás pocházejí už z 12. a 13. století. To už ale nějakým způsobem fungovaly. Ve 14. století už to byla naprosto běžná záležitost, ne však v rozsahu velkých vodohospodářských systémů. Ty známe až z konce 15. a začátku 16. století.
Historický magazín (zdroj: ČT24)
Jste z Pardubicka, východních Čech, tam prý byly rybníky ještě dříve než v Čechách jižních?
PV: Je pravda, že je to oblast z vývojového hlediska starší, protože tam byly příhodnější podmínky. Nejde jen o Pardubicko, byla to i oblast Podcidliní a těchto končin, kde byly malé řeky vlévající se do Labe. Na samotné Labe si sice dlouho netroufali, ale menší řeky byly vhodné zdroje vody pro starší středověké vodní stavby, které nebyly tak rozsáhlé.
Lze říci, že mistři rybníkáři z východních Čech učili stavět rybníky rybníkáře v jižních Čechách?
PV: Nejstarší případy máme exaktně doloženy. O Štěpánku Netolickém víme, že byl žákem pana Kunáta z východních Čech.
Pane Hule, jste nejen lyrik, ale také technik. Co vlastně obnášela stavba rybníků v renesanci? Jak si s takovou stavbou poradili beze strojů?
MH: Nejen v renesanci. Rybníky se budovaly už za Karla IV. na základě imperativu městům a stavům. Takže znalost ve vyměřování a budování rybníků je skutečně prastará.
Stroje sice neměli, ale měli obrovský fortel. A také u zakladatelů, ať to byli Pernštejnové nebo později Rožmberkové, působili vynikající rybníkáři s ohromnou intuicí pro přírodu, citem pro vodu.
Pro zakládání rybníků jsou důležitá měřidla, aby se udělal výměr pozemků a došlo k majetkovému vyrovnání. Měřidla byla. Pak se udělala veřejná zakázka. V zemích Koruny české byly už tehdy houfce zdatných rybníkářů, kteří měli své předáky, své měřičky. Ti přišli na zadání vrchnosti a nabídli svou práci. Když práci dostali, byli velmi dobře zaplaceni.
Je to trochu v kolizi s tím, kdy se říkalo, že feudálové zabrali nebohým sedlákům půdu a vyhnali je z gruntu bez náhrady. Na to byl zákon zemského sněmu. A třeba Vilém z Pernštejna byl v těchto věcech jakýmsi opravným pánem. Takže to mělo stejnou posloupnost, jakou má běžné vodohospodářské dílo dnes.
Pracovalo se ale ručně, lopata, kolečka a nic víc…
MH: To je samozřejmě impozantní. Třeba objem hrází. Je téměř nepředstavitelné, že v tehdejších podmínkách zvládli za šest let nasypat hráz rybníku Rožmberk. Ta má totiž v sobě 750.000 kubíků zeminy a je 2,5 kilometru dlouhá.
Za zlatou éru českého rybníkářství se pokládá 16. století. Proč v této době došlo k takovému rozkvětu? Panovaly snad nějaké zvláštní podmínky?
PV: Podmínky se měnily. Jinak bych hovořil spíše o první polovině 16. století. Pro stavbu rybníků bylo důležité dlouhé období bez válek. V českých zemích války končí v 70. letech 15. století a tehdy začíná i ona zlatá éra rybníkářství. Trvá poměrně dlouho, protože další boje, které České země postihly, proběhly až za třicetileté války.
V té době nešlo jen o rozkvět rybníkářství. Byla to doba hospodářské konjunktury v mnoha směrech. Rybníkářství pak bylo jedním z odvětví, která šla výrazně nahoru.
Druhá podmínka byla, že nejsou daně. Tehdy stát daně nevybíral, o daních rozhodovala šlechta. Král mohl vybírat jen takové daně, které mu zemský sněm schválil. Šlechtici proto investovali své peníze zpravidla do podnikání, které bylo nejvýnosnější. A to tehdy rybníkářství bylo.
Obchodování bylo založeno hlavně na kaprovi. Proč se rybou, která se v rybnících chová dodnes, stal právě kapr?
MH: Je to dlouhá tradice. Odborníci na kapra se u nás rekrutovali už na konci 15. století. Především to byli Pernštejnové, třeba Vilém psal pro své syny jakési kartónky, na kterých byl popsán chov kapra.
Absolutní rozvoj a znalost přišla s dílem Jana Skály z Doubravy a Hradiště řečeného Dubravius. Ten poprvé popsal třístupňový chov českého kapra, kdy se chovají odděleně všechny generace kapra - od plůtku přes násadu až po hlavní rybu. To je právě grunt českého rybníkářství a chovu kapra.
Už tehdy to bylo tak rentabilní, že byl český kapr vyvážen do celé Evropy. Tento obchod s rybou byl natolik efektivní, že se mohly dát velké peníze na stavbu hrází. Takže po pivovarnictví se rybníkářství mnohde stalo druhým nejvýnosnějším odvětvím. O Třeboňsku to pak platí bezpochyby.
Byl Dubravius první autor příručky o chovu ryb?
