Martin Jan Stránský pochází z rodiny významných prvorepublikových politiků a zakladatelů Lidových novin. Narodil se ve Spojených státech, vystudoval medicínu, přednášel na univerzitě. V roce 1989 se okamžitě vrátil do Prahy, aby splnil slib svému dědečkovi a obnovil rodinné tradice. V Praze na Národní třídě dnes vede svou polikliniku, přednáší na světových univerzitách, zabývá se publicistikou, podporuje mladé žurnalisty a právníky a mimo jiné je i muzikant. Martina Jana Stránského v pořadu Před půlnocí z 23. ledna přivítala Zuzana Burešová.
„Spojuje nás vlastenectví,“ říká o své rodině Martin Jan Stránský
Narodil jste se v USA, vaši rodiče ale doma mluvili česky. Jak mluvili o Československu? Jak jste tuto zemi z jejich vyprávění vnímal?
Byla to velice atypická rodina. Pradědeček patřil mezi zakladatele státu, dědeček byl ministr, otec s Pavlem Tigridem spoluzaložili Svobodnou Evropu v Mnichově, Český stůl. Takže to byli obrovští patrioti.
Mými strýci byli Pavel Tigrid a Ferdinand Peroutka, se kterými jsem vyrostl. Takže ve mně odmalička budovali obrovský vlastenecký pocit k této zemi a československému národu.
Doma jste se setkával s českou literaturou, historií. Četli vám i české pohádky?
Nuceně mi četli české pohádky. Jako mladý kluk jsem se také musel naučit číst a psát česky. Tehdy byly v New Yorku dokonce české školy, kam po škole chodily děti emigrantů a exulantů učit se češtinu. Tam jsem chodil i já. Pořádal se tam dokonce i miniaturní všesokolský slet pro děti. Takže česká komunita v 60. a 70. letech byla v New Yorku poměrně aktivní.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Lidé v Československu za totality samozřejmě toužili cestovat a poznávat cizí kultury, což jim nebylo umožněno. Po čem jste toužil vy jako americký kluk českých rodičů?
Tehdy bylo naprosto nemyslitelné, abychom se já nebo můj otec vrátili do Československa.
Protože naše rodina nebyla příliš bohatá, vyrostl jsem v normálním prostředí, byla to taková dělnická čtvrť - žilo tam hodně Italů, Irů. Jako dítě jsem měl normální zájmy, rád jsem sportoval, chodil do školy. Naučil jsem se hrát na klavír - matka seděla vedle mě a když jsem udělal chybu, plácla mě pravítkem přes prsty.
Toužil jste někdy vidět Československo?
Strašně moc. Když mně bylo šestnáct, bylo dovoleno mé babičce z matčiny strany vyjet z Čech do Rakouska a sešli jsem se ve Freistadtu. Požádal jsem tehdy strýce, aby mne odvezl k hranicím, kde jsem se pak díval do Československa. Byl to zvláštní pocit a bylo to strašně smutné.
Proč jste začal studovat medicínu? Adolf Stránský, Jaroslav Stránský i Jan Stránský vystudovali práva.
Když jsem byl mladý, žili jsme v Indii. Byl jsem sice ještě moc mladý na to, abych uvažoval jako dospělý, ale z nějakého důvodu na mne tamní všudypřítomná bída a smrt zanechaly stopu. Pak jsme se vrátili do Ameriky.
Jedním z rodinných přátel byl doktor Karel Steinbach, byl to také lékař Jana Masaryka. Steinbach byl obrovsky populární, známý, byl to takový bonviván, všichni jej měli rádi. Takže jsem si řekl, že asi nebude špatné být lékařem. Pak jsem se postupně dostal do vědy a medicíny a začalo se mi to líbit víc a víc.
Musím přiznat, že dědeček byl mým rozhodnutím zklamán, protože vždy chtěl, abych se stal právníkem. Dokonce když umíral v Anglii, šel jsem za ním a on se mne ještě ptal, jestli nechci být právníkem. Byl totiž přesvědčen, že Československo se za mého života osvobodí, a kdybych byl právníkem, mohl bych nejlépe pomoci.
Když jsem mu přesto řekl, že chci být lékařem, zeptal se mne, jestli mu mohu něco slíbit. Tak mne tehdy požádal, abych mu slíbil, že jestli budu moci jeden den něco udělat pro Československo, udělám to. To jsem slíbil a dědeček hned nato zemřel. Bylo to jak z nějakého filmu.
Vrátil jsem se sem proto hned v roce 1989, abych svůj slib splnil.
Tři generace vaší rodiny se staraly o to, aby se v Československu svobodně žilo. Neřekl vám někdo, že mu něčím připomínáte dědu, otce? Co je typické pro rodinu Stránských?
Typická jsou určitá gesta, způsob mluvení a vyjadřování. Myslím si také, že lidé, kteří mi něco takového řekli, si rádi připomenou vzpomínky, které mají na mého otce nebo dědečka. Ale každý z nás byl hodně jiný. To, co nás spojuje, je vlastenectví.
Když jste v roce 1989 poprvé navštívil Československo, jaký byl váš pocit z této země?
Protože můj otec pracoval pro Svobodnou Evropu, navštěvovali nás disidenti a měli jsme spoustu Čechoslováků u nás doma, byli jsme velmi dobře informováni. Takže mě to tady upřímně řečeno nepřekvapilo. Navíc jsem dorazil ještě během revoluce, což pro mne byl obrovský zážitek.
Také jsem si hned odbyl svých patnáct minut slávy. Když zjistili, že umím mluvit česky jako anglicky, postavili mne hned na balkon vedle Václava Havla, abych tlumočil jeho řeč do mezinárodního tisku. Byl to úžasný pocit zažít v roce 1989 tu radost a euforii a vidět, jak se národ znovu osvobozuje.
Navštívil jste místa, kde vyrůstali, studovali vaši rodiče? To musel být silný pocit.
To víte, že ano. Ten pocit byl o tolik silnější, že jsem to nemohl udělat s nimi. Můj táta se naštěstí revoluce dožil, ale byl už hodně nemocný, neměl dobrou paměť. Nicméně se sem dostal a pár míst jsme spolu prošli. Vzpomínat a prožít to, co jsem věděl z rodinné historie, jsem však musel sám.
Rozhodl jste se, že tady budete žít, že navážete na rodinnou tradici. Jistě to nebylo lehké.
Není to těžké proto, že jsem změnil do určité míry aktivity. Těžké je to, protože jsou zde psychologické a psychické faktory, které na mne tlačí.
Na jedné straně mám zkušenost ze skutečně svobodného světa. Na druhou stranu tady je dvacet let po revoluci a ne všechno, co se mělo změnit, se změnilo. Některé věci se změnily hodně, některé málo. Stále narážím na závist, negativní pocity, frustraci, a to je těžké.
Lidé jsou tady stále nervózní, ještě si nezvykli na demokracii a svobodu. Nejsou na sebe ani na druhé vždy hodní. Češi se ve své podstatě mnohokrát nemají rádi - možná jen v hospodě. To ve společnostech, které nemají tíhu naší minulosti, není.
Jinak medicína je skutečně transglobální, dělá se mi tady opravdu dobře. Měl jsem štěstí, že jsem založil pár programů, díky kterým pracují naši lékaři v Americe. Také u nás máme mezinárodní studenty. Takže možností tady pro mě bylo nakonec víc. Říká se, že člověk nemusí být dobrý, stačí být první.
Co bylo to první, co jste po návratu udělal?
Nejdříve jsem se snažil získat zpět to, co nám komunisti ukradli. To byly dlouhé a drahé soudní spory. Bohužel se to nepodařilo s výjimkou asi deseti procent, ale to úplně stačí.
Pak jsem se začal zajímat o Lidové noviny. Vlastně celá cesta začala tím, že jsme snídali s tátou, přišla ranní pošta a z obálky vypadly ještě samizdatové Lidové noviny. Byl tam dopis od šéfredaktora, že se děje revoluce a že bude možnost spolupráce. Táta se na mne podíval a řekl: „Letíš!“
Tak jsem s těmito novinami spolupracoval a dovoluji si říci, že jsem jim hodně pomohl. Přestěhovaly se do jednoho domu na Národní třídě, tam přežily, zotavily se a pak šly vlastní cestou.