PV:Byl to především olomoucký biskup a toto byla jeho postranní aktivita. Olomoucké biskupství bylo jedním z největších pozemkových vlastníků na Moravě.
Ostatně to byla z dalších podmínek, kterou se České země lišily od okolní Evropy. U nás totiž v důsledku vojenských událostí v 15. století vznikala mimořádně rozsáhlá šlechtická dominia. Šlechtici tak neměli problémy se sousedy, všechny vodoteče měli ve svém majetku. Proto mohly vznikat zmíněné rozsáhlé rybniční systémy, které produkovaly to ohromné množství ryb na export. Platí to o jižních Čechách, východočeských panstvích (především pánů z Pernštejna) i olomouckém biskupství.
Olomoucký biskup pak pochopitelně nebyl tím, kdo by běhal s měřidlem a stavěl rybníky. Spíše vedle své církevní funkce zastával i funkci ekonoma podobně jako šlechtici.
Známé je jméno stavitele rybníků Jakuba Krčína z Jelčan. Můžete vyjmenovat nějaké další stavitele z Pardubicka?
PV: Tato jména nejsou tak známá jako jména jihočeská. V jižních Čechách se totiž v rožmberském archivu, který zůstal z větší části kompletní, zachovalo více písemných pramenů. Jiné rodové archivy takové štěstí neměly. Některá jména známých rybníkářů však dochována jsou. Jde třeba o Kabáta z Bohdanče nebo fišmistra Jana Vlčka.
Ovšem nejznámější osoba, která propojuje velké rybniční systémy na přelomu 15. a 16. století, je rytíř Kunát z Dobřenic. Toho starší literatura trošku opomíjí. Byl to sice rytíř, ale říkali mu rybníkář. (To byla docela nadávka. Kdybyste tak řekl Pernštejnům, se zlou byste se potázal. Také jeho syn, který se později stal významným zemským úředníkem, se později omlouval Rožmberkům za to, že vzkazy jeho otce kvůli splácení dluhů byly psány poněkud po „rybníkářsku“.)
Jinak už Kunátův dědeček stavěl rybníky ve východních Čechách a jeho otec byl fišmistrem v Kolíně. Kunát z Dobřenic tak měl rybníkářství zažité od dětství, a proto mohl takto fungovat.
Vraťme se k Jakubu Krčínovi. Nejdříve se zaměříme na rybník Svět, který patří mezi jeho sporná díla (přepis doplňující reportáže):
Hovoří Miloslav Hule: Jakub Krčín z Jelčan do Třeboně nepřišel ze zlými úmysly nebo nezkušený. V té době měl za sebou už postavené rybníky, ke kterým se poprvé dostal na Veliši ve službách Jana Trčky. Později byl jako krumlovský purkrabí angažován Vilémem z Pernštejna. Vrchol jeho postupu byl, když se v roce 1569 stal nejvyšším regentem rožmberských panství.
Jedno z těchto panství bylo třeboňské. Krčín tady zahájil své práce kontroverzní stavbou rybníka, kdy přišel a řekl, že vybuduje velkou vodní pevnost. Na překážku nebylo ani to, že tam bylo Svinenské předměstí, kde bylo asi 22 osedlých, kostel svaté Alžběty nebo špitál pro přestárlé řeholníky z augustiniánského kláštera. Krčínův vliv na Viléma z Pernštejna byl tak veliký, že stavbu prosadil navzdory městu, které se takovou stavbou cítilo ohrožené a cítí se tak ostatně dodnes.
Krčín dokonce v reportech ze stavby žádal o zvýšení hráze o jeden loket a později dokonce o dva. Tím se omylem stalo, že se jeho rybník Nevděk spojil se Štěpánkovým Opatovickým rybníkem. Tak vznikl rybniční kolos Svět, který měl rozlohu více než 40 hektarů. Teprve po Krčínově smrti se rybníky vrátily zpátky do původních výtop.
S rybníkářským odkazem Jakuba Krčína se potýkáme v určitých epizodách stále. První zkouška dopadla špatně, za což ale Krčín nemohl. V roce 1890 se totiž poprvé a naposled protrhla hráz rybníka Svět. Tehdy vodní masy obtekly město Třeboň, hradby se podařilo zazdít, a všechna voda byla pohlcena geniálním rybníkem Rožmberk.
Druhá zkouška přišla s velkou povodní v roce 2002. Tehdy se objevily slabiny Krčínova díla. Navzdory tomu, že Krčín peskoval své předchůdce za to, že hráze zakládali na neúnosném podloží (rašelině), sám svou hráz postavil také na rašelině. Hráz proto ujíždí do rybníka. Už tehdy Krčín psal, že musel šalovat grunt hráze. Dnes to rybáři vyřešili tím, že tam daly velký kamenný zához, který má hráz tlačit k podloží.
Rybník je bezpečný vlastně teprve čtyři roky, protože má splav, tedy bezpečnostní přeliv, který má při velkých povodních odvádět stranou hráze katastrofální vody.
Co vedlo Krčína ke stavbě takto gigantických rybníků? Byly v tom ekonomické důvody?