Také jsem se samozřejmě hned začal zajímat o medicínu. A protože jsem uměl anglicky a česky a velice dobře znal americkou medicínu a systémy, stal jsem poradcem ve zdravotnictví každému. Stal jsem se lékařem pro americké a anglické velvyslanectví, jedním z takzvaných panelových lékařů. A už to jelo.
Najednou jsem se otočil a zjistil jsem, že dělám spoustu věcí, které nikdo jiný nedělá. Kvůli tomu jsem se přestěhoval.
Nejste jen manažer. Na své klinice normálně pracujete jako neurolog. Nemáte někdy problém v češtině přesně pochopit, co člověka tíží?
Když pacient vypráví, nemám problém. Horší je, když jim to mám vysvětlit. Vzhledem k tomu, že jsem se medicínu naučil v angličtině, některé nuance a technické výrazy si ještě nedovolím. Takže to vysvětluji, jako kdybych byl v kuchyni s mámou. Zpětně jsem zjistil, že to na pacienty působí docela dobře. Také většinou poznám, když mi nerozumí, a naučil jsem se i ptát, jestli mi všechno rozuměli.
Jak se vám jako lékaři, který zažil americký zdravotnický systém, pracuje u nás?
Docela dobře. Ovšem každý lékař vám řekne, že dobrá medicína se dělá stejným způsobem a stejnou metodologií v každé zemi stejně. Důležité je, aby pacient věděl, že lékař je tam pro něj, že jej zastupuje a že je na jeho straně. To je to nejdůležitější. Nechci křivdit doktorům, ale mnohokrát nejoblíbenější lékaři nejsou zrovna ti, kteří toho ví nejvíce, ale ti, kteří dávají pacientovi čas a pocit, že za něj bojují.
Kdybyste seděl v poslanecké sněmovně a měl hlasovat o zrušení poplatků, jak byste hlasoval?
Proti zrušení. Zdravotnické poplatky jsou velmi užitečné. Bohužel byly nešťastně předané. Vznikly, protože Češi navštěvovali své lékaře nejvíce ze všech zemí na světě. V průměru sedmnáctkrát do roka. To samozřejmě není normální a stojí to strašné peníze. Takže to byl pokus, byť nešťastný, abychom se dostali do světové normy.
Když byly poplatky zavedeny, vybrali jsme během čtvrt roku 631 milionů korun, obnovili jsme celé nemocnice, čekací lhůty na operace se zkrátily ze dvou let na dva měsíce, spoustu léků se stala dostupných atd.
Nikdo to bohužel naší veřejnosti nevysvětlil tak, že zaprvé to má každá země v Evropě zavedené přímo nebo skrytě v nějaké dani. A zadruhé, že nám to všem pomůže. Chtělo to trochu více času a trochu lépe to vysvětlit. Teď se to snažíme nerovným způsobem odbourat - jeden kraj rozhodl tak, druhý tak - a vidíte, co z toho je.
Kandidoval jste do Senátu. Bral jste to jako svou prohru?
Do určité míry jistě. Nemohu vinit nikoho jiného. Na druhou stranu se stala taková klasická chyba v pražských volbách, že nás v opozici bylo moc. Kdybychom byli dva, maximálně tři, počty by vycházely tak, že bych se pravděpodobně dostal do druhého kola. A v Praze v centru se většinou nevolí ODS, ale druhá osoba. Takto jsem z devíti kandidátů skončil vlastně čtvrtý.
Byla to ale určitě zajímavá zkušenost…
Byla to výborná zkušenost. Jsem více a více přesvědčen o významu komunální politiky. Lidé chtějí vědět, že politik je tam pro ně.
Jsem také přesvědčen, že tyto volby sociální demokracie nevyhrála tak, jak je ODS prohrála. A nebylo to kvůli poplatkům, ale protože se příliš oddálila od obyčejného občana ve svých postupech i v jisté aroganci. To voliči špatně nesou a mají pravdu.
Politika k vaší rodině neodmyslitelně patří: Pradědeček Adolf Stránský, první ministr obchodu Československé republiky, děda Jaroslav Stránský, v roce 1945 ministr spravedlnosti, váš otec Jan se také politicky angažoval.