PV: Ekonomické důvody to být mohly, ale i nemusely. Určitě nešlo o to vydělat více peněz. V té době rybníky už nevydělávaly jako v první polovině 16. století. Může za tím být velikášství stavitele, snaha získat pro svůj resort investice. Z ekonomického hlediska však byly tyto Krčínovy stavby za zenitem doby a byly neefektivní.
Byl Krčínův rybník Svět vděčný alespoň co do výlovu ryb?
MH: To tedy byl. Krčín se musel zalíbit Vilémovi tím, jak důsledně pečoval o rožmberský majetek, jak umenšoval dluhy Rožmberků. To, že v tom bylo jisté velikášství (zejména při poslední stavbě rybníku Rožmberk), je jisté.
Ovšem další a menší Krčínovy rybníky na Třeboňsku byly velmi výrobně zajímavé a efektivní. Takže dávaly Krčínovi satisfakci a zvyšovaly jeho prestiž rybníkáře. Tu ostatně dnes odborníci trochu zpochybňují, protože stavěl poměrně velké a hluboké rybníky, které nejsou vhodné k chovu kapra.
Přesto první výlov na rybníku Svět roku 1574 byl tak znamenitý, že ani kupci z diecéze z Pasova neváhali a přijeli si pro svých 70 metráků ryb, což bylo velké číslo.
Proč zlatá éra českého rybníkářství v 16. století skončila?
PV: Důvody jsou většinou vždy ekonomického rázu. V polovině 16. století došlo k zásadní změně. Souviselo to s tím, že rybníky stavěl kdekdo - kdo mohl, stavěl. Zmizela výhoda, kterou měli na začátku Pernštejnové, protože tehdy byli prvním výrobci, kteří dali ryby na trh a měli z toho ohromné zisky.
V druhé polovině 16. století bylo ryb už tolik, že jejich cena stagnovala, přitom ceny všech ostatních produktů velmi strmě rostly. Bylo to období takzvané cenové revoluce, které procházelo celou Evropou. Nás se dotklo především po roce 1551, kdy byly naše země integrovány do říšského měnového systému.
V rybníkářství začaly výrazně stoupat náklady - práce dělníků i veškeré vybavení. Proto se třeba u prací, které probíhaly v jižních Čechách, objevuje větší důraz na vynucování robotnických povinností obyvatelstva. To souviselo i s Krčínovou pověstí zlého rybníkáře, který nutí obyvatele do práce, kterou nechtějí dělat.
Nicméně rybníky existují dodnes a v jižních Čechách tvoří velmi důmyslný vodní systém. Co všechno byste zahrnul například do třeboňského rybničního systému?
MH: Třeboňský vodní systém je neopakovatelný. Třeboňsko se proto plným právem uchází o zápis do světového dědictví UNESCO. Ucelená rybníkářská soustava, která se odvíjí od řeky Lužnice, Nežárky a především Štěpánkovy Zlaté stoky, není nikde na světě. Také je třeba vyzdvihnout, že se na ní stále hospodaří. Bez ryb by tato soustava dávno zanikla.
Dnes také vystupuje do popředí vodohospodářská účinnost těchto rybníků. V době, kdy je klima vykloubené, je absorpční schopnost rybníků v třeboňské pánvi nezastupitelná. Je to navíc i určitý příklad toho, jak zacházet s krajinou v podhůří.
Největší rybník jižních Čech je Rožmberk. O tomto Krčínově díle, které vodní systém jižních Čech korunuje, znovu hovořil Miloslav Hule (přepis doplňující reportáže):
Postavení Rožmberka v roce 1590 završuje renesanční rybniční stavitelství. Je to stavba mimořádných parametrů, která byla překonána vlastně až přehradami v letech socialistické éry.
Je to fortelné dílo. Povodně hned po dokončení v létě 1590 a stejně silné v roce 2002 jasně ukázaly, že objemem zachycené vody je Rožmberk naprosto nepostradatelný ve vodohospodářském systému. A to zejména jako nádrž, která má výrazný protipovodňový charakter srovnatelný s celou vltavskou kaskádou.
Ve východních Čechách žádný podobný gigantický rybník nezbyl. Co se na Pardubicku zachovalo ze staré rybníkářské slávy?
PV: Vodní systém to byl složitý a dokonce větší než jižních Čechách. Oblast Polabí byla velmi úrodná. Rybníky tak proto doplatily na ekonomický vývoj především v 18. a 19. století, kdy byla naprostá většina terénu zpětně přizpůsobena zemědělské výrobě.
Z rybníků ovšem zbylo velmi mnoho. Hráze se nerozvážely, takže je vidět, že staré silnice vedou po bývalých hrázích. Stejně zůstaly zachovány přívodní kanály. Třeba je tam technická památka Opatovický kanál z přelomu 15. a 16. století. To je přes 30 kilometrů dlouhá stavba, která rozváděla vodu pro rybniční soustavu. Kanál je dodnes funkční a je využíván pro zavlažování nebo potřeby opatovické elektrárny.
(redakčně kráceno)