Po každém z nich jistě zůstal duchovní otisk - vypráví se o nich, vzpomínají na ně přátelé. Máte doma, třeba v pracovně, nějaký předmět, který je kultovní, který se předává z generace na generaci a připomíná pradědu, dědu, otce?
To víte že ano. Nad sebou mám portrét pradědečka od Švabinského a vedle sebe portrét dědečka. Také dědečkovy projevy do BBC mám hned vedle stolu. Někdy, když jsem trochu zoufalý, sáhnu po nich. Je to jiná čeština a jiná doba. Sám jsem ale přesvědčen, že přijde dříve či později potřeba sáhnout po pozitivní tradici první republiky. Toho se odmítám zbavit a neustále na to upozorňuji.
Máte tři děti. Žijí tady nebo v Americe?
Střídavě. Do školy chodí v Americe a tady jsou o prázdninách. Umí česky a mají dvojí občanství.
Které z nich bude pokračovat v rodinné tradici?
Všechny tři. Každé z nich na to má unikátní pohled. Naštěstí tradici znají, uznávají a dokonce ji začínají i cítit.
Hovoříme-li o vašich předcích, přijde mi nespravedlivé nezmínit jejich manželky, které stojí skutečně stranou. Jaké vlastně byly ženy Stránských?
Problém byl, že ti muži byli tak dominantní a dost často zlobili - cestovali, měli své priority. Jejich ženy se pak vyznamenaly tím, že je přesto podporovaly, vážily si jich, a tím se staly ještě větší Stránští než dědeček a pradědeček. Nikdy nedovolily, aby někdo řekl něco špatného o rodině, ale že by se angažovaly společensky, to ne.
Byly to zkrátka solidní ženy v každém smyslu. Byly neuvěřitelně intelektuálně na výši a jejich názory určitě velmi ovlivnily mého otce, dědečka i pradědečka.
Sám hodně cestujete, přednášíte na zahraničních univerzitách. Na kterých?
Přednáším na Yale University v Americe. Dvakrát do roka přednáším také na St. George University v Granadě. To je strašně zajímavá lékařská fakulta, protože tam jsou studenti skoro z celého světa (z 50 až 60 zemí).
Můžete srovnávat naše a zahraniční studenty. Říká se, že i díky historii, kterou jsme prošli, nám chybí sebevědomí, neumíme se prosadit?
Naši studenti mají obrovské sebevědomí a dovedou se prosadit. Akorát vidím rozdíl v tom, že je někteří profesoři stále učí protokolně - dostanou seznam a nemoc se léčí takto. Já se jich zeptám proč. Pak jim ukážu nějaký výzkum, který ukazuje, že celý protokol je k ničemu.
To někdy působí rozruch. Někteří to berou, někteří se ptají a někdo to bere jako kritiku. A někteří z nich to berou jako osobní kritiku. To se tady občas vyskytuje, ale ne moc, mládež to naštěstí dohání. A co se týče inteligence a vzdělání, jsou super.
Dal jste si velký úkol - navázat na tradici rodiny Stránských. Máte splněno? Nebo před sebou máte další projekty, které byste chtěl uskutečnit?
Nemám splněno. Na jedné straně jsem všechno, co jsem chtěl dokázat jako muž, dokázal. Mám tři zdravé děti, založil jsem určité programy, snažil jsem se pomoci lidem. Strašně rád bych ale dál přispíval k tomu, aby se společnost víceméně ozdravila. Abychom jeden den všichni věděli, co to znamená být Čechem, abychom našli svou identitu a byli na ni pyšní. Přál bych si, abychom se za sebe v ničem nestyděli, abychom přijali určité chyby, ale neodsuzovali se tím. Abychom se zkrátka mezi sebou nehádali a nerozdělovali.
Zní to strašně romanticky, možná naivně, ale prostor pro to tam je.
Co máte před sebou?
Práci na chatě. Strašně mě to baví, moc se tam odreaguji. Je tam výborná hospoda a výborný hospodský a velice dobré pivo. Je to vesnička Hněvkovice, tak tam můžete zamířit.